V rodině Spiegelglasových se o kameni smýšlelo různě. Pro někoho představoval svátost. Jiní si mysleli – aniž to vyslovili nahlas –, že je to zkrátka kus mlýnského kamene, který putuje od generace ke generaci. Na svátost vypadal dost omšele. Svými póry se podobal okrově žluté čtverhranné mycí houbě, kdysi snad s ostrými rohy, nyní zpuchřelé a odrolené. V pórech vězely zažloutlé lístky papíru, které mu na kráse nepřidaly.

Na mlýnský kámen byl však příliš lehký, nevážil ani půldruhého kila. Jednoho dne nastala chvíle, kdy nad Rakouskem zavlály prapory s hákovým křížem jako sedmikrásky, a toho dne popadl Leon Spiegelglas kámen i se skříňkou pod paží a rychle odsud utíkal.

Tak opustil kámen Vídeň. Dostal se tam před čtvrt tisíciletím, v době tureckého obležení. V létě roku 1683 rozbil před rakouským hlavním městem tábor velkovezír Kara Mustafa. Neměl s sebou jen bojovou sílu tří tisícovek válečníků s křivými šavlemi, ale také pštrosa, který byl chován jako domácí zvíře, stádo velbloudů a skupinu uherských zedníků, kteří upadli do tureckého zajetí.

Zedníci museli Mustafovi postavit jeho zdejší sídlo a netušili přitom, že staví také schránu pro kámen – schránu, která měla jednou hlídat spojení rodiny Spiegelglasovy s Hospodinem. Ne věděli také, že tato rodina bude v kameni vlastnit nástroj, který se stane při všech budoucích historických otřesech – až po zlověstné vrčení mesršmitů – zárukou Věčného řádu. Tehdy, roku 1683, věděli pouze to, že mají jejich zednické lžíce, fanky a hladítka přispět k větší slávě velkovezíra. Tureckému vrchnímu veliteli nestačil výšivkami zdobený stan, jaký měli podřízení pašové. Pro sebe nařídil postavit kamennou rezidenci, včetně maštalí a ubytoven pro janičár ské hlídky. Všech šest budov mělo plochou střechu a na každé střeše stál pěkný maličký minaret. Již tím dával velkovezír na jevo, co muslim považuje za krásné, a vůči habsburským va lům a hradbám tak také pochopitelně dokazoval svou moc. K vnitřnímu zařízení přispěl Kara Mustafa třemi předměty, které si přivezl z Jeruzaléma. Byl to úlomek z Mohamedovy skály z hory Boria, vajíčko z mramoru, vyrobené ze sloupu chrámu Svatého hrobu, a cihle podobný kus ze zbytků posledního židovského chrámu, ze Zdi nářků. Když byla velkovezírova rezidence hotová, nařídil, aby byla trojice talismanů položena pod velký polštář na jeho divanu.

Toto se událo 20. července 1683, na počátku obléhání, při němž bylo prolito mnoho krve. 13. září vyrazilo z bran Vídně vojsko s tasenými šavlemi a planoucími pochodněmi a současně se z Vídeňského lesa vyřítila jízda polských císařských spojenců. Pluky se společně přehnaly přes turecké ležení. Kara Mustafa měl sotva čas popadnout úlomek z Mohamedovy skály. O tři měsíce později, 25. prosince, poručil sultán velkovezíra uškrtit šňůrou z modrého hedvábí. Janičáři spálili to, co po velkovezírovi zbylo, a úlomek Mohamedovy skály se rozpadl ve žhavém popelu.

Pokud jde o vajíčko z mramoru chrámu Svatého hrobu, dělal si na ně nárok velitel města Vídně Rüdiger von Starhemberg jako na svou válečnou trofej. Předal je svému kaplanovi, jenž je rozťal sekerou, ponořenou předtím do svěcené vody. Jeho velebnost pak rozdávala (někteří říkali, že prodávala) kousky mramoru jako posvěcené amulety, které měly chránit před morem.

Zůstal pouze kámen ze Zdi nářků. Dvornímu apatykáři bylo dovoleno, aby jej stokrát propíchl dlouhou jehlou namočenou do tuku z dvouhlavého telete. Tím vznikly ony póry, s jejichž pomocí se později Spiegelglasova rodina dovolávala Všemohoucího. Když jehla splnila svou službu, nechtěla ovšem za úplňku vydávat fosforeskující světlo, jak se očekávalo, a tím zanikla naděje, že by snad z kamene bylo možno vyrobit zlato. Tak se stal jednou z posledních porážek umění alchymistů.

Kámen byl odnesen do jednoho ze šesti velkovezírových do mů, které se nyní staly majetkem habsburské koruny. Po mno ho let vrhaly minarety na jejich střechách stíny na volný prostor. Stály tu, prázdné, chráněny pečetí s dvojhlavou orlicí před všemi vetřelci včetně myší a vlaštovek, kdyby si zde snad chtěly postavit hnízdo. Trčely v pusté krajině západně od vídeňských hradeb, na východním okraji předměstí Neustift s lomenicovými střechami domů. Tehdy se zde nesmělo stavět nic, co by bylo v dostřelu vídeňských kanónů. Pro případ nové války zde směly zůstat pouze zbytky té minulé: zre zavělé muniční vozy, kola bez loukotí, zaprášená spleť cestiček a uprostřed tohoto vakua oněch šest kamenných budov. Představovaly zapomenutou kořist Jeho Veličenstva, avšak ještě na nich ležel Mustafův stín. Lidová mluva pojmenovala komplex „Antikristova kuchyňka“. Tak tomu místu říkali mnozí, a když náhodou museli jít kolem, vždycky se pokřižovali a pobízeli své děti, aby přidaly do kroku.

