Raffaele Cantone se narodil v Neapoli v roce 1963 v rodině poštovního úředníka a učitelky. Po dokončení střední školy se zapsal na práva a svá studia zakončil s brilantním prospěchem. Na vysoké škole poznal též svoji budoucí ženu Rosannu. Od roku 2004 žijí i se svými dvěma dětmi v manželčině rodném městě Giuglianu v provincii Neapol. Ve volném čase se tento skromně a neokázale vystupující chlapík věnuje co možná nejvíc rodině. Ze všeho nejraději jezdí s dětmi na bazén anebo na krátké projížďky na kole a je šťastný pokaždé, když se mu podaří vzít syna Enrica na fotbalový zápas. Až potud by se mohlo zdát, že Raffaele Cantone je člověk jako každý jiný. Až na to, že veškeré vyjížďky s rodinou, cestu do zaměstnání a zpět, dopravu dětí do školy, anebo jen pochůzku s odpadky k nejbližší popelnici za domem musel až do předloňska předem konzultovat a ve většině případů i absolvovat se členy své ochranky či ochranky svých blízkých.

Je totiž řeč o člověku, který respektuje a ctí nejen osoby ve svém bezprostředním příbuzenském či pracovním okolí, ale i všeobecná pravidla občanského soužití, právní stát a legalitu. Je proto bytostně na obtíž nejen těm svým řadovým, "řádným" spoluobčanům, jejichž životním krédem je, že pravidla jsou zde proto, aby byla porušována. Těm, kteří se při každé příležitosti uzavírají do zdánlivě bezpečného krunýře mlčenlivosti (omerty) pod záminkou, že "oni přece mají děti a rodinu". Lidé jako Cantone jsou trnem v oku i zkorumpovaným podnikatelům, úředníkům, politikům, lékařům a celé řadě jinak vážených občanů hrajícím dvojí hru a koketujícím s organizovaným zločinem. Lidem jako Raffaele Cantone hrozí cesta osamění a vytěsnění na okraj společnosti a tentýž osud postihuje ty, jejichž život je s nimi svázán.

"Na jaře roku 2004 konečně došlo na vytoužené stěhování. Zvenčí to muselo vypadat bezmála komicky. Byli jsme něco jako pojízdný cirkus - vepředu stěhovací vůz, pak mé osobní auto, hned za ním auto mé ochranky a docela vzadu policejní vůz, který musel držet hlídku před novým domem.
Ne že by nás přijali právě s otevřenou náručí. Nepokrytá zvědavost prvních dní byla záhy doprovázena projevy nevraživosti, kterou jsem vnímal pokaždé, když jsem vešel do některého z obchodů poblíž domu. Když o mně šla polohlasem řeč, dělal jsem, že neslyším.
Jakmile bylo všem jasné, že přítomnost pořádkových sil nepoleví, zprvu nenápadná nevraživost rázem vzrostla a začali mi ji dávat dosti nepokrytě najevo. Problém nastal v okamžiku, kdy policisté překročili hranici pouhé pasivní přítomnosti a začali lidem bránit v parkování na určitých místech a zejména požadovat byť jen minimální dodržování pravidel silničního provozu. Tím, že například dávali pokuty za jízdu v protisměru nebo za to, když někdo jezdil bez pojištění nebo s padělaným pojišťovacím dokladem.(...)
Volný průchod nevoli z nastalé situace začali dávat zejména obchodníci, kteří si už zcela otevřeně stěžovali na pokles prodeje. Nejdřív někdo z nich víceméně zdvořile a otevřeně vysvětlil mužům od policejní hlídky, že jejich přítomnost je nežádoucí, pak zorganizovali petici s podpisy proti přítomnosti pořádkových sil a taky proti mně.
Když jsem si jednoho dne vyšel sám na nákup (alespoň na tyhle malé pochůzky jsem chodil bez hlídky), zezadu na mě kdosi s výsměchem zahalekal: "Řekni si, kolik chceš, abys odsud odtáhl. My ti ten tvůj barák koupíme"."(str. 255-257)

