Chorvatský prozaik Roman Simić se narodil v roce 1972. Pracuje jako redaktor v záhřebském nakladatelství Profil. Je také uměleckým ředitelem Festivalu evropské povídky. Publikoval knihy V okamžiku jako v divočině (1996), Místo, kde strávíme noc (2000) a Do čeho se zamilováváme (2005). Posledně jmenovaný soubor povídek byl přeložen do němčiny, španělštiny, slovinštiny a srbštiny.
Roman Simić je hostem veletrhu Svět knihy 2009.

Lišky
Ze všech neuvěřitelných věcí si pamatuju právě ten příběh se psem. Vyprávělas mi ho hned na počátku, v době, kdy jsme spolu ještě někam vyráželi, očichávali se, možná tak se do příběhu připletl pes. V každém případě byl kdysi dávno ve vaší ulici nějaký toulavý pes, jakési dítě na něj sprejem nastříkalo Chorvatsko, nějaké jiné ho kvůli tomu oběsilo, pak začala válka, kvůli psovi a dětem, tos tehdy neřekla, ale doplnil jsem si to sám, protože nechápu, co se vlastně stalo, a protože se mi zdá, že to nikdy nepochopím.
Na podzim roku 1991 jsem opouštěl kasárna Jugoslávské lidové armády v jižním Srbsku, tys nedobrovolně prodlužovala pobyt na nějakém jaderském ostrově a tvůj otec se ve Vukovaru stával nezvěstným. Říkáš stával se nezvěstným, jako by to trvalo, a vysvětluješ, že tehdy ještě tak trochu byl, aspoň něco z něho, co tvoje matka mohla slyšet přes zázračné telefonní sluchátko – zázračné, protože to znělo, jako by byl u sousedů, a protože o tu špetku hlasu bylo třeba usilovat jako o máloco v předchozím životě.
Předchozí život zní hloupě, ale v podstatě to odpovídá pravdě.
Na podzim roku 1991 mi bylo devatenáct, tobě devět, tvému otci šestatřicet let, já se vrátil do města na pobřeží a začalo bombardování, na dvoře vybuchl granát, sestra a já jsme strávili noc ve starém italském bunkru, nepamatuju si, jak moc jsem se bál, jenom vím, že jsem ji vynesl z domu a strčil do té betonové díry, že byla ztuhlá jako mrtvola, ale živá, že jsme uvnitř zůstali až do rána, máma ještě byla na pohotovosti, táta s náma nebydlel, probudili jsme se sami a šli k moři, bylo klidné, lhostejné jako díry v domě, ve kterém jsme bydleli, ve kterém jsme byli v podnájmu, a já jsem to tehdy považoval dokonce za jakousi výhru, to, že jsme o nic vlastního nepřišli.
Pak jsem odjel do Záhřebu, pro mě to byla válka, pro vás něco jiného. Pro všechny to bylo něco jiného, ale to, že zmizel tvůj otec, tě i přes desetiletý rozdíl mezi náma dělá vyspělejší, starou.
Nevím, jestli jsem se ti zmínil o tom, jak moc jsem se bál zeptat se tě na cokoli ohledně toho zmizení. Když jsme byli poprvé na Ovčaře, skoro jsem nemohl dýchat: ten nezměrný prostor, to nebe a nikde živá duše, jenom ty a tvoje matka, bratr a lidi, kteří prodávají zavalité vučedolské holubice, suvenýry z neolitu, obligátní turismus, ubrusy na špinavých kapotách, a představa, že všechno to podnikání v malém by nebylo, nebýt toho všeho ostatního, velkého, toho neštěstí, po němž mizí domy, zůstávají stánky, stoly překryté stanovými plachtami, obchod, z kterého nakonec nikdo nezbohatne.
Když jsme toho večera leželi až po nos pod přikrývkou, řeklas mi, aniž jsem se tě zeptal, že potom, co město bylo dobyto, vyhnali raněné a muže, kterým se podařilo schovat v nemocnici, a zavřeli je na nedaleký zemědělský statek, že je celou noc bili v hangárech, a zrána nahnali do autobusů a odvezli na to opuštěné místo, do polí. Bylo to pět plných autobusů, těla ze čtyř se našla, tvůj otec byl v pátém, v tom, o němž srbští sousedé mlčí. My taky mlčíme, v pokoji je tma, strop je beze hvězd, tisknu se k tobě, bojím se i nadechnout. Na těch pastvinách, vzpomínám, tvoje matka je drobná snědá žena – ty jsi štíhlá a vysoká, máš světlou pleť, vůbec si nejste podobné, přemýšlím: rysy tvého obličeje někdo odvezl tím pátým autobusem, tvoje tenké ruce, tvůj úsměv, tvoje zelené oči, které pod tímhle nebem žloutnou a hnědnou, protože je podzim a všechno se zklidňuje, všechno kromě srdce, opravdu, opravdu, nevyřknu nahlas, tohle je nesmutnější místo na zemi.
