Andrea De Carlo (1952) patří ke komerčně nejúspěšnějším italským autorům Jeho romány se čtou jedním dechem a jsou obzvláště vhodné k příjemné a nenáročné četbě na dovolenou nebo na víkend, kdy je potřeba hodit veškeré starosti za hlavu.

De Carlo píše současnou hovorovou italštinou, která mu byla nástrojem k vytvoření hyperrealistického stylu, jež mu v 90. letech přinesl nálepku “spisovatele řemeslníka”, schopného poutavě převyprávět a prodat i telefonní seznam. Souřadná větná spojení, nadužívání spojky „a“, nekonečné výčty slov nebo mnohonásobné opakování stejných frází jen s malými nuancemi, to jsou projevy slohové jednoduchosti, které zrychlují vyprávění a brání čtenáři knihu odložit, dokud ji nepřečte až do konce.

De Carlo své postavy zásadně umisťuje do prostředí, které dokonale zná. Nikdy nepíše o místech a věcech, se kterými se osobně neseznámil, není schopen imaginace v pravém slova smyslu. Svého čtenáře si hledí získat i kritickým postojem k současné italské společnosti a politické scéně. Jeho románové postavy nejsou schopny normální integrace do dnešní společnosti, zůstávají neklidné, a přestože už to nejsou teenageři jeho ranné tvorby, jakoby odmítaly přijmout svou vlastní dospělosti i ve svém pokročilém středním věku.

Hlavní hrdinové románů jsou vždy De Carlovým alter egem a často, jako i v Durantovi, nese spisovatelovy rysy protagonista i antagonista. Protagonista je víceméně autorovým tajemným ideálem, kterým by chtěl být, a vypravěč je ten, kdo ve skutečnosti Andrea De Carlo je, jeden z nás, naprosto obyčejný člověk.

Román Durante De Carlovy skalní fanoušky částečně zklamal, protože se překvapivě znovu vrací ke starším a již mnohokrát opakovaným tématům. Zdá se to zvláštní vzhledem k jeho předposlednímu antiglobalisticky zaměřenému románu Moře pravd (Mare delle verità, 2006), kterým se mu podařilo částečně odstřihnout od předcházejících stereotypů>. I přestože má román více než čtyřista stran, ve skutečnosti není zase tak dlouhý, jelikož velikost písma se přizpůsobila stárnoucímu De Carlovu publiku. Děj se odehrává v několika málo týdnech v nehostinné, bohem zapomenuté vnitrozemské části kraje Marche. Nalézáme zde mnoho usedlostí, dříve opuštěných a pak zabraných novými usedlíky, kteří sem utekli (stejně jako De Carlo) před ruchem velkoměsta.

Andrea De Carlo nám představuje velmi pozorný, vyzrálý a kritický příběh, ve kterém popisuje nespokojenost se životem a nekonečný vnitřní boj hlavních hrdinů, nyní notně zestárlých oproti dřívějším věčně mladým autorovým protagonistům. Durantovije už přes padesát, když se z ničeho nic objeví v tomto zapomenutém kraji, vstoupí do poklidného a izolovaného života malé komunity, která k nám promlouvá hlasem vypravěče Pietra a obrátí ji vzhůru nohama.

Durante má charakter vagabunda i tajemného rytíře, přijde jakoby odnikud, nikdo ho nezná, nikdo o něm nic neví, nemá opravdovou rodinu, není bohatý, nevybudoval si žádnou společenskou pozici, žije život tak, jak přichází, nemá žádné cíle, nejdůležitější je pro něj vnitřní harmonie a spokojenost se sebou samým. Je originální a vše řeší intuicí, má sobě vlastní zvláštní pohled na svět a neuznává žádné zákony slušného chování. I když je vidět, že je velmi vzdělaný, je naprosto nezodpovědný, skoro jako by byl uvnitř stále dítětem,  a proto působí nedůvěryhodně. Přesto se dokáže velmi dobře vcítit do druhých, je jim nablízku jako přítel. Má ve skutečnosti diplom z medicíny, ale svoji profesi obětoval naprosté svobodě a vytoužené práci s koňmi. Putuje se svým nádherným černým hřebcem po Itálii a zastaví se tam, kde jsou ochotni jej přijmout jako trenéra. V průběhu děje se ukáže, že má i parapsychologické schopnosti, umí hypnotizovat a uzdravovat. Svádí všechny ženy ve svém okolí, ne protože je sukničkář, ale protože se dokáže vcítit do ženské duše a ženy ho samy vyhledávají.

Naproti tomu vypravěč Pietro je svým způsobem outsider, opustil univerzitní karieru a vytvořil si jakýsi ideální svět daleko od reality a společně se svou partnerkou Astrid se věnují tkaní látek. Jejich iluze není dokonalá, neboť žijí v neustálém strachu, jestli budou mít na splátku hypotéky a vlastně se z nich stávají otroci tkalcovského stavu, toho samého, který jim před lety připadal tak osvobozující. Vztahy Pietra a Duranta projdou různými fázemi, až se nakonec mezi nimi vytvoří přátelské pouto a Durante se pro Pietra stává vzorem a inspirací.

Durante má reprezentovat druhé já každého z nás, protože nespokojenost s životem je každému vlastní. Jeho chování, životní styl a charisma dokážou pozvedat obyčejný, plytký život těch, které při své pouti potkává, navíc se mu dokonale daří odkrývat cizí tajemství ukrytá velmi dlouho na dně jejich duší, spolu s nudou i falší, až nakonec rozbije imaginární hradby, za kterými se lidé ukrývali a postavili si v nich svůj ideální svět. Závěr – jak postavy naloží s poznáním, které jim o jejich životě Durante přinesl – nechává De Carlo jako vždy otevřený.