Ve Vaťovi Rakovském, který ve dvaaosmdesáti letech zemřel 14. května letošního roku, ztratilo Bulharsko osobnost, která víc jak půlstoletí pomáhala desítkami svých knih poezie modelovat a kultivovat literární vkus a krásu moderní bulharské básnické řeči. Ne její hlučná, hřmotná gesta, ale neokázalý, ztišený, melodický zvuk intimních vyznání a životních úvah, který stojí mimo vřavu každodenních šarvátek a zápasů.

Česká literatura ztratila v Rakovském v celé historii tlumočení naší poezie do bulharštiny překladatele nejaktivnějšího a překladatelské práci hluboce oddaného. Měla v něm především neúmorného tlumočníka moderní meziválečné tvorby, která ho, jak sám připomínal, připoutala k našemu písemnictví nejvíce. S nemenší horlivostí uváděl do Bulharska také své české současníky a nakonec i klasiky od Kollára přes Nerudu až k Vrchlickému, Svatopluku Čechovi, Bezručovi a Sovovi. Dobrého překladatele do bulharštiny v něm ztratila i slovenská poezie. Z obou jazyků přeložil víc jak padesát knih, většinou básnických. Mezi jeho překlady z češtiny však není jen poezie. Patří sem například RUR Karla Čapka, publikace o Antonínu Dvořákovi, drobné eseje nebo řada půvabných knížek pro děti, mezi kterými stojí jistě na předním místě Čtvrtkovo vyprávění o Rumcajsovi, Cipískovi a Mance.

V posledním desetiletí – souběžně s jeho bulharskými sbírkami básnických meditací, knížkami, kterým dal poetické názvy Cestou do Emauz, Podzime, zdá se ti o tvém létě, Já – don Quiote z la Manchy, Chci ti něco říci, světe, Okno pro ptáky i anděly, Křik mého mlčení – přicházel z jeho tvůrčí dílny doslova překlad za překladem. Snad ho vedlo tušení, že se mu vymezený čas krátí. V těch několika letech přiblížil v antologii Magická zrcadla bulharské veřejnosti poprvé jako celek český poetismus, vydal mimo jiné své překlady Wolkra, Seiferta, Skácela, Šiktance, Josefa Suchého, dokonce Karla Kryla a Jany Štroblové, odvážně se vrátil k poezii Vladimíra Holana, ze které už dříve vydal obsáhlý svazek, a v malých výborech se věnoval básníkům 19. století. Český svět je i v jeho esejistických prózách z té doby: do knihy Bulharský román Vítězslava Nezvala přeložil láskyplnou Nezvalovu korespondenci s bulharskou básnířkou Dorou Gabe, vzpomínky na Čechy jsou jednou z dominant jeho sedm let staré knížky autobiografických esejů Točité schodiště a na začátku minulého roku se objevila kniha Čeští básníci, do které shromáždil své ryze osobní portréty tvůrců české poezie. Vztah k českému písemnictví, k Praze, k nejrůznějším koutům Čech a Moravy, i dávná přátelství s širokým okruhem českých literátů připoutaly Vaťa Rakovského k české kultuře nastálo. Také svůj sofijský domov a letní vilku v městečku Ribarica, zasazeném na severovýchodě Bulharska do půvabného tetevenského podhůří nedaleko jeho rodné vesnice Goljama Brestnica, otevíral pohostinně po celé roky dlouhé řadě českých a slovenských literátů, a nejen jim, i hudebníkům, hercům, vědcům a kulturním pracovníkům. Ve všech oblastech česko-bulharských kulturních vztahů byla Rakovského aktivita nezměrná.