Kdykoli si vzpomenu na to odpoledne, dokážu si všechno vybavit do detailů: tvoje oblečení, kabelku tvé matky, hudbu, která hrála v autě tvého bratra, křížky a růžence, které truchlící pokládali k pomníku obětem, opravdový malý kopec z prkýnek a kovu, který rostl tak dlouho, dokud někdo nepřišel a nesebral ho, zprávu jsme sledovali v televizi, tys připravovala večeři, já jsem čekal na sport, a stalo se, zpráva, která tebou nepohnula, ale jenom tě stáhla hlouběji do hrnců, na obrazovce nějaká stará žena prosila, ať jim alespoň tohle vrátí, tys neřekla nic, pomyslel jsem si, že válka ještě pokračuje, že bych tě z ní měl nějak vytáhnout, aspoň na chvíli, a vynesl jsem tě, jako kdysi sestru, ale neměli jsme se kam schovat, před takovými zprávami se člověk vlastně ani nemůže uchránit, dostihnou tě kdovíkde a kdovíjak, jako dopis, na kterém je napsáno tvoje jméno, třeba i bez adresy, no jako tehdy, když jsem jel krátce po válce s bývalou přítelkyní do Bělehradu a když nás na nádraží vezl taxikář, který se nás ptal, odkud jsme, a když jsme mu to pověděli, říkal, že byl za války ve Vukovaru, ale kdybychom se ho teď zeptali proč, nedokázal by nám odpovědět, ale tehdy to prý mělo smysl – mluvil o příbuzných své ženy z Vinkovců, o Američanech, kteří z nás udělali nepřátele, a mluvil jako někdo, komu už nikdo nemůže pomoci. Jeho obličej si nevybavuju, jenom hlas; dali jsme mu peníze a šli jako s kamenem v žaludku, s hanbou pryč, ta dívka a já, říkám to po tolika letech, protože možná právě tenhle člověk řídil ten pátý autobus, ten, o kterém sousedé mlčí, možná on odvezl muže, kterého jsem nikdy nepoznal, tvého otce, toho, který je i dnes po tolika letech u stolu v obýváku tvé matky, pod našim stropem beze hvězd, veden jako nezvěstný.

Ale chci ti vyprávět o nás, o nás, kteří jsme tady. Tak třeba: já sedím na lavičce v zoologické zahradě a píšu ti dopis. Ty se doma učíš a myslíš si, že jsem šel s kamarádama na pivo. Občas sem takhle zajdu, pokaždé sedím před druhou klecí a přiživuju tu nepatrnou lež, platím vstupné za tu malou samotu, samotu pro tebe. Jednou jsme v téhle zoo byli spolu, jen abychom si připomněli, jak moc se nám nelíbí, a teď bych ti o ní mohl psát hodiny. Kdo ji založil, kdy, proč, na kolika hektarech, to, že první zvířata v ní byly dvě lišky a tři sovy, ani trochu vzrušující exponáty, skoro jako potrava, o nich se nic dalšího neříká, ony znamenají minulost, a všechno ostatní je jen cedulka s komplikovanými latinskými jmény a příslušnými těly, která se k smrti nudí. Já se nenudím. Stojím před bazénem s trpasličími vydrami, píšu o psu, který se mi připletl do vzpomínek. Občas mi všechny tvoje příběhy připomínají ten o něm. Jako když jste, potom, co vaše máma odešla z Vukovaru, všichni tři nejdříve bydleli u příbuzných v Záhřebu, a když se i tahle pohostinnost vyčerpala, příbuzní řekli tvojí mámě o zchátralém bytě v posledním patře věžáku, prázdném bytě s holuby a výhledem na periferii, který se kýval s každým silnějším větrem, a do něhož jste se dostali pomocí železné tyče, sousedů, neznámých lidí, kteří chtěli pomoci. Majitel bytu v něm nikdy nebydlel, ale když jste přišli vy, i on si vzpomněl, že ho má, takže vás brzy vyhnali a skončili jste v autobuse s dalšími, kteří na tom byli tak jako vy, na cestě k nějakému ubytování, nějakému, v němž byste nikomu nepřekáželi.
