Cenou nakladatelství Alfaguara, jednou z nejvýznamnějších španělských nakladatelských cen, byl v roce 2007 odměněn román Luise Leanteho Mira si yo te querré (Podívej, zda tě miluji). Cenu autor obdržel z rukou svého nejoblíbenějšího spisovatele, peruánského prozaika Maria Vargase Llosy, který byl shodou okolností předsedou poroty.

Luis Leante má za sebou již několik románů a menších prozaických útvarů, zájem o jeho tvorbu mezi čtenáři však nikdy nebyl veliký. Stoupl až po publikování románu Mira si yo te querré, pro jehož název si vypůjčil verš jedné španělské vlastenecké písně o španělské vlajce. Po literární stránce román nijak nevybočuje z řady současné španělské literatury. Pozornost vzbudil zejména svým ojedinělým námětem, jímž se Luis Leante vrací k méně známé španělské historii a některým tabuizovaným událostem vztahujícím se ke španělskému působení v kolonizované Západní Sahaře. Důsledky „tichého“ vyklizení španělských pozic v této africké kolonii bez jakéhokoli následného řešení se táhnou dodnes. O osudu desetitisíců uprchlíků, kteří po desetiletí žijí v uprchlických táborech v Alžíru, mlčí jak španělské úřady, tak mezinárodní organizace.

Impulsem k napsání románu byly nezapomenutelné dojmy ze Sahary, kterou Leante procestoval v roce 2000. Samotná Sahara i uprchlický tábor, který navštívil, v něm zanechaly hluboký dojem, takže se tam za rok vypravil znovu, tentokrát s jedním bývalým španělským legionářem. Bezprostřední zážitky doplněné o legionářovo vyprávění jej poznamenaly natolik, že se od tématu nemohl oprostit jinak, než napsáním románu. Ostatně při předávání ceny Leante zdůraznil, že hlavním cílem románu bylo upozornit na problém Západní Sahary.

Montse versus Teresa

Román se odehrává ve dvou časových a ve dvou místních rovinách. Část příběhů sahá do 70. let 20. století, část do roku 2000. Místně jsou události situovány střídavě do Barcelony a Sahary. Filmovými střihy zavádí autor čtenáře do jednoho či druhého období a do jednoho či druhého místa. Všechny obrazy propojuje příběh lásky Santiaga San Romána a Montserrat Cambry, který začal jednoho horkého léta na počátku 70. let v Barceloně a jakousi pomyslnou dohru má v saharské poušti o více než dvacet let později. Nejen zmíněný nosný příběh, ale i vedlejší historie dávkuje autor pomocí krátkých výjevů, které se pomalu skládají do mozaiky.

Jednou částí skládajícího se obrazu je vztah mezi Montse a Santiagem. Čtenář proniká do příběhu lásky dvou mladých lidí z rozdílné společenské vrstvy, automechanika Santiaga a Montse, studentky lékařství z noblesní rodiny. Čtenář zběhlý ve španělské literatuře při líčení scén z počátku jejich milostného vztahu zbystří. Tohle již přeci někde četl! Vztah mladého Santiaga a Montse se totiž podobá vztahu milenecké dvojice z románu Poslední odpoledne s Terezou od Juana Marsého. Jako by Marsého příběh Terezy a jejího milence, rovněž automechanika, měl v osudech Santiaga a Montse jakési volné pokračování. Časem se oba milenci se rozejdou. Santiago vstoupí do španělských legií a s vojenským oddílem odchází na Saharu. Prostřednictvím Santiagových osudů na Sahaře autor přibližuje poměry a morální úpadek ve španělských kasárnách a život obyčejných Sahařanů v sousedství vojenské posádky. Poté, co se Santiago spřátelí s několika Sahařany a zamiluje se do jedné saharské dívky, umožňuje poznat život a zvyky saharských obyvatel. Santiago se stává i svědkem vzniku Polisaria, fronty za osvobození Západní Sahary.

Montse zůstává v Barceloně. Porodí Santiagovo mrtvé dítě, stane se lékařkou, provdá se, rozvede a při motocyklové nehodě přijde o svoji dceru. Celkem tuctový životní příběh se mění v okamžiku, kdy Montse najde v kapse zemřelé muslimské pacientky fotografii, na níž pozná Santiaga, o němž si myslela, že na Sahaře zemřel. V Barceloně ji nic nedrží, a tak odjíždí do Afriky Santiaga hledat. Milostný příběh z počátku vyprávění je v průběhu skládání mozaiky odsunut do pozadí a na jeho místo se dostávají historické a politické události sdělované prostřednictvím životních osudů obyvatel Sahary. Po staletí neměnný život Sahařanů, kteří se naučili žít s pouští v jakési symbióze a zdědili k ní stejný vztah, jaký má Evropan k rodné vlasti, se pomalu začíná měnit. Přítomnost španělských legionářů vnesla do jejich poklidného a zpomaleného života poněkud jiný řád, ale stále mohou žít tak, jak žili po staletí – dodržovat svoje zvyky, popíjet čaj, chovat kozy, pod žhavým sluncem se osvěžit v jaimas, hliněných domcích, které ochlazuje všudypřítomný průvan. Každé odpoledne kolem páté se muži z jaimas začínají vytrácet a do domků, které mají anténu, začínají přicházet ženy. Zpomalenými pohyby se sesedají, v ruce koflík s nezbytným čajem. Právě začíná další díl nekonečné telenovely, snad jediné vymoženosti západní civilizace, kterou Sahařané přijali za svou.

