“Fata sua habent libelli“ – knihy mají své osudy. Těmito slovy by asi Octavian Paler, milovník antické kultury, vystihl osudy svého románu. Život na nástupišti, vnímaný v době svého vzniku (1981) jako protest proti jedné z nejbezohlednějších evropských diktatur té doby, se dnes – stejně jako další autorovy knihy – v Rumunsku opět umisťuje na nejvyšších místech žebříčků nejprodávanějších knih. Příběh jedné deziluze a z ní plynoucího dilematu nachází nové čtenáře. Příběh, který do značné míry odráží i deziluze a dilemata svého autora.

Octavian Paler se narodil 2. července 1926 v sedmihradské obci Lisa v Brašovské župě. Po středoškolských studiích v Bukurešti, Făgăraşi a Sibini pokračoval ve studiích zároveň na filozofické a právnické fakultě v Bukurešti (1945– 1949). Po jejich absolvování mu bylo nabídnuto místo asistenta na katedře estetiky, Octavian Paler však nabídku odmítl a nastoupil do rozhlasu, kde pracoval nejprve jako zvláštní dopisovatel a potom jako zástupce šéfredaktora v redakci kulturních pořadů. V roce 1964 krátce působil jako dopisovatel tiskové agentury Agerpres v Římě, v dalších letech zastával funkci ředitele Rumunské televize (1965– 1968), zástupce ředitele Rumunského rozhlasu (1968– 1970) a posléze šéfredaktora deníku România liberă (1970– 1983). Této funkce byl roku 1983 z politických důvodů zbaven, odešel do předčasné penze a do veřejného života se vrátil teprve po revoluci roku 1989 jako čestný ředitel deníku România liberă a později deníku Cotidianul. V roce 2005 mu byla udělena cena Opera omnia rumunského Svazu spisovatelů. Octavian Paler zemřel 7. května 2007 v Bukurešti. Jen několik málo let poté, co proti němu oficiální Rumunsko vedlo kampaň, byl pohřben s vojenskými poctami.

Svou tvůrčí dráhu zahájil Octavian Paler jako básník, časopisecky debutoval roku 1958, jeho prvním samostatným svazkem byla básnická sbírka Ve stínu slov (În umbra cuvintelor, 1970). Esejistickou tvorbu započal dvěma svazky zápisků z cest, Cesty pamětí. Egypt a Řecko (Drumuri prin memorie. Egipt-Grecia, 1972) a Cesty pamětí. Itálie (Drumuri prin memorie. Italia, 1974), po nichž následovaly Subjektivní mytologie (Mitologii subiective, 1975), Obrana Galileova (Apărarea lui Galilei, 1978, dialog o lásce a opatrnosti, za který autor dostal Cenu Rumunské akademie), Imaginární dopisy (Scrisori imaginare, 1979), Caminante (1980; Cena Svazu spisovatelů) a v roce 1981 román Život na nástupišti (Viaţa pe un peron), znamenající v jeho díle jistý přelom. Po tomto románu vydal ještě deset dalších svazků, z toho čtyři před prosincem 1989: Vřelé polemiky (Polemici cordiale, 1983), Šťastlivec (Un om norocos, 1984), Muzeum v labyrintu (Un muzeu în labirint, 1986) a Život jako korida (Viaţa ca o coridă, 1987).

K rozchodu s politikou komunistické strany dospělo v té době na východě Evropy mnoho levicově smýšlejících intelektuálů. Českého čtenáře znalého předlistopadových poměrů v Československu však jistě zarazí, že v Rumunsku, zemi, kde se nepřipouštěla sebemenší kritika režimu a už vůbec nebyl tolerován disent, se odvážil napadat – byť formou metafory – tehdejší poměry autor zastávající poměrně vysokou funkci. A ještě hůře pochopí, že po nuceném odchodu do ústraní mohl Octavian Paler, osočovaný v tisku jako „nepřítel dělnické třídy“, ve své zemi vydat ještě čtyři svazky. To vše bylo dáno zvláštní situací v Ceauşeskově Rumunsku.

Nic není vzdálenějšího pravdě než představa, že evropské země Varšavské smlouvy (tedy kromě SSSR v té době Polsko, Československo, NDR, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko) tvořily jednolitý celek, jehož jednotliví členové beze zbytku sdíleli naprosto identickou ideologii či politiku. Tyto státy se navzájem v mnoha ohledech lišily, ať už šlo o postoj režimu k drobnému podnikání, náboženství, kultuře, o možnost občanů cestovat do ciziny, míru indoktrinace společenského života, úroveň zásobování potravinami a průmyslovým zbožím aj. Protějškem výrazných liberálních tendencí v Maďarsku a Polsku byly velmi nepružné, demagogické postoje vedení např. Československa nebo Německé demokratické republiky. Připomeňme, že v 80. letech čeští studenti humanitních věd se mnohdy vzdělávali z knih vydávaných v tolerantnějším Polsku. Ale situace v tehdejším Rumunsku se vyznačovala zvláštnostmi, s jakými jsme se v ostatních zemích této oblasti nesetkávali.