Někdo kdysi řekl, že problém se zoologickými zahradami spočívá v tom, že díváš-li se na zvířata v kleci, ony přestávají být zvířaty, po chvíli získávají duši. A s duší je to těžké, nebo ne? Když vás umístili do pokojíčku někdejší politické školy ve vesnici, kam se před válkou chodilo o svátcích na pouť, v rodišti bývalého doživotního prezidenta, tvoje máma měla sedmatřicet, ty deset a já jednadvacet let, studoval jsem filozofii a byl přesvědčený, že nic z toho všeho, co se kolem mě dělo, se mě netýká. Moje matka byla jen o něco starší než tvoje, pracovala jako lékařka na bojišti a jednou mi řekla, že každý den sleduje, jak kluci v mých letech umírají, zatímco já si filozofuju po Záhřebu a že by někdy i byla ráda, kdybych tam byl s nimi i já, mezi nimi, řekl jsem, a to byl náš poslední rozhovor tohohle typu – potom se všechno změnilo v letní nebo vánoční suchá objetí, po dnech, kdy jsme se převážně míjeli, přicházelo – jakoby po nějakém zásahu shůry – příměří, dlouhé, nejisté mlčení.
Zatímco ty jsi vyrůstala ve vašem pokojíčku v Kumrovci, já jsem krom jiného cestoval. Nevím, jestli už jsem ti to vyprávěl, ale jedno léto jsem pracoval ve Španělsku a nějací známí mě vzali do města, které je známé svým nevelkým, už trochu zanedbaným muzeem. Bylo to dědictví po místním přírodovědci, který procestoval svět a který svou sbírku doplňoval koncem devatenáctého století ve všech krajích zeměkoule. Prostory plné archeologických nálezů, rostlinných i živočišných fosilií, herbářů a terárií – kolem nich jsme prošli rychle – nebylo tu nic zvláštního, nic kvůli čemu stálo za to přerušovat příjemné chvíle v kavárně u řeky. Moji zdejší známí se začali záhadně usmívat, až když jsme si začali prohlížet místnosti, ve kterých byly umístěny přírodovědcovy vypreparované exponáty. Po ptácích, divokých zvířatech, dokonce i jednom zaprášeném lvu, ukrýval poslední pokoj to, čím si výstava pravděpodobně získala proslulost: ve skleněné skříňce, oděn do několika bezbarvých hadříků, ozbrojen toulcem s šípy a tenoučkým kopím, s kuličkami místo očí a náhrdelníkem, který neúspěšně zakrýval ošklivou a širokou jizvu na krku, na nás hleděl metr a půl vysoký snědý člověk s rozcuchanými vlasy. Ve skříňce bylo pár větví a tenká vrstva červené hlíny, která měla dotvářet jeho přirozené prostředí, byla tu i cedulka s údaji, po nichž jsme pokukovali, až dokud jeden z mých známých nepokrčil rameny a neřekl: „Tak tyhle věci určitě doma vidět nemůžeš,“ a pak zmlknul, asi proto, že si vzpomněl na televizi a rádio a satelit a všechny možné programy, které tvrdili, že přece jen můžu. Měl z toho nepříjemný pocit, muzeum pak zavřeli, já odjel, ale příběh zůstal. Příběh o duši a kleci: zvířata za mřížemi ji získávají, lidi za mřížemi ji ztrácejí, ale nejsem tu proto, aby ti o tom vyprávěl, slunce je ještě vysoko, trpasličí vydra se za ním převrací, potápí se, prochází blízko mě, dívá se na mě i já k ní obracím pohled, jsme živí, je třeba mluvit o nás.
