Děravá ponožka (A lyukas zokni)
Byla jednou jedna děravá ponožka. Zamlada nebyla jen tak pro každého, vždyť byla utkaná z vybraného materiálu a svůj modrý vzorek hrdě vystavovala na odiv. Jenže už zestárla. A jak říkám, byla v ní díra. Pěkně nafoukaná, lemovaná třásněmi. Žila na samém spodku rozhrkaného šuplíku té úplně nejvíc nejrozhrkanější skříně.

„Proto jsem hezčí než ty,…“ řekla díra ponožce.

„Co?“ podivila se ponožka. „Jak jako hezčí? V čem?“

…protože je skrz mě vidět,“ odvětila díra.

„No,“ poučila ji ponožka, „na mně je krásné právě to, že průhledná nejsem. Podívej se na mé rozkošné modré vzory!

„A taky jsi špinavá,“ pokračovala díra bez ohledu na její poučování, „ale já se nikdy neušpiním.“

Nad tím se ponožka musela zamyslet.

„Tak vidíš,“ hulákala díra, „taky to uznáváš! Není fér, že já jsem tak malá a ty taková velká.“ A škubla sebou a povyrostla.

„Všecko zkazíš,“ fňukala ponožka.

„Buď ráda, že můžeš bydlet s tak překrásnou dírou,“ naparovala se díra a vyrostla ještě víc.

„Jémináčku, zabiješ mě!“ vykřikla ponožka. Ale díra se dál vypínala, až z ponožky nezbylo nic. Jenže jakmile zmizela ponožka, zmizela i díra, protože nemůžeš mít jednu bez druhé.

A tak si teď neexistující díra marně stýská po neexistující ponožce.