Poslední dobou sílí hlasy kritizující obyvatele západního světa za to, že si dostatečně necení vlastní civilizace a příliš se oddávají iluzi multikulturalismu, takže podle Tomáše Halíka milují „jakoukoliv civilizaci kromě své vlastní“. Soustavně a skoro obsedantně u nás podobné názory prezentuje především Jiří Krupička (hlavně v knize Flagelantská civilizace), v umírněné formě ovšem třeba i klasik české sociologie M. Petrusek, který se před několika lety řečnicky ptal: „Jakým právem prosazujeme lidská práva, jestliže neexistuje nic univerzálně platného? A pokud existuje, který civilizační okruh poprvé zformuloval ideu univerzálních lidských práv a všeobecné úcty k lidskému životu? A kde se zrodil kategorický mravní imperativ?“

Letos vyšla v brněnském Centru pro studium demokracie a kultury útlá brožura Co je Západ?, v níž francouzský filozof, politolog a historik Phillipe Nemo na poměrně malém počtu stran sleduje utváření západní civilizace a snaží se přitom zodpovědět otázku, v čem spočívá její specifičnost a jak se dopracovala k hodnotám, které Petrusek zmiňoval. Autor v této souvislosti poukazuje na pět evropských „vynálezů“, kterými jsou: „1. antická řecká obec spojená se svobodou občana, která je zajištěna zákonem a podporována objevem vědy a školy; 2. právně zajištěné soukromé vlastnictví a humanismus antického Říma; 3. etická a eschatologická revoluce způsobená Biblí; 4. tzv. papežská revoluce, jež umožnila první skutečnou syntézu „Athén“, „Říma“ a „Jeruzaléma“; 5. novověká liberální demokracie a pluralismus, které umožnily rozvoj západní vědy, politiky a ekonomie“. Autor se tedy snaží postihnout vlivy, které západní civilizaci utvářely v jejich vzájemné konkurenci i součinnosti. Velký důraz přitom klade na katolickou církev, i když naštěstí ne oním až fundamentalistickým způsobem jako Thomas E. Woods v knize Jak katolická církev budovala západní civilizaci (zajímavě se Nemovo pojetí doplňuje s knihou Rémiho Braguea Evropa, římská cesta, v níž autor zdůrazňuje „druhotnost“ Evropy ve vztahu k pramenům své civilizace). Kupříkladu Římané podle Nema „vynálezem soukromého práva vynalezli individuální lidskou osobu, mající niterný život, jedinečný osud, jedinečné ego“. Ve vývoji západního humanismu to pak ovšem bylo hlavně křesťanství, které podle něj sehrálo fundamentální roli svojí „valorizací individuální lidské osobnosti, morálně zodpovědné, stvořené a chtěné Bohem“, judeokřesťanství by ale „nikdy nemohlo vložit tuto teologickou hodnotu na osobnost, kdyby se toto náboženství nevyvíjelo ve společnosti, jež už zhodnotila ego“.

Autora příliš nezajímá západní technický rozvoj a úspěchy v průmyslu a vědě, a pokud ano, tak hlavně jako důsledky určitých idejí a myšlenek. Staví se také proti údajnému přeceňování impulsů, které Západu dodávaly jiné civilizace. Je podle něj například falešné a povrchní tvrdit, že by intelektuální obnova Evropy v 11.–13. století byla způsobena či umožněna vlivem Arabů, tedy tak, že by „křížové výpravy a rekonkvista uvedly evropské divochy do styku s oněmi středisky rafinované kultury, jakými byl Damašek, Bagdád nebo Cordoba, v nichž byla již dlouho řecká věda přijímána a překládána“. Tyto materiální prvky jsou totiž podle Nema „méně důležité než duch, jenž je učinil významnými a jenž vyzýval k tomu, zmocnit se jich a potom zcela obnovit v prospěch opravdového nového začátku světové vědy. Tento duch představoval formální příčinu obnovy vědy, rukopisy nalezené na Východě představovaly její materiální příčinu. Kdyby byla dostačovala materiální příčina, pak by Galilei byl Mongolem.“

Připojme, že když roku 1927 vydal jiný Francouz, katolický spisovatel a historik (a pozdější podporovatel vichistického režimu) Henri Massis knihu Obrana Západu, přiřadil tehdy Slovany ke zrádnému Orientu, proti kterému se musí římskokatolický Západ bránit. Nad knihou Co je Západ? můžeme s radostí konstatovat, že došlo k určitému posunu: podle autora je jasné, že Polsko, pobaltské země, Česká republika či Slovensko jako noví příslušníci Evropské unie a katolické země bývalé Jugoslávie jsou země „téměř západní kultury“. Všechny tyto země podle něj byly civilizovány ve středověku pod přímým vlivem římské církve, a tedy principů papežské revoluce. V 19. století „poznaly týž demokratický vývoj jako Rakousko-Uhersko. Problém je v tom, že až do nedávného data nepoznaly doopravdy a nepraktikovaly demokratické a liberální instituce, protože vývoj v tomto smyslu v nich byl v zárodku potlačen nástupem fašismu a následně komunismu.“ Ve srovnání s Massisem je tu nezpochybnitelný pokrok, i když, jak vidno, o meziválečné demokratické československé republice jako by Nemo nikdy neslyšel. Zde je dobré dodat, že třeba v knize Okcidentalismus: západ očima nepřátel pojímají Ian Buruma a Avishai Margalit Západ neporovnatelně šířeji, podle nich je to prostě „svět liberální demokracie“, do nějž patří i asijské demokracie jako Indonésie a Filipíny. Nemo sice připouští, že otázka, nakolik „modernizace“ nutně vede i k „westernizaci“, ještě není dořešena, ale při svém konkrétním vymezování Západu opomíjí nejen Japonsko, ale otazník klade i nad postavením státu Izrael, u něhož prý záleží na tom, zda dokáže zůstat „právním státem západního typu, anebo připustí, aby se země vyvinula v nějaký nový druh theokracie“.

Autor se hned na jedné z prvních stran brání předpokládané námitce, že jeho pojetí je „esencialistické“: zdůrazňuje, že Západ v jeho pojetí není jeden neměnný lid, ale „kultura postupně nesená vícero národy“. Podle jeho úderné definice „co jiného jsme my Evropané než potomci kolonizovaných lidí, kteří uznali za své předky spíše Sokrata a Cicerona, Mojžíše a Ježíše než nevychované bytosti zalidňující keltské a germánské lesy“. Z těchto řádek (i některých předchozích) je však také patrné jistá autorova přezíravost vůči všemu, co je nezápadní, či přesněji řečeno: co se nevtěsná do úzké a ideální přihrádky, kterou si autor vymezil. Proto se autor se nesnaží ani odpovědět na otázku, v čem komunismus a fašismus byly výplody či dědici Západu, pouze mírně alibisticky prohlásí, že „nebyly západními pravdami“, ale šlo jen o „patologické jevy“. A co se týká Keltů, podle mne jejich dědictví a třeba mýtus o králi Artušovi neodmyslitelně k dědictví západní civilizace patří. A ani duchovní dějiny Západu nejsou pochopitelné třeba bez vlivu ruské kultury (ruská literatura je nepochybně významnou součástí evropské literatury), Nemo ovšem pouze polemizuje s Dostojevského konceptem Velkého inkvizitora z Bratrů Karamazovových.

Zvláště v českém kontextu je ovšem Nemova provokativní kniha nepochybně záslužná a lze si jen přát, aby byla i podnětná, třeba v novém promýšlení českého místa v kontextu západní civilizace.