Roku 1761 změnil kámen majitele. Císařovně Marii Terezii došly peníze a její ministr financí vymyslel elegantní způsob, jak je opatřit. Povolal k sobě představitele Židovské náboženské obce a sdělil mu, že díky nejvznešenější milosti panovnice bude zákon, jenž zapovídá Židům vlastnictví nemovitostí a pozemků, v tomto zvláštním případě zrušen. Kámen ze Zdi nářků, který leží v jednom ze sklepů „Antikristovy kuchyňky“, bude Židům za patnáct tisíc tolarů prodán spolu s domem samotným a s dalšími pěti domy, a s předepsanou roční daní z pozemku ve výši dva tisíce dvě stě tolarů.

Židovský starší měl o historii kamene jen mlhavé povědomí. Nicméně vytušil, že nastal okamžik, který může znamenat obrat v životě jeho lidu. Teď to bylo obchodní jednání, a to bylo něco zcela jiného, než když hrozil pogrom. A tak nakonec získala vídeňská Židovská náboženská obec Antikristovu kuchyňku za dvanáct tisíc tolarů, s předepsanou roční pozemkovou daní, jež měla být placena předem.

Většina Židů ve městě o kameni nic nevěděla. A ti, kdo věděli, se postarali, aby se to nerozkřiklo. Nebyl vystaven jako objekt k okukování, nebyla k němu vyrobena žádná tabulka s nápisem. Nebylo by politicky moudré chlubit se něčím takovým jako Antikristova kuchyňka v židovském vlastnictví. Bylo lepší o tom pomlčet jako o nějaké nepříjemné a trapné záležitosti. Byla vymyšlena funkce jakéhosi kustoda (obvykle to byl někdo z nemajetných příslušníků ghetta), který se měl starat o údržbu domů, aby do nich neteklo, aby byly zamčeny a kámen z Velkého chrámu aby byl bezpečně uložen do plechové bedničky a schován pod trakařem, opřeným o zeď ve sklepě té nejvýchodnější ze šestice budov.

Teprve o více než století později se s kamenem setkala rodina Spiegelglasových. Kolem domů vznikly mezitím malé zeleninové zahrádky s boudami. Z „Antikristovy kuchyňky“ se stal „Turecký plácek“, protože vzpomínka na zlého ducha v podobě vezíra už od roku 1683 vybledla. A mezitím také vymyslel Jakob Nassig svůj plán.

Nassig pocházel ze židovské vesnice na Slovensku, nepříliš vzdálené od osady Varungy, kde žila rodina Spiegelglasových. Brzy se však vypracoval a proměnil se ve velmi distingovaného muže, který si říkal dr. Jakob M. Nassig a cesto val s kufrem s pozlaceným zámkem, v němž uchovával svůj práv nický diplom z univerzity ve Štýrském Hradci. Kromě to ho si nechal narůst imponující knír, pořídil si neurotického pekingského psíka a naučil se za všech okolností velmi ši kovně kalkulovat a využívat příležitostí; k takovým patřilo i zbourání vídeňských hradeb.

Po roce 1870 už byla většina starého opevnění srovnána se zemí. Nezmizely jen hradby a valy, ale také další omezení, která ještě připomínala středověk. Z vesnic celé c. a k. monarchie proudily tisíce lidí, toužících podílet se na pokroku a rozvoji průmyslu. V hlavním městě stoupla poptávka po koňském mase, po podomácku pečeném chlebu za poloviční cenu, po lécích proti tuberkulóze a lektvarech proti chorobám, o nichž se nahlas nemluvilo, po zázračných tinkturách, věštbách a zázračných léčitelích.

Takové požadavky mohli uspokojit cikáni z Uher. Nové možnosti je přilákaly do hlavního města, ozbrojené hlídky u bran je však zadržely. A zde nabídl své služby dr. Nassig. Vyložil cikánským staršinům, že v zákonech je poněkud díra. Předpisy sice zakazovaly cikánům ve městě bydlet, nikdo jim ale nemohl zabránit, aby tam obchodovali, pokud se mohou prokázat „stálým bydlištěm mimo vlastní město“.

Šest domů Kara Mustafy takovou podmínku skvěle splňovalo. Ovšem – domy i kámen ze Zdi nářků patřily stále ještě Židovské obci. To však nebyl pro dr. Nassiga problém. Přihlásil se jako nájemce a zaplatil obci asi o sto zlatých víc, než obnášely měsíční daňové odvody. Převzal také povinnost vyplácet mzdu bohabojnému koktavému vdovci, hlídači kamene. Dr. Nassig většinu místností a prostor na Tureckém plácku, jak se to tu teď jmenovalo, pronajal cikánům a tím jim obstaral potřebné „stálé“ bydliště. Umístil zde jejich koně a vše, co potřebovali k provozování věštectví, ale brzy si ke svému rostoucímu údivu začal uvědomovat, že jej na zisku okrádají mnohem víc, než si původně propočetl. Jednoho rána dr. Nassig zjistil, že hlídač kamene zmizel. Zanechal lístek, na němž stálo kostrbatým písmem v jidiš, že funkci převezme jeho dcera Tamara a on sám „jede do Jeruzaléma, aby Velkého rabína informoval o znesvěcení Svatého kamene tím, že je přechováván pod jednou střechou s cikánskými koňmi“.

Dr. Nassiga tato zpráva nijak zvlášť neznepokojila. Nový proud událostí mu vnukl myšlenku, myšlenku mnoho slibnou, myšlenku bez cikánů a velmi aktuální, myšlenku skutečně tak moderní, že jejích důsledků ještě nebylo možno dohlédnout. A tato myšlenka měla svést dohromady kámen a Spiegelglase.

