Praagse Lente – Pražské jaro Revisited 68, vydalo Velvyslanectví České republiky v Nizozemsku a České centrum, rozhovory Filip Bloem a Vladimír Mikulka, fotografie Daniel Šperl, překlad do nizozemštiny Sylva Anderliesten, překlad do češtiny Veronika ter Harmsel-Havlíková, Paseka, Praha – Litomyšl 2008, 150 s., neprodejná publikace k reprezentačním účelům

Součástí festivalu Praagse Lente – Pražské jaro Revisited, pořádaného v září 2008 Velvyslanectvím České republiky v Nizozemsku a Českým centrem v Haagu, je i sbírka rozhovorů s nejrůznějšími nizozemskými i českými osobnostmi na téma událostí, ke kterým došlo před čtyřiceti lety. Pěkně upravenou, vázanou publikaci s fotografiemi Daniela Šperla vydalo na objednávku organizátorů nakladatelství Paseka a bude se využívat jako dárek k reprezentačním účelům.

Kniha je rozčleněna do tří částí: „Češi a Pražské jaro“, „Nizozemci a rok 1968“ a „Češi v Nizozemsku“. První část obsahuje rozhovory s Jiřím Dienstbierem, Milanem Dubčekem (synem Alexandra Dubčeka), Jiřím Gruntorádem, Václavem Havlem, Václavem Klausem, Bořkem Šípkem, Jakubem Trojanem a Karlem Vachkem. V druhé části se dostávají ke slovu jednak nizozemští politici nejrůznějšího ražení, jednak Nizozemci, kteří měli nebo mají něco společného s Československem/Českem. Ve třetí části najdeme významné československé emigranty žijící v Nizozemsku: básnířku a překladatelku Janu Beranovou, historika Zdeňka Dittricha, Věru Ebels-Dolanovou z nadace CEEBP (pro podporu knižní kultury v postkomunistických zemích), zahraničního poradce ČSSD Jiřího Guta, výtvarnici Helenu van der Kraan, televizního režiséra původem z Bratislavy Zdeňka Krause, světoznámého choreografa Jiřího Kyliána, výtvarníka Tomáše Rajlicha, historika Hanuše/Hanse Rennera, spisovatele Jana Stavinohu a architekta Zdeňka Zavřela. Několik respondentů se ostatně v červnu 2008 zúčastnilo v divadle Archa kolokvia Czech/NetherLands, pořádaného ke 40. výročí Pražského jara Nizozemským velvyslanectvím v Praze.

Příběhy emigrantů jsou už svou povahou zajímavé a je dobře, že tuto část naší historie systematicky zaznamenává např. Etnologický ústav AV ČR. Vzhledem k omezenému prostoru této publikace lze část „Češi v Nizozemsku“ vnímat hlavně jako jakýsi stručný nástin, případně příležitost upozornit na jména, která dosud zůstávala mimo. Podobně je příspěvek novináře Dicka Verkijka, který m.j. zajišťoval pro nizozemskou televizi zpravodajství z okupované Prahy, nutně jen slabý odvar toho, co podrobně líčí ve svých pamětech (česky Od pancéřové pěsti k pancéřové vestě, Doplněk 2002).

Napříč publikací se vynořuje pár motivů: u Věry Ebels-Dolanové, která po emigraci vstoupila do nizozemské komunistické strany s úmyslem působit na členy zevnitř, i u Gijse Schreuderse, na přelomu 70. a 80. let redaktora komunistického stranického orgánu De Waarheid, narážíme na pikantní pozici nizozemské komunistické strany. Okupaci Československa odsoudila, ne však z nějakých sympatií k reformnímu hnutí, ale naopak ze stalinistických pozic. Pro „zdravé jádro“ bylo chruščovovské tání těžko stravitelné, a tak nizozemští komunisté použili okupaci Československa jako záminku k dalšímu distancování od sovětského vedení (ani fakt, že Chruščovovův nástupce Brežněv přitáhl otěže, je nepřesvědčil). Jiný opakující se motiv je rozčarování z polistopadového vývoje u nás, u některých respondentů dokonce lítost, že se nepodařilo najít jakousi „třetí cestu“ a že jsme z totality padli rovnýma nohama do tvrdého kapitalismu.

