Jak již bylo před časem uvedeno v aktualitě, japonskou literární cenu Akutagawa šó za první pololetí roku 2007 získal Tecuši Suwa za svůj debut – experimentální novelu Asatte no hito (Člověk z pozítří, nakladatelství Kódanša, 2007). Jedná se o první knihu od roku 1976, která obdržela jak cenu Akutagawa šó, tak cenu časopisu Gunzó. Poprvé byla tato próza, označovaná recenzenty – v pozitivním, ale i v negativním duchu – za tzv. žánr metafikce, uveřejněna v loňském červnovém čísle zmíněného časopisu Gunzó.

Tecuši Suwa (nar. 26.11.1969 v Nagoji) je absolventem filozofické fakulty na univerzitě Kokugakuin. Pracoval ve společnosti Nagoja tecudó (Nagojské železnice).

Vypravěčem novely Člověk z pozítří je muž, který se snaží objasnit a pochopit podivný život svého strýce Akiry po jeho záhadném zmizení. Nad strýcovými soukromými zápisky, které objeví při vyklízení jeho bytu, a nad rodinnými vzpomínkami, především pak vzpomínkami tety Tomoko, která v mladém věku tragicky zahynula při dopravní nehodě, uvažuje o slovech, minulosti, lidech a o světě. Jedná se přitom vlastně o knihu o slovech. Každá postava, včetně vypravěče samotného, bojuje především proti společnému „nepříteli“ – jazyku. Je třeba rozplést vrstvu po vrstvě příběhy, které zahalují podivné zmizení strýce, než se konečně vynoří skutečná podoba jeho života, jeho lidského osudu. Když malý chlapec prohlásí, že se ožení s XY, nikdo se nad tím nepozastaví, každý to přejde s pousmáním a brzy se na chlapcova slova zapomene. Když však totéž řekne dospělý člověk, aniž by dal jasně najevo, že se jedná o žert, jsou jeho slova vnímána naprosto odlišně, se vší vážností.

Název novely se vztahuje právě k postavě strýce, který se z pohledu svého okolí rozhodně nechoval normálně. V japonštině se výraz „směřovat k pozítří“ používá ve smyslu „jít naprosto špatným směrem“. Strýc byl velice excentrický člověk, jednal nepochopitelně, často vyslovoval bizarní slova jako pompa, čiripahha nebo hoemňau, jimž nikdo jiný nerozuměl. Žil ve svém zvláštním světě, daleko od reality.

Výsledkem autorova pohrávání se slovy a větami je fascinující svět, který nenásilně nutí čtenáře k úvahám o zásadních otázkách života, aniž by přitom postrádal ironii či momenty laskavého humoru. Právě jazyk a jeho rafinovaně vystavěná dvojakost, různost chápání slov a vět v odlišných situacích, která umožňuje každému čtenáři najít v knize něco jedinečného, a přitom ji číst opakovaně, aniž by ji mohl vnímat pokaždé stejně, se staly spolu s autorovým vědomým, často až záměrně zdůrazňovaným intelektualismem a výraznými postmoderními prvky předmětem kritiky ze strany některých recenzentů.

Nejednotnost ve svých názorech projevili i členové poroty pro udělování ceny Akutagawa šó. Kontroverzní autor Rjú Murakami například bez obalu prohlásil, že novelu považuje za naprosto nudnou. Naopak Eimi Jamadová uvedla, že Suwova kniha je první z nominovaných děl za dobu jejího působení v porotě, při jejímž čtení se dokázala zasmát. Hiromi Kawakami zase ocenil, jak výstižně Suwa zpodobnil pocity trapnosti a nemístnosti, které lidé mohou zakoušet při verbální komunikaci.

V letošním třetím čísle časopisu Gunzó byla uveřejněna Suwova další próza – novela Risun (Poslouchej!). Žánrově se jedná opět o těžko zařaditelné dílko, postavené především na mezilidské verbální komunikaci, na hře s jazykem, se slovy. Osu celého příběhu tvoří dialog Asako s bratrem po smrti jejich matky. Někteří hovoří o tzv. kétai (nebo keitai) šósecu, tedy svébytném moderním žánru prózy formou rozhovoru po mobilu, jiní ji řadí mezi tzv. rainobe (raito noberu, anglicky light novel). Bude zajímavé sledovat, jakými tématy a literárním zpracováním tento zajímavý autor překvapí ve své další knize.