1
Jednoho větrného dubnového dne roku 1873 si dr. Nassig vykasal nohavice, poněkud zdráhavě vystoupil z krytého vozu a vkročil na rozbahněnou půdu vesnice Varungy, vzdálené jen několik hodin jízdy od Vídně. Nassigův pekinéz dával hlasitě najevo nelibost. Za svým pánem nemohl, protože jej cikánský vozka pevně držel na hedvábné šňůře. Dr. Nassig mu poslal vzdušný polibek a psík zmlkl, což zmátlo tři ženy u studny.

Dr. Nassig si to namířil rovnou ke dveřím synagogy. Stál v nich rabi Ascher Kohn a držel si pevně oběma rukama klobouk. Foukal silný vítr, který zvedal také zástěru mladého Bereka Spiegelglase, připevňujícího právě na dveře synagogy zámek.

Dr. Nassig se rabimu poklonil. „Učený mistře,“ začal. Poslal další polibek pekinézovi, aby zarazil jeho štěkání na kolemjdoucí husy, a sdělil rabimu důležitou novinu: On, dr. Nassig, je ochoten poskytnout každému obyvateli Varungy práci, bydlení a blahobyt, a sice v místě, jež není příliš vzdáleno od hlavního města c. a k. monarchie.

Kdyby kdokoli s něčím takovým přišel před pěti lety, byl by po važován za blázna.Vesnice Varungy se od nepaměti věnovala službě Hospodinu a pěstování hus, dvěma činnostem, jimž je připisována nepomíjející hodnota. Avšak nic netrvá věčně, zvláště dnes. V zemi se děly podivné věci. Ve vesnici už nestavěly velké vozy z jatek na severu, nikdo už nejezdil nakupovat varunžské husy, proslavené sádlem, křehkým masem a sněhobílým peřím. Vozy teď mířily přímo do okresního města Szatmáru, kde se husy vykrmovaly v obrovském novém husinci – pracovali tam otroci z Tasmánie, jak se říkalo. Tučná husí játra se odtud posílala za nízké ceny výrobcům paštik do Štrasburku.

Varungy už nemohl chov drůbeže uživit. Kdysi byly zdejší husy mírné a pro svou tloušťku neohrabané, teď byly hubené, hladové, špinavé a útočné a brouzdaly se jedinou ulicí vesnice jako loupeživá kejhavá horda. Útočily na spížky, kradly dětem chleba, oklovávaly dokonce tóru v synagoze. V den návštěvy dr. Nassiga musel být proto poprvé v historii vesnice na její dveře přidělán zámek.

Zatím však husy ve vesnici zůstávaly. Kdo odcházel, byli lidé. Učitel přestal dostávat plat a už neměl ani inkoust, ani pero, ani slabikář. Odstěhoval se do Prešpurku a stal se tam soudním písařem. Do školy vlezla bradatá koza a sežrala staré písemky. Hospodský zavřel hospodu a jezdil s károu spra vovat hrnce. I kovář pověsil řemeslo na hřebík. Zastával současně funkci obřízkáře a hradláře, ale ve vesnici se už děti nerodily a vlaky už tady nestavěly. Kovář tedy odjel do Budapešti, kde měl vyhlídku na místo podkováře u vrchního podkoního knížete Esterházyho. Než odešel, opásal svého učedníka Bereka Spiegelglase mistrovskou zástěrou, čímž jej povýšil na vesnického kováře. Kde by se tu však vzal kůň, který by ještě potřeboval podkovy? Vždyť i sám rabi se musel dvakrát týdně vydat do okresního města, aby si něco vydělal; učil tam jednoho obchodníka se lněným zbožím hrát šachy. Takový to byl rabi, že posunoval po černobílých polích pěšáky a střelce pod obrovským krucifixem!

Tolik na vysvětlenou, proč se rabimu Kohnovi při představě, že by se celá vesnice měla vystěhovat, hned nezkrabatilo čelo. Rabi zvedl klobouk a zamával jím po větru. Bůhví proč to bylo jediné gesto, jež alespoň na chvíli dokázalo zarazit ustavičné klevetění rozčepýřených hus.

„Všechny vystěhovat?“ zeptal se rabi do ticha, které na chvíli nastalo. „Do Vídně? Ale jak by se to mělo provést?“

„Učený mistře,“ odpověděl dr. Nassig, „neexistuje nic, co by moderní člověk nedokázal, pokud si nechá dobře poradit. Císař buduje v hlavním městě alej, ve které budou stát ptačí voliéry větší než vaše synagoga. V květnu bude zahájena světo vá výstava – všichni máte šanci.“

„My?“

„Ano, vy.“ Dr. Nassig ještě chvíli mluvil, ale rabi sotva roz uměl, protože Berek mlátil do zámku, husy se zase rozkejhaly a pekinéz začal znovu ňafat. Dr. Nassig při všem tom rámusu říkal asi tolik, že on sám chystá pro výstavu něco zcela zvláštního, stánek, v němž by bylo vystaveno všech sedm divů světa, a chce tam těm tisícům návštěvníků prodávat me daile, tisíce medailí, v nichž bude zataveno zrnko soli z je zera Galilejského, u nějž dělal Kristus zázraky, a nejen to, nýbrž také maličký úlomek kamene ze Zdi nářků, která je všem Židům svatá. A on, Nassig, bude tyto medaile vyrábět a lidem z Varungy to přinese zaměstnání a obrovské výhody, pokud se ovšem do Vídně přestěhují.