Do posledních dní byl o veškerém našem kulturním dění podrobně informován a řadu desetiletí s námi na dálku i z blízka prožíval všechny jeho složité peripetie. Přes hrozící bulharský nátlak patřil kdysi také k tomu málu bulharských spisovatelů a intelektuálů, kteří se po okupaci Československa v roce 1968 nesnížili k „normalizačním“ vystoupením své země a uměle vytvářeným kampaním proti tak zvané československé kontrarevoluci a revizionismu. Zůstaneme za to vděčni. Blízcí přátelé mu umožnili poznat i odvrácenou tvář české literatury, zejména složité osudy některých jejích nejlepších tvůrců. Vydal o tom svědectví v knížce Návrat k neznámému, neboli Z českého básnického undergroundu. Symbolický byl pro něho osud Jaroslava Seiferta, s nímž se v létech normalizace osobně několikrát setkal prostřednictvím svého nejlepšího přítele Vlastimila Maršíčka. Úctu k Seifertovi, v němž do konce života viděl nejčeštějšího básníka, stvrdil překladem Morového sloupu ze samizdatové knížky a svou pomocí při bulharském vydání Všech krás světa. Později také Bulhary seznámil s pronásledovanými básníky katolické moderny, která mu byla svou duchovní stránkou blízká. Litoval, že k zamlčovanému a po desetiletí nevydávanému dílu Jana Zahradníčka, které ho fascinovalo a které chtěl překládat, získal přístup až v Praze, kde v letech 1991 až 1994 úspěšně působil jako rada bulharského velvyslanectví.

Jako překladatel nebyl Rakovski pro českou kulturní veřejnost neznámý. Svědčí o tom mimo jiné vysoká uznání – dvě zlaté medaile za spolupráci s Československou republikou, vyznamenání Sdružení českých spisovatelů, cena Premia Bohemica, založená Českým literárním fondem, a před třemi léty Rezortní medaile Ministerstva kultury České republiky Artis Bohemiae Amicis, která mu byla udělena k jeho osmdesátinám. Poznávání jeho původní tvorby pronikalo do Čech pomaleji, nejprve prostřednictvím rozhlasu, později v českých knižních výborech z jeho básní. První vyšel v roce 1984, druhý, orientovaný na nejnovější básně, až roku 2005.

Jaká byla cesta této jeho vlastní tvorby, která se v polovině května uzavřela? Od časopiseckých prvotin chlapce z kantorské rodiny uběhlo 65 let. Přestože mu první knížka poezie vyšla v roce 1951, sám považoval za svůj skutečný začátek básnickou sbírku Poutník světem z roku 1958. Poněkud se vymykala z tehdejších budovatelských konfesí. Bylo na ní patrné, že jejímu autorovi je bližší ztlumená lyrika osobních prožitků. Sklidil za ni od oficiální komunistické kritiky označení „poutník bez jasné cesty“ a podezíravé pohledy neopouštěly jeho poezii ani v dalších létech. V neoficiálních literárních kruzích si však nacházely podporu právě jeho emocionální, autobiograficky laděné verše. Upoutávaly drobnými příběhy, které těžily z okouzlení láskou, sněním, přírodou a z neokázalé poetičnosti obyčejného světa. Poutaly i svými náměty z neklidu městské civilizace, která Rakovskému natrvalo přirostla k srdci. Dobývaly si uznání také pro příkladnou péči o bulharský jazyk. Tou byl jejich autor pověstný, od absolutoria univerzity působil jako redaktor poezie prestižního sofijského měsíčníku Septemvri a s přísnou náročností i udivující trpělivostí se tu až do počátku 90. let podílel na výchově nových básnických generací. Jak plynul čas, budily jeho básně stále více pozornost poetickými návraty do vzpomínek, k dětství, k dávným milostným vztahům, v jeho lyrice se prohlubovaly kulturní a intelektuální podněty a postupně i osobní úvahy o posledních věcech člověka i o Bohem určeném lidském údělu. Trvale se do jeho tvorby vklínila inspirace Prahou i jinými českými městy, českou krajinou a českými přátelstvími, i nová inspirace Francií, zejména Paříží, kam ho s jeho ženou v posledních létech přiváděly cesty za synem. S přibývajícími léty Rakovského verš zhutněl, zestručněl, občas v něm autor, ač v podstatě trochu zasněný romantik, nechal zaznít i špetku sebeironie a humoru. Forma sonetu v jeho posledních sbírkách jako by stále lépe vyhovovala jeho úvahám o bytí a lidské pomíjivostí a o blížící se konečné hranici života. Vracíme-li se k těmto sbírkám nyní, čteme v nich o hluboce vyrovnaném a pokorném loučení s životem.

Vaťo Rakovski bude chybět v Bulharsku i v Čechách. Jako básník i překladatel, jako dobrý přítel a most mezi našimi kulturami i jako skromný a čestný člověk.