Myslím si: jakkoli zřídka vyplouvala na povrch, vše, co žijeme, určuje ona – naše minulost. Tvoje i moje příběhy, propletené, na gauči, po práci, když vycházíme z kina, navečer u televize, po milování – bylo by hezké, kdybychom se jich mohli zbavit, aspoň nakrátko, ale jak? Někdy mi vyprávíš třeba o svých babičkách. O matčině matce, která odešla z Vukovaru až v polovině roku 1992 a která tam s dědou zůstala potom, co město padlo, až dokud je nedonutili, aby na někoho přepsali dům a pak je vyhnali; babičce zlomili ruku, z dědy už byl v té době opilec, možná ale ne kvůli válce, její zlomené kosti třeba taky ne, říkáš, takové věci se stávají, k zlomeninám dochází, i když je mír. Protože ale byla válka, museli jste je najít přes Červený kříž, do rodné vesnice bývalého doživotního prezidenta dorazili ve stejnou dobu jako vy – a děda tam zemřel, babička zůstala s vámi, jako by tě ten příběh rozesmíval, podle tvých informací je babička inventářem v bytě tvé matky, modlí se u rádia a chybí jí zuby, máma kvůli ní často koulí očima, a ač vás neslyší, smějete se jí potichu, ale ten smích jako by něco skrýval, jako by nebyl opravdový, ale snaží se, vždycky nějaké ale. Druhá babička vás našla o něco dřív a umřela jinde, ve Splitu. Do rodné vesnice bývalého prezidenta nechtěla, raději by umřela, řekla, a nakonec bylo jako vždycky po jejím. Byla to houževnatá Hercegovka, chtěla, abys jí říkala bába, nikdy jste si nebyly blízké, nade vše měla ráda tvého bratra, nová mužská krev v domě, jednou tě i zbila, říkáš, ještě dlouho jsi chodila samá modřina, a vyprávíš, jak do Záhřebu přišla přes Vojvodinu a Maďarsko a řekla vám, že na dvoře zabili dědu a znásilnili starou ženu, se kterou se schovávaly ve sklepě, vyprávíš i jak jsi ji po válce občas navštěvovala v tom malém bytě, který dostala do užívání za to, že jí zahynul muž a syn, jak ses ji naučila obdivovat a jak ti před smrtí řekla, že v životě se můžeš stát čím chceš, jenom ať se nikdy neprovdáváš za Srba – čemuž se smějeme zvlášť hlasitě, víc než příběhům o první babičce, víc než čemukoli doposud, protože já jsem ti už pověděl svůj příběh o mé babičce, která na začátku války utekla za dědou do Srbska a mému otci se ozvala až z letiště, pak několik let vůbec, a když se on ozval jim, o bombardování a mrtvých mlčel, nedalo se s nimi mluvit, řekl mi, s nimi se dalo jen poslouchat – měl čtyřicet let a bál se, jako v pohádce: máma a táta odešli a nevrátí se, dívám se na něj a myslím si, můžeš mít tisíc let, ale před rodiči jsi navždy ztracený, on stejně jako já, všichni kromě tebe, vás, kteří rodiče nemáte.
Každému něco chybí, někomu otec, někomu město, říkáš občas, jako by ses ospravedlňovala, a mně se vždycky nedostává slov, odvahy, abych cokoli odpověděl. A proto chodím do zoologické zahrady. Proto se zvedám od bazénu s vydrami s nepříjemným pocitem a jako obvykle v takových situacích se snažím přemýšlet jenom o tady a teď, o zakrnělých svalech a tupém pohledu, o mokré srsti v dešti, o šílenství na malém prostoru, pokouším se napsat ti o nich dopis, ne o zmizení a duši, ne o lidech ve skleněných skříních a mimo ně, o všem, co nás rozděluje, a všem, co nás drží pospolu, ze dne na den, navzdory všemu.
Všechny naše příběhy přináším do téhle zoo a vypouštím je, aby se nadechly vzduchu, protože mezi námi se ho někdy nedostává, píšu. Píšu: chtěl bych ti říct něco, co jsi ještě neslyšela, něco, co tě vyléčí ze všech zmizení, od nevysloveného, ale slova pro to neexistují. Ty sedíš doma a učíš se, já ti už týdny píšu dopis, už týdny ti ho zapomínám doručit. Namísto toho myslím nejčastěji na ty dvě, na ty dvě lišky z počátku. Samotné na prvních několika pídích světa, Adam a Eva bez hada, ale obklopené lidmi, přilepené k zemi, přenechávají nebe sovám, představuju si je, jak žijí a umírají, a po nich nezůstává nic kromě nápisu na ceduli u vchodu do zoologické zahrady. Pes z vaší ulice je ještě mezi náma, ale kde jsou ty lišky? Píšu: tahle hromada klecí, tahle hromada duší by úplně snadno mohla být městem, ale k tomu jí chybí minulost, chybí jí děti. Přestávám psát a zavírám oči. Pokaždé, když se odsud vrátím domů, zaboříš nos do mého límce, čicháš, ale neříkáš nic. Večer tiše ubíhá, tišeji než obvykle, a když dnes večer spolu ulehneme, přivinu se mlčky k tvému teplu a poslouchám, jak nespíš. Kde jsou ty lišky? neříkám. Ani jedna ulice, ani jedno náměstí není po nich nazváno. Kde je místo jejich narození, kde je místo, na kterém umíraly, kde jsou jejich příběhy, námaha, kterou po sobě zanechaly? Kde jsou jejich děti, objímám tě a otáčím, a dívám se, jak naše zrzavé uši a košaté ocasy kmitají po sněhu, jak z našich vlhkých čenichů vychází pára, jak se třpytí led a slunce na naší srsti, nesmíme být sami, šeptám do tepla tvého kožichu, tvého krku, když vdechujeme svět mimo postel, klec a les, opakuju, bez toho se stáváme nezvěstnými, bez toho nejsme.