Susan Hubbard doposud vydala dva romány a dvě sbírky povídek; za jednu z nich dostala roku 2000 literární cenu s podivným názvem The Janet Heidinger Kafka Prize. Hubbardová byla také editorkou antologie povídek 100/ Pure Florida Fiction.

The Society of S vydalo nakladatelství Simon & Schuster 1. května 2007 a na vlastních stránkách knihu inzerovalo následujícími slovy: „This beautifully constructed novel blends humor and horror to show that vampires are not just blood-sucking creatures of the night—they can also be gentle, vegetarian, and wise.“ Dlužno podotknout, že obě předešlé knihy Hubbardové (Lisa Maria’s Guide for the Perplexed, 2004 a Lisa Maria Takes Off, 2005) se nesly v podstatně lehčím duchu: obě jsou psané v žánru tzv. chick lit, obě spojuje postava Lisy Marie, čerstvě třicetileté sloupkařky jedněch amerických novin, a ani jedna z nich neaspirovala na nic víc než na jakousi variací Bridget Jones či románů Candace Bushnell.

S novou knihou však přichází nová ambice. The Society of S koncipovala Hubbardová jako tzv. „coming-of-age story“ (v tradici evropské literatury Bildungdsroman), jako příběh třináctileté dívky Arielly. Do svých třinácti let neměla Ari takřka žádný kontakt s vnějším světem: žila v domě v Saratoga Springs ve státě New York společně se svým otcem, jeho pomocnicí, paní na vaření a úklid a se strýčkem. Matku nikdy nepoznala, zemřela jí totiž při porodu. Otec o matce prakticky vůbec nemluví, víme jen, že když se spolu seznámili, matka byla provdaná za někoho jiného. Vzhledem k tomu, že Ari nechodí do školy a otec ji vzdělává sám, nemá vůbec žádné kamarádky a cítí se dost osamocená. Proto hospodyně paní McG. otce jednou poprosí, zdali by Ari nemohla jet s ní na večer domů – seznámí se s její dcerou Kathleen a třeba z nich budou kamarádky. Stane se však nejen to. Ari se také platonicky (zatím) zamiluje do Kathleenina staršího bratra Michaela. Jednoho večera společně sledují Draculu a Kathleen i Ari si postupně začínají uvědomovat, že s Ariiným otcem není všechno úplně v pořádku. V podezření se utvrdí v okamžiku, kdy se Kathleen povede Ariina klimbajícího otce vyfotografovat a po vyvolání filmu na obrázku nikdo není. Sama Ari pozoruje, že v zrcadle i na fotkách je její odraz rozmazaný, jako by se právě pohnula. Čtenáře pak v první třetině knihy čeká ještě bezpočet dalších indicií, jež svědčí o tom, co je mu známo už z výše uvedeného nakladatelova popisu: totiž že Ariin otec je upír a že samotná hlavní hrdinka je člověk jen napůl, po své matce.

Pokud se vše doposud řečené zdá jako snůška klišé, dojem je správný. Tím, že Hubbardová inzeruje jinakost Ari i její rodiny prakticky ještě předtím, než se čtenáři dostane kniha do rukou, připraví své publikum o hlavní potěchu, kterou by z upířího příběhu mohlo mít: moment, kdy se všechny indicie spojí v jediný silný důkaz, jenž svědčí o něčem, čemu se postavy v knize zdráhají uvěřit. Právě v tom tkví kouzlo napětí: čtenář ví něco, co postavy jen matně tuší, a sleduje, jak se to postupně dozvídají. Naopak u Hubbardové jde všechno jako po drátkách; dokonce tak hladce, že se Kathleen ani trochu nediví, že na východním pobřeží USA žije nějaký upír. Vnitřní život postav Hubbardové je vůbec poněkud chudý. O Ari se na prvních sto stranách nedozvíme nic než že se za rok naučila jezdit na kole, líbat se s Michaelem (a nechat se od něj osahávat na předním sedadle auta, což je snad nejhorší klišé, jaké kritik může najít v příběhu o dospívání). Její upírství prozatím spočívá v tom, že se snadno spálí na slunci a že po pozření pizzy s párkem musí jít hned zvracet. Jinak nic.