Komiksů už i u nás vyšlo tolik, že překvapit nějakým dalším není jednoduché. Přesto se občas objeví nějaký, který vybočí z řady tématem i zpracováním. Daří se to zejména komiksům určeným převážně mladším čtenářům, který však dětské čtenáře přesahuje. Nedávno to byly Příběhy o zlobivé kryse, nyní je to Lajka.

Eisnerova cena je něco jako Grammy v hudbě a to, že ji v kategorii Pro dospívající čtenáře získal komiks Laika, má svoje opodstatnění. Kniha Nicka Abadzise, britského kreslíře s řeckými kořeny, podává příběh obyčejného psa, který se stal prvním živým tvorem z planety Země ve vesmíru, bez skrupulí na pozadí dobových událostí. Sovětský svaz padesátých let tak ukazuje i cílové skupině, která o hrůzách komunistického režimu s největší pravděpodobností nemá ani tušení.

Abadzisovi došlo, že ať budou hrůzy popisované v příběhu sebehorší, pokud bude hlavním hrdinou knihy zvíře, bude o příběh zájem. Jeho předpoklad ostatně potvrzuje nejen literární praxe, ale zejména dobové ohlasy z celého světa v okamžiku, kdy Rusko oznámilo, že Lajka se ze své cesty nevrátí.

Známý fakt je skvělou pointou příběhu. Ten ovšem teprve musí být stvořen. Autor si dal tu práci a prostudoval veškeré možné prameny (veškeré možné prameny, ke kterým se dostane někdo bez přístupů do ruských archivů) a napsal knihu, jejímž hlavním hrdinou je sice Lajka, ale děj nesou postavy ošetřovatelů zkušebních psů a konstruktérů družic Sputnik I a Sputnik II.

Lajka (tedy vlastně Kudrjavka) slouží pouze jako propojující prvek, díky kterému může Abadzis ukázat na stránkách svého komiksu větší část ruské společnosti poloviny minulého století. Tento autorův záměr je sice poněkud prvoplánový, ale vzhledem k cílové skupině a celkovému zaměření je zcela akceptovatelný.

Právě fenka Kudrjavka totižspojuje dětského čtenáře s dobou tak abstraktní a neskutečnou, jako je Chruščovovo Rusko v období studené války. Lze si jen těžko představit, že by se tato doba dala představit nějakým jiným způsobem – ať už formou komiksovou, či jakoukoli jinou. Přes Lajku a přes vztah mezi psem a člověkem (který snad jako jediný neprodělal od dob příběhu tak razantní změny) vykresluje Abadzis celou hrůzu a absurditu Sovětského svazu.

Protikladem ke stranickému šílenství a jeho intrikám je právě čistý a přímý vztah Kudrjavky: autor ji čtenářům představuje jako pravý a absolutní opak režimu. Lajka je milující, upřímně oddaná a nekalkulující. Její vztah s ošetřovatelkou Jelenou, která chová na začátku románu podobné city k celému sovětskému společenství, avšak kvůli Lajce se od základu změní, pak představuje zrcadlo nastavené všem tehdejším událostem i samotnému příběhu.

Dokonce i Abadzisova kresba odpovídá potřebám jeho grafického románu. Jednoduchá, ale přesto poměrně realistická linka je přesně to, co by mělo vyhovovat dětským i dospělým čtenářům, a tak prospět úspěchu celého komiksu. Lajka zaujme i tehdy, pokud vám není –náct, a donutí vás zamyslet se a případně zavzpomínat na ty časy, od kterých nás dělí pouhých a přitom tak dlouhých padesát let.

Překlad Lajky má na svědomí Richard Podaný. Hodnotit jeho práci je pro recenzenty poněkud monotónní, neboť jeho práce opakovaně patří k tomu nejlepšímu, co česká překladatelská škola nabízí.