Odlišná politika tehdejší Rumunské komunistické strany bývá spojována téměř výlučně se jménem prezidenta Nicolae Ceauşeska, ten však jen dovedl do krajnosti postoje svého předchůdce, Gheorghe Gheorghiu-Deje.

Na konci čtyřicátých a počátku padesátých let 20. století Rumunsko pod vedením Gheorghe Gheorghiu-Deje naprosto slepě imitovalo Stalinův režim. Sovětský Gulag našel svůj rumunský protějšek na stavbě průplavu spojujícího Dunaj s Černým mořem (1949– 1955), do dějin vstoupil zrůdný experiment ve věznici ve městě Gherla či v Pitešti, kde političtí vězni byli nuceni navzájem se mučit. Rumunské hospodářství bylo těsně propojeno se sovětským prostřednictvím smíšených společností SovRom, a pokud jde o politické procesy, iniciativa v tomto směru se nepřipisuje sovětským poradcům, ale samotnému Gheorghiu-Dejovi. Po Stalinově smrti se Gheorghiu-Dej rozhodně postavil proti liberálnější politice sovětské komunistické strany a položil základy oné relativně nezávislé rumunské politiky, na kterou navázal Nicolae Ceauşescu. Jako přesvědčený stalinista se Gheorgiu-Dej v roce 1956 postavil proti maďarské revoluci (právě v Rumunsku byl vězněn její vůdce Imre Nagy a někteří jeho spolupracovníci), dále se však jeho politika ubírala cestou odpoutávání od Sovětského svazu. Když v červnu-červenci 1958 dosáhl odchodu sovětských vojsk, prosadil některé prvky, které se později staly příznačnými pro politiku Nicolae Ceauşeseska. Využíval „protiruského cítění obyvatelstva“ (mj. otevřel otázku rumunskojazyčných území v Sovětském svazu, dal vydávat dosud cenzurované Marxovy spisy pojednávající o carském imperialismu a otázce Besarábie), odmítl požadavky, aby se Rumunsko stalo obilnicí sovětského bloku, a zahájil „vytváření silného národního průmyslu a navázal a upevnil diplomatické styky se západním světem včetně USA“ (v r. 1963 po rumunské účasti na pohřbu Johna F. Kennedyho). Rumunsko, v jehož čele stanul Nicolae Ceauşescu, tedy už bylo zemí zřetelně se vymezující proti Sovětskému svazu, v zahraniční politice otevřené spolupráci se Západem a usilující o překotný hospodářský rozvoj.

Přestože Gheorghiu-Dej za svého nástupce určil zkušeného stranického harcovníka Gheorghe Apostola, premiér Ion Gheorghe Maurer, Apostolův rival, prosadil do čela strany mladého Nicolae Ceauşeska, který se měl údajně stát jeho loutkou. Ceauşescu navázal na zásady politiky svého předchůdce a brzy získal značnou popularitu – na Západě díky svému rezervovanému postoji k Moskvě a ochotě otevírat se západnímu světu, v Rumunsku díky kategorickému odsouzení okupace Československa v srpnu 1968. Setkal se s řadou významných západních politiků, udržoval diplomatické styky se Spolkovou republikou a s Izraelem, při rozvíjení ekonomiky se snažil opírat o Západ. Tyto kroky v zahraniční politice však kontrastovaly s politikou vnitřní. V zemi platil zákaz styku s cizinci, a to i s občany zemí východního bloku (a někdy hlavně s nimi). Po návštěvě Číny a Severní Koreje (1971) se nadchl představou důsledné přeměny celé společnosti. V zemi se začal rozmáhat neuvěřitelný kult osobnosti, každé televizní zpravodajství začínalo prezidentovým titulem a jménem, na počest jeho a jeho ženy se v televizi a rozhlasu neustále recitovaly verše, na ulicích byly vyvěšeny jeho portréty, také tisk uveřejňoval oslavné verše, fotografie a obrazy. Byl zahájen program tzv. „systemizace“ venkovských i městských lokalit, který sice přinesl rozvoj měst, ale zejména v 80. letech vyvrcholil likvidací venkovských lokalit (bouráním původní zástavby a jejím nahrazováním činžáky, vytvářením spádových obcí) a ničením historických památek ve městech. Proces neúnosně rychlé urbanizace a industrializace vedl k vykořenění původně venkovského obyvatelstva, se kterým se tak dalo snáze manipulovat.