„Ach,“ řekl rabi. Matně si vzpomínal na dřívější návštěvy dr. Nassiga, kdy v doprovodu pomocníka s náušnicí v uchu nabízel horoskopy psané hadovitými písmeny na rudě zbarveném papíru. „Židé nekočují jako cikáni.“

„Nikdo nebude kočovat,“ uklidňoval jej dr. Nassig. „Budete krásně bydlet, v domech, které jsem si najal, hned před městskými branami. Budete potřebovat jenom císařské povolení. Žádost se bude odvolávat na to, že vaši lidé budou pracovat v mé medailérské dílně.“

Rabi zhluboka nasál vzduch. „Od císaře. Aha. Až budu mít čas, tak se na něj obrátím.“

„Má to čas do přespříštího měsíce,“ řekl dr. Nassig jakoby mimochodem. „Do Letnic. Pak mu přinesete husu.“

„Přinést husu?“ Rabi vyvalil oči.

Husa vykrmená k Letnicím se pochopitelně císaři nenosila. Byl to jakýsi každoroční tribut a na velké vzdálenosti se posílala. Po mnoho generací znamenala každoroční nejkrásnější husa dar obyvatel Varungy císařské koruně – byla to for malita potvrzující přímou panovníkovu vládu nad vesnicí a chránící ji také před antisemitskými výpady místních magnátů. Husa byla jednoduše poslána prostřednictvím c. a k. pošty a nikdo z Varungy by si nedovolil ji takříkajíc doprovázet osobně.

„Ne, to ne,“ kroutil rabi rozhodně hlavou.

„Já jsem jen obyčejný právník,“ řekl dr. Nassig, „ale zákony jsem si pročetl. Právo prezentace letnicové husy je spojeno s právem na přednesení petice prostřednictvím osobní audience. Ano, tak to je. Budete-li pro své lidi ve Vídni žádat o povolení k pobytu, Jeho Veličenstvo vaší prosbě vyhoví, protože císař se o dílny, jako je ta moje, enormně zajímá. Rozvoji průmyslu přeje. Však uvidíte, až mu prosbu předložíte.“

„Já – mu mám prosbu předložit?“ Rabimu skoro zaskočilo. „Jednoduše mu přinesete letnicovou husu a přednesete přitom svou rozumnou prosbu,“ řekl rozverně dr. Nassig. „Po - t řebné papírování vyřídím sám. Je to trochu složité. Ale mám ve dvorní kanceláři přátele.“

„Ach, víte, já jsem starý muž,“ bědoval rabi. „Minulý rok mne zlobily ledviny.“

„Škoda,“ posteskl si dr. Nassig, „v tom případě budu muset po moci ke štěstí jiné vesnici.“

Dr. Nassig se už pomalu chystal vrátit k vozu a celá historie s kamenem by možná vypadala úplně jinak, kdyby se v tu chvíli neozval Berek Spiegelglas. „Tu medaili, milostivý pane, pro světovou výstavu – z čeho ji chcete dělat? Z bronzu, nebo z mosazi?“

„Prosím?“

„Já jen, že mosaz je podstatně levnější, víte?“ vysvětloval Berek.

„Kdo je ten mladý muž?“ zeptal se dr. Nassig.

„Ale, to je syn Meyera Spiegelglase, toho, co dělal s husím peřím,“ odpověděl rabi Kohn mnohem živěji, protože se teď rozhovor stočil jiným směrem. „Jojo, vdovec Spiegelglas, ať odpočívá v pokoji. Znal jste ho? To je jeho syn Berek.“

„Aha, máme tu tedy sirotka,“ podotkl dr. Nassig.

„Meyer umřel na ledviny,“ řekl rabi a chytil se za záda. „Ve stáří musí být člověk opatrný.“

„Velmi opatrný,“ přikývl dr. Nassig s pohledem upřeným na Bereka. „Mno zí z nás nakonec osiří. Takový mladý muž, který přišel o rodiče, je možná k přednesení petice ještě vhodnější než rabi.“

Zafoukal vítr. Zadul pod plachtu vozu, načechral pečlivě načesanou srst pekinéze, zvedl prach a pokryl jím peří hejna hus, zatočil se nad půltuctem střech vsi Varungy, jejíž komíny se osaměle tyčily vzhůru a ani z jediného nestoupal kouř. A dr. Nassig ve vlajícím kabátě si zamyšleně kroutil špičky svého kníru.

Berek Spiegelglas se 3. května 1873, týden po svých osmnáctých narozeninách, vydal do císařské rezidence. Pro všechny zbylé obyvatele vsi to byl velmi vzrušující týden.

Nejprve se musela vybrat ta správná husa, ta nejstatnější z vyhublého hejna. Pták, kterého Berek nakonec vybral, byl nejen větší, ale také silnější než ostatní. Tři muži museli to zvíře pevně držet, než je umyli v potoce a zbavili jeho peří veškeré špíny. Pak ho osušili v nejbělejším bavlněném šátku, jaký se vůbec dal ve vsi najít. Během celé té procedury vyrážel nebohý živočich hlasité skřeky, které zněly jako německé nadávky. Ale Berek si dokázal pomoci. Nacpal rozčilenému ptáku do zobáku naklíčenou kukuřici. Husa se uklidnila a nakonec ležela klidně v proutěném košíku a čekala na odtransportování k Jeho Veličenstvu.