A přitom by se zdálo, že jediní, komu by měli lidé Cantonova ražení a kalibru vadit a kdo by měl naopak být vyhozen z kola ven, jsou právě ti, proti kterým donedávna směřovaly jeho čistě pracovní aktivity. Až do 16. října 2007, a tedy až do vypršení svého osmiletého mandátu, se Raffale Cantone coby státní zástupce pověřený vyšetřováním organizovaného zločinu při neapolském Oblastním ředitelství proti mafii podílel na odhalování a dopadení celé řady exponentů camorry. Systematické prorůstání struktur tohoto sofistikovaného zločinného spolčení do každodenního života společnosti, institucí a politiky se zdaleka neomezuje jen na jihoitalskou realitu, ale týká se i průmyslového severu včetně zahraničí, Českou republiku nevyjímaje. To ostatně jako první doložil ve své knize mladý italský spisovatel Roberto Saviano, který stejně jako svého času Raffale Cantone žije léta pod policejní ochranou. Ostatně Cantone sám uvádí Savianův osobní příklad jako jeden z inspiračních zdrojů k napsání své knihy, i když bezprostředním impulsem mu byl teprve odchod z funkce státního zástupce a potřeba vypořádat se se zážitky intenzivní pracovní činnosti spojené mimo jiné s řadou setkání s osobami, kterým chtěl touto formou poděkovat za spolupráci a vyjádřit vděčnost a úctu - rodiči, manželkou a dětmi počínaje a kolegy a členy osobní ochranky, kteří se za ta léta stali prakticky rodinnými příslušníky, konče.

"Zvláštní dík patří též všem těm, kteří se v těchto letech starali o moji bezpečnost. Tedy všem neapolským prefektům, kteří se mezitím vystřídali ve funkci a kteří vždycky obzvlášť rychle a účinně reagovali na vše, co se mnou souviselo.
Děkuji karabiníkům a policii, kteří mi přes obrovské problémy s nedostatkem personálu a prostředků vždycky zajistili nepřetržitý dohled nad mým domovem.
Nakonec chci vyjádřit zvláštní poděkování finanční policii, jejíž neapolské a římské vedení vždy maximálně pečlivě vybíralo tým lidí, tvořící moji osobní ochranku.
Můj dík není zdaleka formální záležitostí. Hoši, kteří mě v těchto letech hlídali, mi pokaždé s nejvyšší možnou profesionalitou dokázali zajistit bezpečí a zároveň respektovat, v rámci možností, moji osobní potřebu soukromí. Jejich počet není vysoký, poněvadž mi bylo umožněno mít skoro stále stejnou skupinu, ale i přesto se bojím, že kdybych je měl vyjmenovat všechny, určitě bych někoho opomněl. Uvádím proto jen jména těch, kteří momentálně tvoří moji hlídku: Franco, Beppe, Raffaele, Luigi, Francesco, Valter, Luca, Giampaolo, Peppe, Marino. Jejich prostřednictvím chci ale poděkovat opravdu všem." (str. 335-336)

Cantonova kniha přináší svědectví o životě muže, který se nikoliv z jakéhosi fanatického zápalu či naivního idealismu dostal na čas do pozice nepřítele číslo jedna obávaných bossů camorry. Cantone sám se ani v nejmenším nepovažuje za hazardéra či za hrdinu, ba ani za nijak zvlášť odvážného jedince. Není to ale ani typ soudního byrokrata, který by se při výkonu své profese přidržoval jen pohodlné rutiny a tu a tam vyhověl žádosti příbuzného zatčeného camorristy, aby při formulaci konečné obžaloby přivřel oko v jeho prospěch.

V jedenatřiceti kapitolách Cantonova spisku se prolínají epizody z dětství a dospívání, během něhož mezi jeho vrstevníky docházelo k postupnému vyprofilování na skupiny "slušných chlapců", levicových extremistů, drogových dealerů a adeptů camorry, i z jeho současného i minulého pracovního i osobního života. Pečlivě líčí celou řadu často nahodilých setkání či souhry okolností, které ho přivedly nejprve ke studiu práv a posléze k prvnímu zaměstnání v soukromé advokátní kanceláři. Cantone svým věcným, střízlivým stylem, který však obsahu ani v nejmenším neubírá na barvitosti a poutavosti, referuje o zásadních okamžicích, které nakonec vyústily v rozhodnutí opustit povolání obhájce a ucházet se o funkci státního zástupce.

"Časem jsme si oba začínali uvědomovat, jak je naše idealistická vize role advokáta na hony vzdálená realitě a jak je těžké vykonávat profesi obhájce v prostředí s tak vysokou koncentrací kriminality jako je tomu v naší oblasti, zvláště tady v Giuglianu.
Jednou večer, když jsme se po návratu z pizzerie zdrželi v autě před Mimmovým domem, vjelo najednou do též slepé ulice plnou rychlostí auto se zhasnutými světly. Přiřítilo se právě když jsem otvíral dveře a chystal se vystoupit. Na naše obličeje tím pádem dopadlo světlo nad předním sklem a ten, co seděl na místě spolujezdce, při pohledu na mě zařval: "To nejsou oni!"
Zůstali jsme jako dva solné sloupy. Došlo nám, že jsme se právě málem stali obětí trestné výpravy, a to nejspíš jen proto, že barva nebo typ mého auta připomínala vůz těch, proti nimž byl útok namířen.
Ten večer jsme už toho moc nenamluvili a já se vydal domů, kde jsem strávil téměř bezesnou noc.
Na druhý den ráno jsem uviděl Mimma s napuchlýma očima. Byl taky nevyspaný a povídá mi: "Ty, Raffae´, a tyhle bychom třeba měli někdy obhajovat!" (str.21-22)

