Sbírka překladů vybraných povídek současného bengálského spisovatele Suníla Gangopádhjáje vyšla v minulém roce jako první svazek edice Moderní indická literatura v Akademickém nakladatelství pro orientalistiku a religionistiku ExOriente. Tato edice si klade za cíl přinášet českým čtenářům překlady z indických literatur s cílem přispět k pochopení odlišné kultury a jejích místních variant. V blízké budoucnosti lze očekávat vydání obdobné sbírky z pera starší autorky, kterou lze s ohledem na věhlas, popularitu a rozsah díla, považovat za ženský protějšek Gangopádhjáje, a to Ášápúrny Débí.

Překladatelka Hana Preinhaelterová, znalkyně moderní bengálské literatury, vybrala a z bengálských originálů přeložila soubor jednadvaceti povídek tohoto v Bengálsku velmi oblíbeného autora. Zároveň knížku opatřila doslovem a medailonkem obsahujícím základní biografické údaje spisovatele a stručnou charakteristiku díla.

Suníl Gangopádhjáj je neobyčejně plodným autorem a výběr povídek jistě nebyl snadný. Zvolený soubor pokrývá celou škálu prostředí, námětů a motivů, které čtenáři přiblíží typické i specifické stránky života v současném Bengálsku. V příbězích je zobrazováno každodenní prostředí rychle se měnícího moderního bengálského velkoměsta se všemi jeho problémy – postupující zástavba, chudinské kolonie, dopravní problémy a zácpy, pouliční demonstrace, apod. Tak je tomu např. v povídkách Ohromný svět, Nířina nemoc. Součástí městské tematiky jsou povídky, ve kterých jsou protagonisté nuceni čelit nezaměstnanosti či strachu z ní, jsou sužováni byrokracií a korupcí (Telegram, Jeden člověk, A tenhle život mohl být můj). Zmíněné jevy se pak podepisují na jejich charakteru, sebeúctě a vztazích k přátelům a příbuzným.

Poněkud jinou atmosférou se vyznačují povídky odehrávající se na bengálském venkově, i když zobrazované skutečnosti nejsou ani tady nijak idylické. I zde lidé neustále zápasí s hrozbou chudoby a hladu, pronásleduje je lidská zášť, hloupost a mnohé předsudky. Nicméně venkovské postavy si spíše uchovávají morální integritu i radost ze života. Jako příklad uveďme protagonistku Hásinu z povídky Božský posel aneb ohmataný peníz. Tato neobyčejně vitální a pohledná mladá vdova se třemi dětmi se dře od rána do noci, aby zajistila jen to nejnuznější jídlo pro své zanedbané potomky. Musí přitom čelit mnoha odsudkům konzervativní a pokrytecké společnosti za domnělou chybu, které se dopustila na pokraji dospělosti. Okolí symbolicky promlouvající hlasem vlastního otce by jí snad i odpustilo a dovolilo začít nový život za předpokladu, že by se vzdala vlastních dětí. Protagonistka je zároveň soustavně vystavována nadměrnému zájmu mužů ne dost silných na to, aby dokázali prolomit tlak společenských konvencí a přijmout ji i s dětmi zemřelého manžela, což nezůstane bez následků, jak vyplývá ze závěrečných vět povídky: „Tak je to přece tu. To, čeho se už několik týdnů obávala a čemu se zdráhala uvěřit. Tělo jí dnes jasně předpovědělo její další osud. Je opět těhotná. Další nepřítel na cestě, řekla si obvyklé pořekadlo vesnických žen. Hned se však lekla vlastních slov. Tak se nesmí mluvit, to by byl hřích. Kdo má přijít, ať přijde. Ohlásil se v tento sváteční den. Je to on, koho čekala. Božský posel.“ Konec příběhu sice zůstává otevřený, nicméně z kontextu vyplývá, že hrdinka se bude dál prát se svým „pokaženým“ životem sama, avšak za ještě obtížnějších okolností a kvílícího nesouhlasu okolí.

Zvláštní skupinu příběhů pak představují povídky s motivem cesty nebo útěku spojené s různými druhy násilné kriminality včetně politických zločinů či asociálního jednání (Sucho, Duševní choroba, Běženci a honci, Vzdálené vzpomínky a Co myslíš, Bidžane?) Je až překvapivé, v kolika povídkách dojde k vražně či zabití. Někdy je to hlad, bída hmotná i morální, které jdou ruku v ruce a vedou k tragédiím, násilnostem i vraždám (Irfán číslo dvě, Duševní choroba), jindy je to fanatismus a politické cíle či pouhá zištnost. S pokřivenými charaktery, ztrátou iluzí a morálním selháním se ovšem nesetkáváme pouze v takto vyhraněných povídkách nebo v příbězích situovaných na okraj společnosti mezi zločince, zloděje a prostitutky. Někdy je tomu ovšem naopak. Například v povídce Květiny a žena protagonisty tvoří dvojice prostitutka a zloděj, nicméně vyznění příběhu je dosti poetické a neodsuzující. Nezaujatě je pravda líčeno i zmíněné zločinecké prostředí.

V omezené míře jsou ve sbírce zastoupeny i povídky s náboženskou tematikou, z nichž se čtenář skrze příběh dozvídá mnohé o soužití hinduistické a muslimské komunity v Bengálsku (Moje víra, jeho víra). Implicitně je toto téma však přítomno v mnoha dalších povídkách. Povídka s tematikou z hinduistické mytologie Judhišthirovo nanebevzetí se námětem i zpracováním zcela vymyká z rámce ostatních příběhů a přináší v závěru sbírky vítané osvěžení a ironické odlehčení.

Nápadným rysem Gangopádhjájových povídek je autorův odstup (pravděpodobně programový) od zobrazované skutečnosti. Gangopádhjáj pozoruje a popisuje, vytváří zajímavé zápletky, nečekané zvraty a pěkně poutavě vypráví. V tom spočívá jeho silná stránka a nejspíš také důvod obliby mezi bengálskými čtenáři. Nezúčastněný postoj je však na vícero místech (zejména zločinecké náměty) doveden do krajnosti a v povídce příznačně nazvané Viděno zdálky hraničí s cynismem.

Otázkou zůstává, do jaké míry je zvolený soubor reprezentativní pro povídkovou tvorbu autora a do jaké míry skutečně zobrazuje prostředí reálného Bengálska. Jistě obsahuje několik esteticky výjimečně dobře zpracovaných příběhů (např. Ohromný svět, Božský posel aneb ohmataný peníz, Soukromá temnota), které se kromě výše zmíněných kvalit Gangopádhjájovy tvorby vyznačují i propracovanou psychologickou charakteristikou postav. Vedle dobrých povídek se ve sbírce však vyskytují i takové, které zůstávají pouze na povrchu zobrazované skutečnosti. Nicméně jako celek knížka představuje zajímavou, poutavou a pěkně přeloženou sbírku povídek s výborně zvoleným titulem a velmi pečlivým zpracováním.