Dalším problémem bylo Berekovo oblečení. Nemohl se přece u císařské audience ukázat ve špinavé kovářské zástěře. Ani jeho omšelý nedělní oblek se dost dobře nehodil. Zde po mohl rabi – bylo to jakési jeho pokání za to, že se do Vídně nevydal sám. Dal Berekovi svůj kabát a k němu kalhoty, které mu tak jako tak byly malé. A Berekova sestřenice Riddah přidala buřinku po svém otci.

Horší to bylo s penězi. Dva týdny před rozhodujícím dnem se objevil dr. Nassig znovu. Předal Berekovi pozvání k audienci, na němž byla vyražena habsburská dvojhlavá orlice. Dr. Nassig přivezl také přesný text petice, která byla sepsána ve Vídni – a k tomu nečekané novinky. On, dr. Nassig, se spojil s dvorní kanceláří a dozvěděl se, že má-li být císař přednesené žádosti nakloněn, bude pravděpodobně ještě třeba a priori učinit jistá opatření. Latinský výraz pronesl dr. Nassig velmi elegantně. Znamená prý to cosi jako „nejprve“ nebo „předtím“. Přesněji řečeno, „předem“. Poplatek za povolení k pobytu ve výši dvaceti zlatých musí být zaplacen předem, šest set zlatých in toto. Dr. Nassig vysvětlil s úsměvem, že to znamená „celkem“, protože o povolení bude z Varungy žádat in toto třicet lidí, kteří budou chtít bydlet a pracovat v c. a k. hlavním městě.

Něco takového jako šest set zlatých ve Varungy neexistovalo, ani teď ani nikdy jindy. Bylo tu však něco jiného, jak si rabi vzpomněl, a sice ten věčně přežvykující kupec se starožitnostmi z Eisenstadtu, který už na západním Slovensku prošel skoro všechny vylidňující se vesnice. Tenhle člověk nabízel čtyři sta deset zlatých za staré mezuzy, ozdobné schránky se svatými slovy, které chránily šestero dveří domů ve Varungy. V některých vesnicích v okolí by se našly ještě starší mezuzy, ale žádné nebyly tak krásně vypracované jako ty z Varungy, z umělecky tepaného kovu ve tvaru mušlí. A protože by ly tak krásné, vydal se starožitník do Varungy, hned jak do stal rabiho dopis. Znovu obdivoval ty umělecké kousky na zárubních, a aby se mu lépe počítalo, žvýkal stvol celeru. Zhluboka vzdychl, nabídl čtyři sta osmdesát zlatých, zachmuřil se, když ra bi žádal šest set, a konečně si plácli na pět set šedesát. Chybělo tedy ještě čtyřicet zlatých.

Berek složil opravou těch starých mezuz tovaryšské zkoušky. To však byl jen jeden z důvodů, pro které by antikvářovi nejraději nacpal ten celer do chřtánu. Berek se zkrátka nedokázal smířit s jejich ztrátou, nedokázal se smířit se smrtí vesnice Varungy a s lidmi, jako byl tenhle handlíř, kteří na podobné smrti vydělávají.

Berek byl ve vesnici poslední mladý muž. Hleděl k nebi a měl pocit, že se stal nástrojem v rukou Božích, jehož úkolem je pro toto místo něco udělat. Dokonce si myslel, že právě to jej přivedlo k jeho řemeslu. Železo mohlo zreznout, zapadnout prachem, to však byly pouze masky, pod nimiž kov žil dál. Železo bylo možno roztavit – a dát mu novou formu, jejíž podstata však zůstane zachována. Uvnitř se neměnilo. Varungy teď vřela povykem zdivočelých hus, až z jejích střech padaly omšelé šindele. Možná, že tu ustane veškerý lidský život, když – bude-li to císař chtít – naleznou oby vatelé vesnice přístřeší ve Vídni. Ale nakonec se stejně zase vzpamatuje. Právě před týdnem získal Berek důkaz, že tomu tak bude, a sice dokonce od křesťanského děvčete. Úpadek Varungy ho donutil, aby dělal podkovářské práce v blízké vesnici, a tam se setkal s pokřtěnými ženami. Berek si vedl velmi dobře – na zapomenutých půdách i v zavřených stodolách. Měl jemně za hnutý nos a oči tak modré a hluboké a klidné, že by ni kdo nečekal, jak se v nich může zablýskat. Vous měl černý jako uhel, tak černý, že o to více překvapily dolíčky ve tvářích, které se mu dělaly při úsměvu. Uměl zacházet s hebkou dívčí ků ží tak dobře jako s tvrdým kovem. A brzy poznal, že jeho ruce dokáží rozdmýchat ženská srdce stejně jako výheň. Jedno z těch děvčat, dcera okresního inspektora, mu vyprávělo, co se „oficiálně“ povídá. Chystají se oslavy pětadvacetiletého panování rakouského císaře a zároveň uherského krále a z císařského hlavního města Vídně prý bude vybudována stříbrem dlážděná silnice do Budapešti. A tahle lesknoucí se spojnice má vést právě kolem Varungy.

Dcera okresního inspektora byla jediná křesťanka, kterou Berek políbil poté, co si opět uvázal zástěru. Políbil ji, protože mu vnukla myšlenku. Příští týden, až bude stát s hu sou tváří v tvář císaři, přidá k petici ještě jeden bod. Řekne Františku Josefovi, že všichni lidé z Varungy, kteří budou ve Vídni pracovat v medailérské dílně, budou brzy ovládat veš keré umění práce s kovem. On, Berek Spiegelglas, se o to postará. A císaře poprosí, aby se pak mohli zase vrátit do Va rungy jako císařští zaměstnanci. Postaví slovenský úsek stříbrné silnice spojující obě panovníkovy rezidence, a budou se o něj nadále starat.