Celý Cantonův příběh lze číst dvěma způsoby. Je v něm obsažena naděje v to, že existují lidé, kteří jsou výjimeční už jen tím, že své povolání vykonávají podle nejlepšího svědomí bez ohledu na možná související rizika. Anebo tím, že se při sebemenší příležitosti neuzavírají do zdánlivě bezpečného krunýře mlčenlivosti (omerty) pod záminkou, že "oni přece mají děti a rodinu". Na druhé straně se však nelze ubránit smutku nad tím, jak málo těchto lidí je a jak tristní osud je mnohdy stíhá. Jako například v případě mladého policisty Antonia Esposita, který patřil k týmu Cantonovy osobní hlídky a který zemřel v nemocnici na následky banální infekce po operaci kolena, zraněného při pronásledování nelegálních překupníků cigaret. Jeho ženě se dvěma malými dětmi přitom ani nebyl přiznán odpovídající vdovský důchod, protože příčinu úmrtí nebylo možno klasifikovat jako pracovní úraz. Anebo Carmelina, označovaná autorem za "růži vyrostlou uprostřed pouště". Tato mladá učitelka mateřské školy se oproti všem místním zvyklostem rozhodla podat policii popis vraha, který zastřelil v baru plném lidí jednoho z camorristů. Výsledkem bylo, že Carmelina postupně ztratila všechny přátele a v místě jejího bydliště pro ni přestalo být bezpečno. Dnes žije pod změněnou identitou na severu Itálie, vykořeněná a v cizím prostředí.

Cantone si při vyšetřování desítek a desítek případů opakovaně klade otázku, co vede člověka nejprve k toleranci jevů spojených s organizovaným zločinem a posléze k přímé spolupráci s ním, k hromadnému podřizování se silnějšímu a arogantnějšímu bez sebemenšího náznaku odporu, v čem tkví fascinace camorristickou filozofií chvilkové moci a násilné smrti, ať už vlastní nebo těch druhých. Ten, kdo si svědectví Raffaela Cantona přečte, nemůže si podobné otázky neklást společně s ním.

"Při výsleších byla záležitost s alibi definitivně uzavřena. Všichni přiznali, že jednali na popud strachu smíšeného s nedoceněním důsledků vlastního počínání, ba že jim dokonce nedošlo, že tím kryjí předpokládaného vraha.
Je to zklamání víc než trpké - tihle lidé na hony vzdálení zločineckému prostředí, všeobecně vážení, bezúhonní odborníci, vědomě poskytli podklady, jež měly posloužit ke zmaření soudního procesu proti přednímu představiteli camorry obviněnému z vraždy. Ale nepředstavuje právě tato schopnost camorry ovlivnit i příslušníky té části společnosti, která by se podle manichejského pojetí měla nacházet na přesně opačném pólu, její nejsilnější zbraň?
Antimo Perreca se po odhalení falešného alibi nevzdal. Během přelíčení provázeného všeobecně vypjatou atmosférou, došlo ještě k mnoha dalším pokusům o zpochybnění důkazů. Manželce oběti byla nabídnuta tučná odměna, pokud nebude vypovídat podle pravdy. Někteří obhájci, kteří navíc vůbec nebyli pověřeni Perrecovým případem, se propůjčili k tomu, aby nabádali případné svědky ke křivému svědectví. (...)
Poznámky v mém pracovním bloku představovaly shrnutí tisíců stran protokolu a vlastně ani nevím, jestli všechno to, co jsem po dobu více než tříhodinového jednání uvedl, bylo zcela jasné. Ale vím jistě, že když jsem pro Antima Perrecu a druhého vraha požádal o trest na doživotí, hlas se mi přitom ani v nejmenším nezachvěl. (...)
Porotní soud akceptoval všechny mé požadavky a udělal tak (alespoň v prvním stupni) tečku za případem, který se pro Kampánii jeví jako všeobecně příznačný - v tomto kraji zhoubný nádor camorry proniká i do sféry mimo jakékoliv podezření a dokáže kontaminovat nejen ekonomiku a správu věcí veřejných, ale dokonce i soukromě podnikající odborníky a jejich profesionální etiku." (str. 327-328)