Zajímavý i svým způsobem příznačný je příběh Jefa Helmera, koncem šedesátých let maoisticky zaměřeného mladíka, který shodou okolností zažil okupaci na vlastní kůži v Brně. S obdivuhodnou upřímností přiznává, že tehdy nevylučoval, že v Československu skutečně k nějaké kontrarevoluci došlo. Bližší zájem o dění u nás ho však o dvanáct let později přivedl k založení nadace Informace o Chartě 77 a v roce 1995 nadace Spolu, usilující o zlepšení postavení Romů ve střední a východní Evropě.

Neotřelý úhel pohledu skýtá Agaath Pescher, která vedla kursy nizozemštiny pro cizince – tedy po srpnu 1968 i pro československé emigranty. Odkaz Pražského jara pro ni „není příliš pozitivní“, protože počet hodin potřebných ke zvládnutí nizozemštiny se opírá m.j. o zkušenosti s československými emigranty, kdežto dnešní přistěhovalci mívají „daleko nižší vzdělání“, a tak pro ně tato norma není dostačující. (Doufejme, že to neklade za vinu protagonistům Pražkého jara osobně.)

Pod pěknou skořápkou se tedy skrývá obsahová a formální nevyváženost textů i nejasná koncepce. Překlad do nizozemštiny volá po profesionální jazykové redakci rodilého mluvčího (včetně odstranění drobných, ale rušivých prvků, jako je nesprávné dělení slov na konci řádku). Vedle toho narazíme na významové posuny – např. „občanská společnost“ se v nizozemštině mění na „měšťanskou“/„měšťáckou“ („burgerlijke maatschappij“), kdežto termín pro to, co se anglicky nazývá „civil society“, je v nizozemštině „burgermaatschappij“. Oběma překladatelkám zjevně chybí znalost historického pozadí, a tak se v rozhovoru s Jiřím Dienstbierem „polská povstání“ mění na povstání v jednotném čísle s členem určitým, Jiří Gruntorád, který „řídil edici Popelnice“ (šlo o samizdat), se v nizozemštině stane „šéfredaktorem nakladatelství Popelnice“. V české verzi zase překladatel Kees Mercks ústy překladatelky tvrdí, že celá generace spisovatelů (myslí tím autory jako Ludvík Vaculík, Ivan Klíma atd.) přešla do „undergroundu“. (To by se asi Ivan M. Jirous divil...) Nemístná a zavádějící je také relativizace významu, jaký mělo setkání tehdejšího nizozemského ministra zahraničí Maxe van der Stoela s Janem Patočkou – „pověstné setkání“ („geruchtmakende ontmoeting“) překladatelka opisuje větou „V roce 1977 způsobil jistý rozruch...“. Rozdělení na tři části není důsledné: emigranti spjatí s Nizozemskem, kteří po roce 1989 začali působit i u nás, figurují z nejasných důvodů jak v části „Češi a Pražské jaro“ (Bořek Šípek), tak mezi „Čechy v Nizozemsku“ (Zdeněk Zavřel, Zdeněk Kraus). Je ostatně na pováženou, že do kategorie „Češi“ jsou zahrnuti i slovenští respondenti.

Zejména rozhovory vedené v češtině postrádají jakoukoliv interakci mezi tazatelem a tázaným, a jde tedy ve skutečnosti o anketu: účastníkům se předkládají tři otázky (1. Pražské jaro 1968, invaze do ČSSR, studentské protesty – jak jste vnímal tyto události? 2. Ovlivnily události roku 1968 váš světový názor? 3. Jaký je podle vašeho názoru odkaz roku 1968? Považujete některé jeho aspekty za stále ještě aktuální?) a tazatel zaznamenává jejich odpovědi bez hnutí brvou. Mladý divadelní kritik Vladimír Mikulka (jeho zapojení do projektu lze nejspíš přičíst sourozeneckému vztahu s ředitelkou Českého centra v Haagu) nechává např. zcela bez reakce výrok Milana Dubčeka „Navzdory zastrašování byl otevřeným kritikem panujících praktik tehdejšího režimu" (o Alexandru Dubčekovi za normalizace). Toporná čeština („Nebyl pochopený vůdci tehdejšího komunistického světa...“, „sv. Štěpán, který byl za své přesvědčení ukamenovaný“) navíc vyvolává otázku, proč Milana Dubčeka tedy raději nenechat mluvit slovensky. Do nebe volající je „rozhovor“ s Jakubem Trojanem, evangelickým farářem, do jehož sboru docházel Jan Palach a který také pronesl řeč na Palachově pohřbu. To se však čtenář dozví pouze z životopisných údajů, protože tři standardní otázky mu ke vzpomínce na Jana Palacha neskýtají prostor a – co horšího - tazatel také necítil potřebu toto téma navodit.