Doma o tom ovšem nic neřekl. Prohlásil jen, že má plné ruce práce a musí se připravit na svou nadcházející úlohu. Přes den se učil zpaměti text petice, kterou měl ve Vídni přednést. Rabi ji s ním stále opakoval. A v noci pracoval tajně a docela sám. A tahle práce byla ještě důležitější.

Za soumraku prvního ze čtyř posledních dnů, které měl ještě strávit ve Varungy, rozžhavil Berek výheň. Ve tmě této první noci šel k opuštěné hospodě a odmontoval tam ze zdi železný hák, k němuž se kdysi uvazovali koně. V kovárně udělal z háku šest kousků, rozžhavil je a vykoval z nich šest malých mušlovitých mezuz. Druhou noc do nich usilovně bušil kladivem a vytepal do nich jemné drážky a vinutí. Třetí noci strčil těch šest kousků do klece už dávno pošlého kanárka, který kdysi patřil učiteli, a v husté mlze, jíž prosvítal přibývající měsíc, ji ponořil do vesnického potoka. Na jeho dně na „mezuzy“ narážely malé křemínky a vyvolaly pozvolna nádhernou korozi. Čtvrté noci klec z vody vytáhl a mokrý obsah nechal oschnout v lehkém vánku, který přinášel z dálky hou kání sov a vůni šeříků. Zatímco vesnice spala a jeho šest vý robků začalo reznout, odšrouboval šest pravých mezuz ze šesti zárubní a odnesl je na hřbitov. Tam je zahrabal vedle hrobu svých rodičů, pomodlil se nad malým hrobem otce a matky kaddiš a usmál se na hromádku čerstvě urovnané hlíny. Sem už smrt nepřijde. Až se vesnice vzpamatuje, pro těch šest mezuz si zase přijde.

Následující ráno bylo ráno velkého dne. Berek Spiegelglas si oblékl rabiho kabát. Rukávy byly tak dlouhé, že ho šimraly na kloubech prstů, to ale nebylo důležité. Důležité bylo, že antikvář přišel právě včas. V tabákovém váčku přinesl pět set šedesát zlatých, které spolu se čtyřiceti, připravenými rabim, dá valy požadovanou sumu. Kupec tentokrát žvýkal mrkev a s každým kousnutím se na jeho rtech objevila slina. Berek se snažil nedívat, když mu rabi předával šest „starobylých“ kousků. To bylo v poledne. Brzy nato se z dálky ozvalo ňafání pekinéze. A za chvíli se z cikánského povozu vyvalil široký kabát dr. Nassiga. Šest set zlatých změnilo majitele. Berek si stáhl klobouk do čela. V oknech domů, v nichž ještě někdo bydlel, se objevily tváře. Rabi zamával čistě vypraným kapesníkem. Berek podal vozkovi do bavlněné látky zabalenou klec, ze které se ozývalo tiché štěbetání husy určené císaři. Berek s malou cestovní kabelou nastoupil. Počítal, že mimo vesnici stráví jen jednu noc, ale koneckonců nikdo neví, kam jej cesta dovede. Vůz odjel, směrem ke Zdi nářků Kary Mustafy.

Během cesty do Vídně zůstal Berek s husou pod plachtou, protože venku by byl pták vystaven prachu a jeho bělostné brky by mohly utrpět. Berek tedy uvnitř dával pozor na hu su, a tak ani neviděl kolem ubíhající krajinu. Připadal si jako ve stanu osvětleném lucernou, která se houpala současně s rytmem koňských kopyt. Vůbec neměl pocit, že opouští domov.

Jak se tak nad jeho hlavou chvěla plachta, bylo mu, jako by se Varungy rozpínala a spolu s nadouvající se plachtou nad jeho hlavou ho vedla k nějakému tajemnému nočnímu bodu své existence, o němž ještě neměl tušení.

Kromě toho měl společnost: korpulentního růžolícího muže v modré pracovní haleně s kozáckou čapkou. Když je dr. Nassig představoval, vyskočil ten muž ze slamníku, na němž seděl, a srazil paty. Tohle, řekl dr. Nassig, je Alois Schall, jeho ctěný pomocník a velice zkušený kreslíř. A tohle je pan Berek Spiegelglas, nejlepší kovář na celém Slovensku, a on je velmi šťasten, že si tyto dvě osoby nyní podávají ruce (bravo!) a vůbec, že se mu podařilo svést je dohromady. Takové partnerství, to prostě musí v hlavním městě mít úspěch! A tady – a přitom ukázal dr. Nassig na pytel, který ležel na dně vozu –, tady je materiál pro medaile, zcela speciální materiál, při vezený extra ze Svaté země do Prahy, kde jej pan Schall vyzvedl: sůl, vydestilovaná z Galilejského jezera, spojeného s Ježíšovými divy.

Berek už si málem chtěl na ten pytel sednout. Sedl si tedy taky na slamník. Pan Schall si sedl k němu a pokřižoval se. Z kozlíku se ozvalo štěkání. Pekinéz tam byl přivázán, aby se nedostal příliš blízko k huse.

„Pánové, já musím dopředu,“ řekl dr. Nassig. „Račte prominout.“ Berek zůstal s prvním skutečným velkoměstským cizincem svého života sám. Ukázalo se, že je to přátelský člověk, ale skoro se s ním nedá domluvit. Jako většina slovenských Židů uměl Berek trochu německy – němčina byla přece docela srozumitelná varianta jidiš. Ale Schallova řeč zněla jako drnčení kol a Berek mohl jen krčit rameny. Pan Schall zvedl ukazovák, aby upozornil, že ví, jak na to. Z kapsy své haleny vytáhl hrstku malých čtvercových ústřižků novinového papíru, jeden z nich vybral a ubalil si z něj cigaretu. Vyfukování dýmu způsobilo, že se podivný proud slov vídeňského dialektu proměnil v jakousi napůl spisovnou němčinu, které Berek rozuměl a která obsahovala řadu otázek.

