Tento titul jsme oznamovali už v publikaci Literatura ve světě 2004, kdy za něj Geert Mak získal čtenářskou cenu NS Publieksprijs. Úspěch knihy jsme připisovali mimo jiné tomu, že se v tom roce rozšířila Evropská unie, a tak autor uspokojil zvědavost nizozemských čtenářů na nové členské státy. S pětiletým odstupem se ukazuje, že tu důležitou roli hraje i výrazný trend věnovat větší pozornost (vlastní) historii a posílit nizozemskou identitu. Jedním z cílů přitom je usnadnit integraci přistěhovalcům. V kosmopolitní atmosféře této „země obchodníků a mořeplavců“, jak zní stereotypní charakteristika Nizozemska, získá cizinec snadno dojem, že poněkud vlažný vztah Nizozemců k vlastní kultuře znamená, že tedy zřejmě není příliš hodnotná. Proto vznikl například státní projekt „dějepisného kánonu“, který má přehledně shrnout významné události a osobnosti nizozemské historie – nejen pro potřeby škol, ale i pro veřejnost. Kánon se měl také stát jádrem nově plánovaného Národního historického muzea. Makova kniha In Europa se nejen nepřestává dotiskovat, ale dočkala se i velmi úspěšného filmového zpracování v podobě televizního seriálu. Pět let po vydání je tedy v Nizozemsku stále vysoce aktuální.

Geert Mak (1946), vzděláním právník, povoláním novinář a publicista, si získal především jméno jako kronikář nizozemských soudobých dějin. Makův přístup k historii spočívá v tom, že vyjde od „zde a nyní“ a konfrontuje své dojmy s minulostí, jak vyplývá z dobových pramenů, přičemž nepohrdá „drobnými dějinami“, tedy velmi osobními, zdánlivě triviálními lidskými příběhy, které se do odborných historických publikací zpravidla nedostanou. A tak se na čas usadil ve fríské vesničce Jorwerd, aby pak zaznamenal vývoj této obce v letech 1945 – 1995 (Hoe God verdween uit Jorwerd – Jak z Jorwerdu zmizel Bůh), plavil se říčním člunem a porovnával své pozorování břehů se zápisky z roku 1912 (Het ontsnapte land – Uniklá země), knižně i pro rozhlas a televizi zpracoval svou cestu po stopách literáta Jacoba van Lennepa, který putoval pěšky po vlastech holandských v roce 1823. Pohled na historii skrze osobní, „drobné“ dějiny se projevuje v knize De eeuw van mijn vader (Století mého otce), kde jsou otcovy osudy záminkou k vylíčení důležitých událostí 20. století, i v knize Malé dějiny Amsterdamu (Kleine geschiedenis van Amsterdam – č. 1999), kde se opírá o bizarní příběhy obyvatel města, jak je zaznamenávají městské kroniky. Střídání současných scén s líčením minulosti, osobních příběhů s popisem historických událostí, očitých svědectví s citacemi z dobových či odborných pramenů je velmi čtivé a přineslo mu u čtenářů velkou oblibu.

Při psaní knihy In Europa postupoval Mak podle osvědčeného receptu. Na zakázku deníku NRC Handelsblad cestoval během roku 1999 autem po Evropě, aby tak na jedné straně zaznamenal stav našeho světadílu na samém konci století, a současně při každé zastávce na místech, která sehrála v uplynulých sto letech důležitou roli, konfrontoval současnou podobu s minulostí. Struktura knihy kombinuje časová a místní kritéria: je rozdělená na dvanáct dílů podle měsíců v roce (1999), každý měsíc pokrývá určité historické období od roku 1900 do roku 1999. Podle toho, kudy vedla ten měsíc trasa, se období někdy částečně překrývají: v březnu například autor líčí na trase Stockholm – Helsinki – Petrohrad – Riga pozadí VŘSR a vývoj v prvních porevolučních letech v Rusku, v dubnu cestuje z Berlína přes Bielefeld a Mnichov do Vídně a líčí období v této oblasti v letech 1918-1938.

Praha přijde na řadu v září v rámci období 1944 – 1956, ale v rozhovorech s českými známými sem zasáhnou i vzpomínky na období normalizace nebo – ústy jisté Veroniky – současnost: „,Když chceš vědět, jak na tom určitá země je, musíš se podívat, jak se vede nejstarším a nejmladším,‘ říká Veronika klidně. ,Nejstarší, to je moje babička. Kdybychom jí nepomáhali, nemohla by žít. Má pořád ještě důchod z doby před rokem 1989, takže za to nekoupí skoro nic. Nestojí moc o naši pomoc, ale k Vánocům jí koupíme nový zimník. Takové věci pro ni děláme. Celá ta generace to má teď velmi těžké. A pokud jde o mladé, tady je skoro nemožné mít dítě. Je to prostě strašně drahé, k nezaplacení.‘ Náhle je rozrušená. Ukáže se, že je sama těhotná. ,Maminka říká: To zvládneme.‘“ Vzápětí po této posáži následuje odstavec o hladu a bídě v Evropě v roce 1946. Jak se z tohoto příkladu zdá, bývá Makova volba lidí, kteří mu svěřují své osobní příběhy, subjektivní a poněkud jednostranná – založená na jeho předchozích kontaktech, na jazykové vybavenosti respondentů apod. Obraz, který z toho vzniká, není nutně příliš reprezentativní, natož aby zacházel do hloubky. Tuto slabinu se ve filmové verzi podařilo redakčnímu týmu do velké míry odstranit. Přesto se ani tam nelze vyhnout tomu, že potomek Gavrila Principa (tedy pachatele atentátu na Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu) jako člověk není příliš zajímavý, zato pátrání po anonymní mladičké dívce ze zažloutlé fotografie, která za války jako dcera německých kolonistů pletla hlavu místním klukům v zapadlé polské vesničce, přinese jímavý obraz několika lidských osudů na území, kudy se párkrát převalily dějiny.

Komentář pamětníků tvoří však jen zlomek v záplavě informací a v barvitém líčení míst i událostí, současnosti i jejích dávných kořenů. Portréty evropských metropolí v první části popisují atmosféru začátku století a poukazují na příznaky pozdějšího tragického vývoje, které se už v té době daly vystopovat. Kapitola o první světové válce je velmi obsáhlá a nesmírně zajímavá – s četnými citacemi z vojenské korespondence a celou škálou příběhů z fronty (některé z nich se mihnou v Ouředníkových Europeanech), v nichž aspoň na chvíli vítězí ve vojácích lidé a místo střílení si ze zákopu do zákopu zpívají koledy nebo spolu hrají fotbal. Zmínky o Hitlerově vojenském působení za první světové války opět připomínají, že věci příští se vyvíjejí postupně a v určitém kontextu. Březnová cesta z Berlína přes Stockholm do Petrohradu opisuje Leninův návrat ze švýcarského exilu do Ruska a poukazuje na to, že VŘSR byla financována německým ministerstvem zahraničních věcí.

Tak by se dalo pokračovat – Mak umí dějiny převyprávět jako napínavý příběh protkaný fascinujícími souvislostmi a zaujmout i ty čtenáře, kteří by po historické publikaci jinak nesáhli. Tato velká skupina příznivců se nedá odradit ani hlasy odborníků, kteří poukazují na některé nepřesnosti – vzhledem k rozsahu publikace zřejmě do jisté míry nevyhnutelné.