Dag Solstad (nar. 1941) debutoval v polovině šedesátých let povídkami Spiraler (Spirály, 1965) inspirovanými Kafkou a Camusem. Modernistická šedesátá léta vystřídala levicově laděná tvorba sedmdesátých a osmdesátých let psaná pod vlivem ideálu marxismu-leninismu. V devadesátých letech nastává zlom Solstadovy tvorby reprezentovaný čtyřmi útlými romány (Ellevte roman, bok atten 1992, Genanse og verdighet 1994, Profesor Andersens natt 1996, T. Singer 1999), které jsou tím nejhodnotnějším z autorova díla i ze současné norské literatury vůbec. Solstad obrací pozornost od příběhu k vnitřní sebereflexi postav, jimiž jsou ve všech případech stárnoucí muži považující se za intelektuály ze „staré školy“. Tito intelekruálové, kteří v mládí sympatizovali s ideály marxismu-leninismu, vyznávají tradiční mravní a společenské hodnoty. Tyto hodnoty však jsou již dnes ztraceny nebo alespoň důkladně ukryty za povrchními novinovými články a bulvárními časopisy o osudech novodobých hrdinů. Životní deziluze mužů, kteří svůj život zasvětili učitelskému povolání, jsou příznačně rozvíjeny na pozadí klíčových scén dramat Henrika Ibsena. Stylově se romány ocitají na hranici esejistiky, Solstad však bravurně osciluje mezi vážným a humorným tónem, což dělá romány neobyčejně čtivými.

Středoškolský učitel Elias Rukla z románu Ostych a důstojnost má za sebou další hodinu norštinu, v níž nutil znuděné žáky číst Ibsenovu Divoku kachnu. Elias jde domů, stojí na školním dvoře, v ruce drží deštník, který se zasekl a nejde rozevřít. Elias začne s nepochopitelným vztekem mlátit deštníkem o kašnu a sprostě okřikne přihlížející studentku. Jednoho obyčejného dne na školním dvoře totiž Elias pochopí, že prohrál, je poražený životem a dobou. 

Elias Rukla je dle vlastních slov vyhladovělý, trpí zánětem mozkových blan, připadá si jako člověk sešlý a zubožený. Zoufale touží po tom si s někým opravdu promluvit, zadiskutovat jako za studentských let. S kým si má ale promluvit, když sborovna je shromaždištěm „otroků dluhů“, kteří stále dokola řeší jen hypotéky a stoupající úroky. Po večerech čte Elias Thomase Manna a Jamese Joyce, popíjí akevit a pivo a den ode dne silněji pociťuje svou společenskou vyděděnost. „Nejhorší na tom bylo, že měl dojem, že už nemá co říct. Jen sám sobě. Určitá éra skončila v propadlišti dějin a on tu teď sedí a povídá si sám se sebou.“

Osud Eliase Rukly není nijak tragický, alespoň ne v tom smyslu, jak je slovo dnes (zne)užíváno. Elias Rukla prostě jen nenávratně ztratil své místo v lidském mumraji, kterému přestal rozumět a  který jeho přítomnost rozhodně nikterak nepostrádá. „Lidé, kteří udávají tón společnosti, skutečnost hodnotí a zobrazují způsobem, jenž považoval za degradaci všeho, co je pro něj podstatné, každý den ho to odstavovalo na vedlejší kolej a nezbývalo mu než připustit, že noviny a televize pro něj představují každodenní setkání s osobní porážkou, která nebere konce.“

Bez konce či lépe řečeno bez rozřešení zůstává i osud Eliase, jehož jedinou jistotou po hysterickém výstupu s deštníkem je, že již není cesty zpět.