Nevadí mu, že pan Schall kouří? Nevadí to huse? Je pro Bereka ten slamník dost pohodlný? Má pan Spiegelglas svolení svého rabiho?

Dosud Berek jen přikyvoval, teď se však zeptal: „Jaké svolení?“ „Abyste moh jako Žid pracovat na něčem křesťanskym,“ poučil ho pan Schall. „Na těch medailích s krystalem soli z jezera, po kerym šla noha Ježíšova.“

„Aha, jo, to je v pořádku,“ odtušil Berek.

„Tak to je dobře,“ řekl pan Schall. „Mně zase farář Smylk dovolil, abych dělal s kouskama ze Zdi nářků. A vůbec,“ Alois vy táhl z kapsy tenounké víčko z lepenky a sfoukl z něj prach, jako by se jednalo o čerstvě vybroušený diamant, „jestli vás to zajímá, todle je můj model pro ty medaile.“

Na obou stranách kulaté destičky bylo něco nakresleno.

Na jedné byla jakási miniaturní krajina – jezero, po němž kráčela vousatá postava se svatozáří. Na druhé straně byla Zeď nářků a lidi s modlitebním šálem při modlitbě.

„A tady ta díra,“ ukázal Berek na střed kotoučku, „to je na co?“

Tam bude skleněná perla, řekl Alois Schall. A v té perle bude krystal soli z Galilejského jezera a zrníčko ze Zdi nářků.

„A takových věciček uděláme desetitisíce!“ To byl hlas dr. Nassiga.

Cikán na kozlíku otevřel otvor v plachtě a doktor mohl vstoupit do kryté části vozu. Dr. Nassig si za otřásání a rachocení vozu nakrucoval špičky svého rusého kníru, až si Berek dodal odvahy zeptat se: jak se dostane krystal soli a zrníčko kamene do skleněné perly?

„Ehm, ano.“ Dr. Nassig se usmál. Asi pro rachot vozu otázce pořádně nerozuměl. Ano, ta perla tomu teprve dodá na dokonalosti. Takové myšlenky jsou pro Schalla typické! Pan Spiegelglas brzy uvidí Nassigových sedm divů světa. Teprve pak také pozná, jaký má pan Schall dar fantazie. Návštěvníci, kteří přijedou na výstavu ze všech kontinentů, si jednoduše hned vedle výstaviště budou muset prohlédnout Nassigovu a Schallovu uměleckou práci. A to je tak naladí, že si koupí medaili, která jim bude připomínat něco tak vznešeného jako židovství a křesťanství.

Dr. Nassig začal vypočítávat zázraky moderní doby, které k podívané patřily: a) miniaturní model slavného balónu, který přeletěl Indický oceán – jeho napodobenina se bude vznášet nad Tádž Mahálem; b) parní stroj americké výroby, který překonal Niagarské vodopády po jakémsi drátěném lešení, s indiánem ozdobeným péry jako mašinfírou; c) skokana s padákem, jak skáče ze šikmé věže v Pise; d) výtah jako v New Yorku, kterým se každý bude moci svézt až tam, kam míří špičky mrakodrapů; e) britskou bitevní loď Marlborough, jak si to supí Suezským průplavem, řízena osobně královnou Viktorií. O dalších zázracích pokroku ani nemluvě.

„Jak se prodávaly vstupenky, co sem byl pryč?“ ptal se Schall.

„Velmi dobře,“ odpověděl dr. Nassig. „Musíme trochu počkat, až se lidi vzpamatujou z toho krachu. Pak se jen pohrnou.“

„Krach? Jaký krach?“ ptal se Berek.

„Na burze,“ řekl dr. Nassig. „Je to jen panika. Vláda si z toho nic nedělá.“

Berek dosud o něčem takovém jako krach na burze neslyšel, měl ale pocit, že kdyby to přiznal, dr. Nassig už by mu neříkal „pane Spiegelglas“. „Možná,“ navrhl, „možná se dozvím, jak to s tím krachem opravdu bylo, zítra u císaře.“ „Skvělý nápad!“ zvolal dr. Nassig nadšeně. „Přiveďte na to s Jeho Veličenstvem řeč.“ „Musí se při takové audienci mluvit podle nějakých pravidel?“ Berek měl na mysli téma „stříbrné silnice“.

„Ovšem, zcela správně – už je načase, abychom spolu prošli protokol.“ Dr. Nassig se pozorně rozhlédl. „Dobrá. Tamto, řekněme, je náš panovník.“

„Tamto“ úplně vzadu ve voze byl pytel s krmením pro husu – kukuřičné zrní namočené v kořalce. V blikavém světle lucerny měl v sobě pytel skutečně něco vznešeného; Berekova sestřenice Riddah ho ještě zabalila do bílého plátna a převázala karmínově červenou mašlí. Vždyť je konečně určen pro císařský palác.

„Nuže, pane Spiegelglasi, kdybyste se na mě laskavě díval a sledoval mé pohyby,“ pokračoval dr. Nassig. „Až vstoupíte do audienční komnaty, dívejte se před sebe na zem. Nikdy se nedívejte tam, kde čeká náš stojící panovník. Přiblížíte se se sklopenou hlavou, klobouk přitisknutý na prsa – tak, velmi dobře. Pěkně jej k sobě tiskněte –, a kterým směrem máte jít, poznáte podle ošoupaného pruhu koberce…“

„Ošoupaného?“ divil se Berek.

