Doslov

Neodbytnými, vtíravými otázkami jsou naplněny novodobé dějiny – jak se to mohlo stát?, je z nich nejnaléhavější. Má důvody především v dějích, událostech, úderech, které vpadávaly do osudů milionů, aby jim daly ztěžknout, vykolejit, dokonce je násilně ukončily. Nejen však s tragédiemi je spojena ona fundamentální otázka. Patří také činům, postojům, objevům, které povyšovaly podmínky života, nacházely a prosazovaly nové vztahy, překonávaly rozbroje, napětí, omezené zájmy. Dějiny posledních dvou století jsou tedy plné pádů i zdvihů a s tímto vědomím by měly být také blíže poznávány a zobrazovány. Naplno je prostoupila politika, vydatnou měrou přispěla k tomu, že se dějiny Evropy staly ve 20. století dějinami světovými. Nebylo před ní téměř úniku, ať byla třeba sebevíce zapuzována a proklínána. Vklínila se vlivně do nejrůznějších každodenností, provázela od kolébek po hroby – nesčetné sama vykopala. Nadlouho způsobila ztrátu bezpečného života, i když mezinárodní bezpečnost patřila mezi její prvořadá témata. Potvrzovala i umocňovala působnost novodobých národnostních problémů, které v rozsáhlé míře přiváděla až k separátním státním řešením. Také však usilovala o sbližování a spolupráci států a národů a o jejich součinnost. Formovala společenství a sociální vztahy, ne sice jako tvořitel jediný, ale i tak mocný. Přitom byla a je, jako vše vytvářené v dějinách, dílem lidí, kteří se k tomu povolali, prosadili, probojovali. Nová doba jejich počty neobyčejně zmnožila, postavy se střídají, dějinný čas – nezřídka vrtkavý a měnlivý – jim pak určí místo, aby ho však i proměňoval.

Úloha politiky v Evropě od konce 18. století, především jejich mezinárodních aktivit, projevů, důsledků je oprávněným hlavním tématem knihy Ivana Kulhánka o „klopýtání“ od včerejška do brzkého zítřka, kterou jste právě dočetli. Přitom ale na jediné čtení není. Představuje mohutnou syntézu rozsáhlé, až detailně faktograficky nasycenou, která nedovolí po první četbě knihu odložit. Návraty budou mít hojně důvodů. Častou bude potřeba informativní, dílo zastane i úlohu speciální učebnice, i když nemá učebnicovou podobu a ráz. Kapitolami procházejí dílčí témata, která zvou k zajímavému scelování: autor na to dbal a tak nabídl dynamické pohledy na vývoj určitých zemí a osudů mezinárodních ujednání, institucí a smluv. Text také jen nesděluje, ale i uvažuje: zároveň je vědomou výzvou čtenáři, aby s autorem posuzoval a hodnotil. Zase to není možné bez určitých textových návratů, bez ozřejmování si posloupností a souvislostí. Překotnost novodobých dějin způsobovala mnohá překvapení – další důvod, aby si čtenář „zopakoval“, co bylo „předtím“, i co se předpokládalo a rýsovalo jako jisté, a nenaplnilo se, či přineslo výsledek nečekaný.

Dějiny pracují i v jedincích, postavy z Kulhánkova výkladu vybízejí k porovnávání, ke komparacím, bez nichž nelze osobnosti spolehlivěji zportrétovat a posoudit. Zároveň s nimi souvisí věčná otázka – hněte si doba své postavy, zvláště vůdčí, či vtiskují „tvůrci“ době a jejím dějům to, co je určuje a naplňuje? U Kulhánka jsem nacházel obě podoby vztahu mezi osobností a časem, a zřejmě jsou oprávněné.

Oceňuji tvůrčí odvahu, s níž autor komponoval dějiny druhé poloviny 20. století. Není to zatím u nás obvyklé, rozlom století v roce 1945 bývá důvodem i záminkou, aby se výklad u tohoto mezníku zastavoval a další desetiletí zobrazoval „neplně“, jen v určitých, byť třeba závažných tématech. Ivan Kulhánek scelil obraz století o bezprostřední „žité dějiny“. Vstoupil tím i do diskusí o jeho podobě, obsahu, hodnocení, které se v zahraniční literatuře otevírají syntetizujícími přehledy, rozsáhlými interpretacemi a úvahami. Prameny pro ně mají ještě omezení, zároveň je jich bezpočet, a mnohé sugestivní a svádivé, v publicistice a v memoárech, které se bez odborné kritiky mohou stát bludičkami. Navíc je tu pramenem sám autor, jeho prožitky a zkušenosti působící různými nápověďmi a měřítky.

Poslední dvě století byla jistě nejrevolučnější z dosavadních, a to nejen v politice, také v technice a vědě, v životních podmínkách a stylech, v kultuře a její dostupnosti, v ideových přístupech ke světu a člověku. Vyznačovalo je několik údobí modernizace, která dávala vývoji – jak je v Kulhánkově knize výrazně zachyceno – až pádivé tempo. Změny měly podobu zvratů, jež zatížily svět i diktaturami vyvolanými agresivními sociálními a národními ideologiemi. Povstaly také z chaosu provázejícího moderní dobu: ten je znát i v hledání a definování hodnot, jež znaléhavělo právě i novými životními skutečnostmi. Ivan Kulhánek pátrá právě i po hodnotách vnášeje do své úvodní úvahy nepřímo problém „smyslu dějin“. Tento „smysl“ není vlastně nikdy „hotový“, protože leží v dějinách samých, zásluhou explikace člověka v nich. Můžeme si ho v obsahu a pojmenovávání uzpůsobovat, můžeme ho dějinám „nutit“, ale neumenšíme tím jeho závislost na budoucnosti. A k ní vede cesta „klopýtavá“, trasovaná také tím, co už bylo. Je dobře vědět, co bylo. Kulhánkova kniha o posledních dvou stoletích to říká podrobně a zároveň odpovídá, jak se mohlo stát to, co zvlášť zapůsobilo, ať vývratně, ať tvořivě. Dějiny jsou v tomto pojetí také výzvou a jejich výklad tvůrčí reagencí na tázání, co může přinést budoucnost.