1.kapitola
Vysoký rusovlasý muž jde dlouhými kroky napříč vydlážděným náměstím mezi Fakultou společenských věd a Humanitní fakultou. Na prostranství je hodně lidí, protože dnes je jeden z prvních teplých jarních dní. Začíná teprve pátý měsíc kalendářního roku, ale univerzitní rok se blíží ke konci.

Davy lidí někam směřují, ale nikdo nemá naspěch. Pomalu se přemisťují ke svému cíli, možná na přednášku, na seminář nebo si užít krátkou přestávku se šálkem kávy či na tajné schůzce. Ale naprostá většina nemá na první pohled žádný bezprostřední cíl. Klidně sedí a obracejí zimní bledé tváře k slunci. Dva postarší profesoři se procházejí s rukama za zády a probírají otázky ze svého oboru, skupina mladších zaměstnanců strká hlavy dohromady a šeptá si. Studenti sedí namačkaní na lavičkách a na schodech budovy Nielse Treschowa. U několika stolků, které patří ke kavárně Niels, není už celé hodiny jediné volné místečko.

Zrzavý mladík kráčí rychle. Kývne na několik kolegů, vrhne úsměv na skupinu známých studentů, přívětivě pokyne uklízečce, která si venku v závětří dopřává cigaretu. Ale všimne si ho víc lidí, než jsme jmenovali. Liší se od ostatních, možná hlavně tím, jak rozhodně rázuje a jaká z něj vyzařuje energie. Ve způsobu, jakým se pohybuje, je něco, co naznačuje, že je to šťastný člověk. V tom mají pravdu. Mladík je šťastný a v následujících měsících bude ještě šťastnější.

Přejde přes trávník mezi budovami Sophuse Buggeho a Henrika Wergelanda, pokračuje Problémovou ulicí a zakrátko stane na kovovém můstku, který spojuje univerzitní kampus s Vědeckým parkem. Zastaví se asi uprostřed, odkud je výhled na velkolepé stavby, v jedné z nich má svou pracovnu. Sídlí tam Ústav futurologické lingvistiky, pětipodlažní výstavný dům obložený leštěnou žulou a mramorem, s velkými okny. Skleněné plochy odrážejí sluneční světlo a vrhají mladíkovi do tváře květnové slunce. Světlo je tak ostré a nepříjemné, že musí sevřít víčka. Slunce ho téměř oslepuje, ale on se usmívá. Širokým chlapeckým úsměvem, kterým obvykle dělá na ženy takový dojem, že mu padají do klína jako přezrálé ovoce.

Ve stejnou chvíli, kdy vysoký zrzavý muž stojí uprostřed můstku, usmívá se, mhouří oči a kochá se pohledem na své pracoviště, profesorka Edith Rinkelová podrážděně dupne do podlahy své pracovny. Okna sice vedou směrem k můstku, ale profesorka je obrácená tváří do místnosti a mluví s nějakým studentem. Nikoli, profesorka Rinkelová svého zrzavého kolegu nevidí. Pohledem probodává studenta, který sedí pohodlně opřený o opěradlo židle, nohy natažené před sebe.

Studentova sebejistota jen podtrhuje jeho nemohoucnost a prostoduchost, pomyslí si profesorka Rinkelová a probouzí to v ní neodolatelnou chuť hodit mu jeho výtvor na hlavu. Své chuti samozřejmě nevyhoví, ale spokojí se tím, že jak už bylo řečeno, při každé slabice, kterou vysloví, dupne do podlahy: „Už jsem vám vysvětlila, proč ta pasáž nemůže zůstat tak, jak jste ji napsal.“

Dupne přesně jednadvacetkrát, jednadvacet rytmických úderů plných potlačovaného hněvu a podráždění. Student mlčí, polkne, dívá se do podlahy, jeho sebejistota výrazně poklesla. Čelo se mu leskne potem a na levém spánku mu pulsuje naběhlá žíla.

„Víte co? Mně se zdá, že oba prostě ztrácíme čas,“ pokračuje Edith Rinkelová přehnaně přátelsky. „Tohle není mateřská škola, to jistě chápete. Nemám ani schopnosti, ani čas a trpělivost dělat vedoucí práce těm studentům, kteří na mě mají zvláštní nároky. Myslím, že nemáte dost předpokladů k tomu, abyste pokračoval v magisterském studiu. V každém případě si musíte najít jiného školitele,“ zakončí svůj proslov – jak se domnívá, smířlivě. Podává mu papíry. Je jí naprosto jasné, že student diplomovou práci nikdy nedopíše. Je pevně přesvědčena o tom, že ho teď beze zbytku připravila o bezstarostnou sebedůvěru, kterou se vyznačoval, když před třemi měsíci začal psát práci s pracovním názvem Jak budou naši potomci skloňovat substantiva v roce 2108? Futurologicko-morfologická studie.

Student ani jedinkrát nevzhlédne a opustí dvojitou pracovnu Edith Rinkelové. Vysoký zrzavý muž vchází do chodby právě ve chvíli, kdy student mizí ve výtahu a z našeho příběhu se ztratí, dokud se knihou na okamžik nemihne těsně před koncem. Neboť se ukáže, že Edith Rinkelová se tentokrát mýlila: Student magisterskou práci dopíše.

Ryšavý muž se chystá odemknout svou pracovnu přímo naproti pracovně Edith Rinkelové. Dává si obřadně záležet. Než zastrčí klíč do zámku, zamilovaně si ho prohlédne, několik vteřin ho podrží uvnitř a teprve pak jím otočí. Činí tak s očividnou hrdostí, jakou vídáme u prvňáčka, který si navléká na záda zbrusu novou lesklou školní brašnu, anebo u novopečeného bakaláře, jenž poprvé drží v ruce diplom.

Než zmáčkne kliku, na zlomek vteřiny spočine pohledem na štítku vedle dveří. Rozzáří se, lépe řečeno nemůže si pomoci, aby se nerozzářil, když na tmavě modré cedulce přečte slova:

Pål Bentzen, vědecký pracovník. Ano, rusovlasý lingvista Pål Bentzen toho květnového dne září radostí, energií a štěstím – navzdory tomu, že dobře ví, jakého názoru jsou mnozí jeho kolegové. Že to vědecké místo neměl dostat a že si ho prostě a jednoduše nezaslouží.

Helene Uri (*1964) debutovala knihou pro mládež s názvem Pátek pro Annu (Anne på fredag, 1995). Je autorkou několika románů, z nichž dosud největší zájem vyvolal román Medové jazýčky (Honningtunger, 2002). Helene Uri donedávna přednášela na univerzitě v Oslu, kde se věnovala jazykovědě a z tohoto prostřední také čerpá román Ti nejlepší z nás (De beste blant oss, 2006), který vyjde na podzim tohoto roku v nakladatelství Knižní klub v překladu Jarky Vrbové.