„Ano,“ přikývl dr. Nassig. „Chodí tam tisíce prosebníků a tahle vyšlapaná stopa se tam nechává schválně, aby každý věděl, kudy jít, a nemusel se přitom dívat před sebe. Ta stopa je jako světlo majáku, které vás povede k našemu nejmilostivějšímu císaři. Po tom vyšlapaném pruhu půjdete drobnými, pokornými krůčky – asi takhle.“

Ten ošoupaný pruh Bereka uklidnil. Byl to můstek mezi ošumělostí Varungy a leskem hlavního města. Napodoboval pohyby dr. Nassiga a jeho držení hlavy. Pan Schall dělal za ním totéž a tak se všichni tři dopotáceli do nitra vozu k pytli s krmením.

„Tak – až zahlédnete císařovy střevíce,“ pokračoval dr. Nassig, „zastavíte se. Zůstanete stát na místě, hlavu skloněnou – tak, velmi dobře, to je skutečně uctivá úklona –, zůstanete stát se skloněnou hlavou plných sedm vteřin. Potom úplně krátce hlavu zvednete, pohlédnete na císaře a řeknete: Vaše apoštolská milosti, můj nejmilostivější císaři a králi! Potom znovu hlavu skloníte a přednesete svou žádost. Naučil jste se ji pořádně?“

„Ano,“ řekl Berek a hleděl přitom na kolébající se podlahu vozu.

„Výborně,“ řekl dr. Nassig. „Jenže teď se nemáte dívat na zem, díváte se na císaře, jen ne jemu do obličeje, ale na jeho ruku, kterou má opřenou o opěradlo židle. On ji tak má opřenou vždycky. Budete se dívat hlavně na jeho prsteník – pamatujte si to –, je na něm diamant tak jasný, že budete mít pocit, jako byste v jeho postranní plošce viděl sen, co se vám zdál minulou noc. Ale důležitá je pro vás ta ploška, která bude obrácená směrem k vám. Ta pro vás bude něco jako mini aturní zrcadlo. Podle toho budete moci kontrolovat držení tě la a opravit sebemenší chybičku. Chcete ještě něco vědět?“ Pekinéz zase začal ňafat. Dr. Nassig se otočil a zavolal na něj něco laskavého. Ticho.

„Takže dál,“ řekl dr. Nassig. „Až Jeho Veličenstvo vyslechne vaši prosbu a eventuálně vám vysvětlí tu věc s krachem na burze, začnete se vzdalovat. A to, co teď řeknu, je strašně důležité. Znamením, že je audience u konce, je jemné zatahání za drát…“

„Za jaký drát?“ zeptal se Berek.

„Jsem já to ale hlupák.“ Dr. Nassig se klepl do čela. „Vždyť já vám neřekl o drátu. Je to úplně jemný drát, tenký jako nitka. Než vstoupíte to audienční komnaty, zahákne vám adjutant ten drát za límec. Ti lidé jsou na to vycvičeni. Jak půjdete k císaři, tak vás nechá jít, ale až bude audience u konce, lehce vás to zašimrá na krku, jak vás tím drátem za límec zatahá. Půjdete směrem ke dveřím, ale pozpátku, obličejem k císaři. Žádný strach, půjdete dobře, musíte jen vnímat to tahání drátu. Tihle adjutanti to s prosebníky výtečně umí. Tak to je všechno. Je to jednoduché, ne?“

„A co se stane, když se to zaháknutí drátu nepovede?“ Z toho drátu na límci bylo Berekovi těsno u krku.

„Žádné strachy, povede,“ uklidňoval jej dr. Nassig. „Doteďka se to vždycky povedlo. Takže pro zítřek všechno jasné? Přeji vám, abyste se na to dobře vyspal.“

„Chci se ještě něco zeptat,“ řekl Berek. „Kvůli té skleněné perle. Jak se do ní dostane zrníčko soli a kamene?“

„Právě,“ pokývnul dr. Nassig. „O tom se bude jednat.

Dnes večer u mne v hotelu. Budou tam pánové, kteří to celé budou financovat. Tohle bude první bod našeho programu. Angažujeme prvotřídního skláře, který to vyřeší.“

„Ještě něco,“ ozval se zase Berek. „Aby ta perla na medaili držela, budeme potřebovat speciální lepidlo…“

„Seženeme nejspeciálnější lepidlo, jaké vůbec existuje, protože vy jste úplně speciální mladý muž,“ zářil dr. Nassig. „Už vás vidím, jak kovete tu neobyčejnou medaili. Vy to určitě dokážete, jen co se do toho dáte. Ani netušíte, co všechno na nás čeká! Doufám, že se vám bude u pana Schalla dobře spát.“ Pekinéz zase spustil, ale teď jeho ňafání znělo úplně ji nak. Vůz tentokrát zastavil bez skřípání a hladce, ale definitivně. Berekovi přeběhl po zádech mráz.

„Radši hned půjdu vyřídit to, co mne před naším velkým dnem ještě čeká,“ řekl dr. Nassig. A pak se stalo něco zvláštního: dlouze pohladil Berekův černý vous. Potom rychle potřásl Berekovi i Schallovi rukou. „Pánové – snídaně v osm hodin. Dobrou noc.“

Zvedl ruku na pozdrav, roztáhl plachtu u vozu, pekinézovo štěkání ustalo, a pak už bylo slyšet jen vzdalující se kroky. Tam venku, pomyslel si Berek, Bože můj, tam venku – to je Vídeň.