Na samém počátku 80. let se ukázalo, že Ceauşeskovy plány jsou nereálné. Země se neuvěřitelně zadlužila a prezident prosadil drakonický program splácení dluhů, který vedl k tíživému nedostatku základních potravin (v r. 1985 byl zaveden částečný přídělový systém, v praxi zcela nedostačující). Úspory energie vedly k tomu, že v zimě byty ani pracoviště nebyly dostatečně vytápěné (takže např. novorozenci umírali na podchlazení). Situace v zemi vedla k utužování represí. Tajná policie Securitate byla natolik obávaná, že lidé měli strach mluvit o politice nejen se známými a kolegy, ale i doma (domnění, že prostřednictvím telefonů lze domácnosti odposlouchávat, potvrdil po útěku do USA generál Pacepa, významný důstojník rumunské špionáže). Neustále byl připomínán zákaz styku s cizinci. Přestože zahraniční rozhlasové vysílání do Rumunska nebylo rušeno, prakticky měli Rumuni méně informací o životě za hranicemi než Albánci, kteří mohli sledovat italskou, řeckou a jugoslávskou televizi. Média často poskytovala víc informací o Číně a Severní Koreji než o evropských zemích východního bloku a Rumuni mnohdy nevěřili, že v těchto zemích se žije podstatně lépe. Ani v cizině se o Rumunsku mnoho nevědělo – Východ ani Západ si nechtěl popudit potenciálního spojence.

Aby se postavení země posílilo, snažil se prezident Ceauşescu dosáhnout prudkého růstu počtu obyvatelstva. Výnosem z roku 1985 byly téměř úplně znemožněny potraty, takže se rodily nechtěné děti, které nebylo čím živit. Navíc stát rodiny mnohdy rozbíjel – vysokoškoláci byli po ukončení studia (obor jim byl mnohdy vnucen) rozmístěni do vzdálených lokalit, manželé často daleko od sebe. Koncem 80. let začala emigrace do socialistického Maďarska.

Život na nástupišti byl v lecčems teprve předzvěstí této neuvěřitelné situace, ale dobře vystihuje strach, který v zemi vládl. Román se stal bestsellerem, lidé v něm nacházeli vnitřní oporu, knihu si půjčovali a někdy i opisovali (xeroxy neexistovaly a psací stroje byly registrovány, aby se daly identifikovat). Hrůza z krotitelů kober, cvičitelů psů i psů a kober samých, neúcta k rodině a věčný strach, to všechno odráželo každodenní realitu v zemi. Pro nás je kniha mj. svědectvím o rozporuplné povaze tehdejší rumunské kulturní politiky: zatímco čínské filmy v kinech oslavovaly revoluci a masová umělecká činnost byla téměř povinná, v divadlech se hrál Camusův Caligula, Sartrův Ďábel a Pánbůh, Gombrowiczova Yvonna, princezna burgundánská nebo dramatizace Bulgakovova Mistra a Markétky a vycházely spisy filozofů, jejichž díla nebyla v tehdejším Československu běžně dostupná (mj. M. Heideggera či K. Jasperse).

Zdálo by se, že Palerův román je portrétem společnosti, jakou český čtenář nikdy nepoznal a na kterou rumunský čtenář rád zapomněl. Společnosti, jejíž neúplný a pokřivený obraz jednou složí historikové, stejně jako my se občas setkáváme se zkreslenými obrazy naší vlastní minulosti. Zdálo by se, že Život na nástupišti ztratil svou aktuálnost. Jak však výstižně říká Dan Mircea Duţă, Paler nenapsal historický román, ale „zkušenost s Ceauşeskovou diktaturou generalizoval v obecně lidské rovině“. Nová kapitola v dějinách Rumunska – a nejen Rumunska – vystavila jedince jiným formám nátlaku. Dnes, když vymizel strach a bezmoc, bezohlednou uniformitu Ceauşeskova režimu vystřídala diskrétní, téměř vlídná uniformita konzumního života, kladoucí individualitě jedince nástrahy ještě zákeřnější. V době, kdy životní styl se mnohdy ocitá ve vleku reklamy a kliknutí na myš leckdy nahrazuje erudici, kdy překotné životní tempo brání uvážlivé sebereflexi, sahá čtenář znovu po příběhu člověka, který chce zůstat – nebo snad znovu být – sám sebou. Světová literatura jistě vytvořila obrazy přímo na míru konzumní společnosti (připomeňme třeba hejno lososů, stádních tvorů řídících se jen instinkty, bez historického povědomí či vědomí kontinuity, mezi nimiž končí spisovatel Bruno Schulz v románu Davida Grossmana Viz: LÁSKA). K románu Octaviana Palera se však čtenář přesto vrací dál. Věřme, že na rozdíl od 80. let ho k tomu dnes vede snaha o zamyšlení nad sebou samým, a ne jenom potřeba katarze tváří v tvář malicherné zvůli některých drobných byrokratů či nekompetentních manažerů, kteří se na pluralitní společnosti občas rádi přiživují.