Vytržení z kořenů nastane až po odchodu španělských vojáků a obsazení Sahary marockým vojskem, které neváhá proti pokojným špalírům civilního obyvatelstva odcházejícího do alžírského exilu použít napalmové bomby. Nejpůsobivější obrazy skládající se mozaiky se odehrávají na Sahaře, ať už v 70. letech nebo na přelomu milenia, kdy na Saharu přijíždí Montse, aby se dozvěděla o skutečném osudu své dávné lásky. Nejen cizinci, kteří se tu nedobrovolně usadili nebo kteří tudy jako Montse náhodně procházejí, ale i místní obyvatelé se nechávají okouzlovat krásami písečné krajiny při západu slunce. Však i porota při předávání ceny zdůraznila způsob, jakým Leante dokázal ztvárnit slovy těžko popsatelnou přírodní realitu.

Necivilizovaná civilizace

Nejopravdověji působí ty obrazy, v nichž dochází ke střetávání člověka z „civilizované“ vyspělé Evropy, přesvědčeného, že celý svět žije a uvažuje stejným způsobem jak on, se způsobem myšlení a životem Sahařanů. Zatímco Evropan je Saharou zcela pohlcen a cítí se v ní bezradně a ztraceně, Sahařan svému prostředí rozumí, v písečné jednolitosti je schopen se orientovat a využít ji ve svůj prospěch. Bez problémů dokáže přežít i tam, kde by Evropana čekala jistá smrt. Nic toto tvrzení nedokazuje lépe, než únik dívky Azy před evropskými pronásledovateli, kdy v rozžhavené Sahaře bez vody a jídla přežije několik dní, až se dostane do své vesnice. Využívá zkušenosti a znalosti přírodních saharských zákonů děděné mezi Sahařany z generace na generaci.

Údiv Montse, která na přelomu milenia přichází na Saharu z kolotající, nervní a blahobytné evropské civilizace a pomalu začíná pronikat do zákonitostí saharské komunity usazené v Alžíru, připomíná úžas prvních španělských kolonizátorů v Americe při setkání s jinakostí. Stejný dojem budí Santiago o několik desítek let dříve, když se začíná seznamovat s životními principy svých saharských přátel. Zatímco on myslí daleko dopředu a je schopen analyzovat případná nebezpečí související s politickou situací, Sahařané žijí přítomným okamžikem a zdánlivě si nenechávají narušit svůj životní řád, který platil po staletí. I v nejvypjatějších momentech rozloží skládací stolečky, zapnou vařiče a v klidu popíjejí svůj čaj.

Síla kořenů

Veškeré evropské vědění je Santiagovi k ničemu – na Sahaře mají navrch její obyvatelé. Když se během útěku před Maročany začne náklaďák se skromným majetkem bořit do písku, jsou ochotni se vzdát všeho – kromě kozy. Santiago nechápe. Ukáže se, že jedině díky kozímu mléku mohli přežít několikadenní pochod písečným peklem. V momentě, kdy Santiago začíná propadat beznaději a smiřuje se s tím, že se z písečného vězení nikdy nedostanou, právě Sahařané ho naučí orientovat se pomocí hvězd a nenápadných znamení v písku. Paradoxně však uprchlíci neumírají vinou nelidských přírodních podmínek, ale pod deštěm bomb, výmyslu západní civilizace.

Nelze si přitom nevzpomenout na hispanoamerické romány z pralesa, vzniklé na počátku minulého století. Nelze si nepřipomenout hispanoamerické romány o střetu civilizace a barbarství, jakkoli se může zdát, že podobné srovnání pokulhává. I v těchto románech se lidé, kteří chtěli, naučili nepřátelské přírodě pralesa rozumět a souznít s ní tak, jako se Sahařané sžili s písečnou pustinou. Zatímco život v pralese založený na solidaritě tamějších lidí zlikvidovaly kaučukářské nebo ovocnářské nadnárodní společnosti, pokojný život Sahařanů zničila vojenská technika – obojí výdobytky „pokroku“ naší civilizace.

Leanteho próza je psána střídmým, nekomplikovaným jazykem. I svojí strukturou připomíná spíš filmový scénář než do detailu propracovaný román. Po literární stránce v něm nelze hledat nějaké velké umění. Určitě však připoutá velký počet čtenářů, jak o tom svědčí první reakce široké čtenářské veřejnosti brzy po jeho publikování. Román je velmi čtivý. Nepostrádá napínavé a akční scény, které se střídají s lyrickými pasážemi, nechybí mu exotičnost, ani nosný milostný příběh. Jeho největší originalita však bezpochyby spočívá v oživení tématu Západní Sahary a nastolení otázky míry viny Španělů na tomto dosud nevyřešeném mezinárodním problému. O tom, že jsou touto otázkou zaskočeni samotní Španělé, svědčí živá internetová diskuse španělských čtenářů nad tímto románem. Jsem však přesvědčena o tom, že pro svoji poutavost by román našel čtenáře i mezi českým publikem.