Příznačně oslavil Bulharský kulturní institut v Praze státní svátek 3. března – letošní stotřicáté výročí osvobození Bulharska z osmanské poroby: pozval spisovatele Stefana Caneva (1936), aby zde představil své Bulharské kroniky.

Ve vlasti Canev dříve proslul především jako básník a dramatik; jako dramaturg pak výrazně ovlivnil profil Divadla Sofia. S jeho záměrně nelíbivými verši se mohl seznámit i český čtenář v básnických antologiích Mladá řeka (1979), Bulharská poezie 20. století (1983) a Most (1996). Z dramat u nás v překladu Miloše Vojty vyšel Život – to jsou dvě ženy (1986); Český rozhlas dále vysílal v překladu Aleny Maxové hru Sókratova poslední noc, a to ve hvězdném obsazení Rudolfa Hrušínského v roli filozofa a Jiřiny Jiráskové jako jeho ženy Xantipy (naposled 23.7.2006). Hojně v zahraničí překládaný a hraný autor ještě zvlášť pro anglickou scénu napsal hru Paranoia (1991), kterou uvádělo Royal Court Theatre.

Bulharskými kronikami Stefan Canev vykročil do oblasti populárně-vědecké prózy. Téma historie ho vzrušuje už odedávna, ať už jde o dějiny vlastní země, které ho inspirovaly k divadelním hrám Skutečný Ivajlo (1962), Proces proti bogomilům (1969), Sobota ´23 (1971) či Velikost a pád Stefana Stambolova (1992), nebo třeba o francouzský syžet v dramatu Druhá smrt Johanky z Arku (1989-1990).

Co autora k sepsání Kronik vedlo? Jak hned zpočátku uvádí, sotva prý se najde na světě jiný národ, který by tak málo znal své dějiny; Bulharsko má sice velké historiky, ale jejich akademický jazyk je pro obyčejné smrtelníky nesrozumitelný, a učebnice dějepisu nudí. Canev opět křísí obrozenecké slovo buditel, neboť i současný spisovatel by měl dle něho čtenáře především probouzet, vzbuzovat jejich zájem. Bulharské národní obrození odstartoval mnich Paisij Chilendarski (1722 - asi 1773) v roce 1762 dokončením svého jedinečného díla Istorija slavjano-bolgarskaja, v němž připomíná tehdejším Bulharům, strádajícím pod osmanským jhem, jejich dávnou slavnou minulost. Paisijova výzva je však stále aktuální, národního sebevědomí není nikdy dost. Canevovým adresátem jsou dnes navíc vedle domácího publika také bulharští emigranti, kterých žije po celém světě kolem milionu. Spisovatel se zřejmě skutečně trefil do černého, neboť za pouhé dva měsíce se Kroniky staly bestsellerem. Je přesvědčen, že lidé takovou knihu potřebovali; pokud by ji nesepsal on, musel by tak učinit někdo jiný.

Co do žánru – nesou Kroniky podtitul poema. Nejen proto, že jsou vyprávěny krásným poetickým a emocionálním jazykem, nýbrž především pro svůj styl starobylých ság. Obsahově jejich dva díly pojímají dalekosáhlé historické etapy od roku 2137 př. Kr. až po osvobození Bulharska z turecké poroby roku 1878. A co na to bulharská historiografie? Kroniky zajisté provokují, a tak se nelze divit, že bylo dílo přijato jako kontroverzní. Čtenářský zájem však svědčí o tom, že lidé si žádají vedle pojetí historika i pohled etnologa, filologa, spisovatele, a to vše Canev nabízí, neboť on bulharské dějiny podává populárně, senzačně, kategoričtěji a přitom ne tendenčně – prostě „stefancanevsky“. A v započaté práci dál pokračuje – v současné době tvoří poslední díl, věnovaný novodobým dějinám Bulharska, přičemž v období po roce 1944 vstoupí do role živého letopisce, kdy dle vlastních slov nemůže nebýt subjektivní.

V Bulharském kulturním institutu oslovil Stefan Canev především své krajany a bulharisty. Hovořilo se nejen o Kronikách, autor se představil i jako básník. Jeho verše zazněly v brilantním přednesu manželky Doroteji Tončevy, významné bulharské divadelní a filmové herečky. Ve své vlasti zazářila především v shakespearovských rolích či postavou Iriny v Čechovových Třech sestrách, ale úspěch jí přineslo i účinkování v dramatech jejího muže Sokratova poslední noc, Druhá smrt Johanky z Arku a Život – to jsou dvě ženy. Ve Slovanské knihovně se Canev setkal s českými literáty; jmenujme především básnířku, prozaičku a překladatelku Janu Štroblovou a prozaika, dramatika, scénáristu a televizního a filmového dramaturga Romana Ráže. Spisovatele českým hostům výstižně představila bulharistka a literární historička Dana Hronková. Diskuse o současné bulharské literatuře se zúčastnila také Katja Kalfova z Žanet 45, redaktorka jednoho z nakladatelství, která Bulharské kroniky společnými silami vydala.