Scénář sice skrze knihou prosvítá, ale spíš v rytmizaci jednotlivých kapitol, které si ponechávají členění na obrazy a taky cosi jako klasickou aristotelovskou dramaturgii, kdy děj bryskně spěje od expozice až ke katarzi. Hlavními klady Göblovy knihy jsou podle mého uměřenost stylu, ale zároveň velice jemné, lyrické postřehy a zcela přirozená schopnost říct o postavách své knihy to důležité, a zároveň jejich charakteristiku patřičně zobecnit. Zarámování Tichého společníka je patřičně bizarní. V knize najdeme agroturisty z Prahy, místního blázna – izraelského teroristu Miru Malinu, strůjce nápadu s pohřbíváním ve stoje, distancovanou čtyřicátnici Lenku, cvičící každé ráno Taj-či na zahradě, nebo insitního, naivistického malíře Fandu, obkreslujícího pastelkami pohlednice. Ale celý ten groteskní pel kryje docela silný smutek, nebo přímo melancholii, která z knihy vyvěrá.

V knize si mě hned získalo především přesné vyhmátnutí citového a emocionálního rozpoložení jednotlivých charakterů, které Pavel Göbl podává velice plasticky, hutně a přitom jednoduše, například když Lenku v jedné situaci zastihne takto: „Vnímá, jak jí svlékají pohledy všech přítomných řidičů. Svírá se jí hrdlo, najednou má zase bradu z rosolu a třesou se jí stehna. Chlapi u kamionů si jí však ve skutečnosti nevšímají, mají své starosti. To jen ona sama sebe vidí jak cíl jejich pohledů. Chce se tak vidět.“ Podobně přesných a zároveň překvapivých postřehů nalezneme v knize celou řadu.

Další z nesamozřejmých a přitom docela prostých zážitků, které Tichý společník přináší, je jeho čtivost. Skloňovala-li se v souvislosti z dalším nominovaným Martinem Ryšavým, shodou okolností také filmařem, a jeho Cestami na Sibiř krom jiného především čtivost, platí tato záhadná vlastnost prozaického díla rovněž i pro knihu Pavla Göbla.

Autor čtivosti dociluje pregnantně deskriptivním, ale nikoli planě popisným stylem, jeho věty mají přirozenou melodii a rytmus a jsou náležitě homeopaticky dávkovány: obsahují přesně tolik informací, lyričtějších zastavení, odpozorovaných situací i nenuceně plynoucího dialogu, kolik je třeba. Göbl má oko pro vystižení nejrůznějších úkonů, atmosférických jevů i vnitřních hnutí mysli, např.: „Celý vesmír, veškerý prostor a všechen čas se setkaly na cestě mezi kůlnou a brankou, aby jí pomohly vynést z vlhkého přítmí zahradního domku dávno nepotřebné a zapomenuté věci.“

Leitmotiv knihy, onen groteskní či absurdní motiv vertikálního pohřbívání, jak o něm hovoří vyjádření poroty, není podle mého v knize tím nejdůležitějším. Tvoří sice pevný a bytelný půdorys, ke kterému jsou svedeny všechny započaté dramatické situace, ale jako hlavní téma Tichého společníka mi postupně při čtení vysvítala až jakási elegie vyslovená nad vědomím nepatřičnosti současného světa a bytí vůbec.

Jak to na dvou různých místech říká právě Mira Malina: „Víš co ti povím, Leni, to je kult smrti toto! Mladá roba má cecky ukázat – to né, ale fotky mrtvol – ty aj děckám ukazujú.“ A ještě: „Mira má pocit, že požehnání už dávno minulo tento svět. A znovu ho napadne, že je to tím, že málokdo přesáhne svůj život dál než k vlastní závěti.“ Že je právě on původcem a strůjcem nápadu s vertikálním pohřbíváním mrtvých, mi nepřipadá jako náhoda, jako by on, „místní blázen“, když si vypomůžu známým klišé, vracel své obci, svému životními působišti a potažmo i světu, v jakémsi křivém, ale ostrém zrcadle jeho bezednost (jak zní český ekvivalent pro absurditu) a vymknutost z kloubů.