Nizozemské rozhovory jsou živější, protože mladý nizozemský historik s českými kořeny Filip Bloem v každém případě ví, koho má před sebou, a tak projevuje přirozenou zvědavost. Zejména ve styku s nizozemskými politiky směroval otázky tak, aby jim byly víc „šité na tělo“. A tak například sociální demokratka Hedy d´Ancona, proslulá svým angažmá ve feministickém hnutí, má příležitost sdělit, že se proklamovaným rovnoprávným postavením žen v zemích socialistického tábora nenechala zaslepit a nikdy to pro ni nebyl příklad hodný následování. Jedinečná je osobní vzpomínka tehdejšího nizozemského premiéra Pieta de Jonga (1915) na noc z 20. na 21. srpna 1968, kdy ho k ránu vyburcoval sovětský velvyslanec se zprávou o okupaci Československa. To je náznak směru, kterým se publikace mohla ubírat: zaznamenání nizozemsko-československých příběhů, které by jinak upadly v zapomnění. V tom případě by o přínosu tohoto počinu nebylo pochyb.

Místo toho tu však zcela zbytečně zabírá prostor nynější premiér Jan-Peter Balkenende (1956), a zejména ministr zahraničí Maxime Verhagen (1956), jehož příspěvek je zjevně výsledkem asistentova brouzdání po internetu na téma „Rok 1968 ve světě“. Jejich české protějšky chybí, a tak jejich účast nelze zdůvodnit ani jakousi funkční reciprocitou (do této nejasné kategorie spadá ostatně i Václav Klaus, který tu také figuruje hlavně z titulu své nynější funkce). Na rozdíl od Verhagena si Balkenende napsal svůj příspěvek sám, ale už vzhledem k jeho datu narození nelze očekávat víc než jakýsi obecný pohled na příslušné období. Obrací se přitom výslovně na české čtenáře.

To ovšem nelze klást za vinu jemu – komu přesně je tato publikace určena, je skutečně obtížné odhadnout. V rozhovoru s Milanem Dubčekem narazíme na redakční poznámku, která osvětluje jeho formulaci „To, co se stalo v lednu 1968“, jinak ale např. narážky na moskevský protokol a úlohu Františka Kriegela při jeho podpisování nebo zmínky o nizozemském hnutí „provo“ zůstávají bez bližšího vysvětlení. Z toho lze soudit, že se u čtenářů předpokládá určitá základní znalost věci. O tom by svědčila i česko-nizozemská jazyková varianta, která automaticky omezuje okruh lidí, jimž lze knihu darovat (přitom angličtina by byla bez problémů přístupná i pro Nizozemce). Klíč, podle kterého byli účastníci vybíráni, je nejasný. Z knihy se nedá vyčíst, jaký byl záměr autorů. Proto také těžko hodnotit, zda publikace splnila účel.

Pokud cílem byla „kniha ke kávě“, jak se v Nizozemsku označují výpravné (a tedy nákladné!) publikace, kterými hostitel vystavuje v obývacím pokoji na odiv své intelektuální sklony a jsou naaranžované tak, aby si host mohl knihu vzít do ruky, prolistovat, prohlédnout si obrázky a jen sporadicky si pár řádků přečíst, pak se podařilo záměr splnit. Při zběžném prohlížení (a fotografie Daniela Šperla jsou opravdu velmi zdařilé) snad čtenáři ujde, že se nizozemská část posledního rozhovoru záměnou stránek rozštěpila na dva kusy. Nebýt toho, že jde o neprodejnou publikaci, putoval by nejspíš celý náklad rovnou do výprodeje. U projektu uskutečněného ze sponzorských darů však následky naštěstí nejsou tak vážné.