Toho rána Valma zůstala doma jen proto, že se jí nikam nechtělo. Už rozsáhlé bombardování před třemi týdny přinutilo mnohé tovární dělnice, zejména ty, co měly děti, uprchnout na venkov. Další nálet o deset dní později oslabil jejich řady ještě víc, a z těch, které se uchýlily do bezpečí, zdaleka ne všechny stihly nebo se namáhaly zaměstnavateli oznámit, že odcházejí. Některé možná přišly i o život. Valma si klidně mohla udělat den dva volna. Až se jí někdo bude ptát, nic jí nebrání říct, že byla marod.

Rozhodla se, že celý den věnuje odpočinku. Rozhodnutí jí vydrželo dvě hodiny. Pak už jejímu vzrůstajícímu neklidu nestačilo jen okounět u okna. Šla se projít.

Vítr vanoucí od moře umocňoval pocit chladu. Valma si zapnula odřený zimní kabát až ke krku a ruce v tlustých palčácích se jí podařilo nacpat do kapes. Mrazivým vzduchem poletovaly praskavé zvuky. Dýmy nad městem tuhly v nehybné věže. Kolem rachotivě projelo auto na dřevoplyn a donutilo Valmu ke kašli. U Dlouhého mostu se klepala zimou tak dlouho, až kolem prošel oddíl postarších domobranců. Muži pochodovali mlčky, klely jen jejich oči a ústní koutky.

Na Severní Esplanádě se před prodejnou punčoch vinula šňůra žen přešlapujících na místě. Mrzly tam jak elegantní dámy, tak služky, jež na pochůzky vyslaly ještě mnohem elegantnější dámy. Valma si v duchu odfrkla. Stačil jeden dva rozmary náhody a taky by stála ve frontě uprostřed kožešinových čepic a liščích boa a pyšně planoucíma očima by shlížela na kolemjdoucí. Jenže ona v té frontě vůbec netoužila být. Styděla se za marnivost svého pohlaví a přidala do kroku, aby tomu pocitu hanby unikla.

Následky bombardování ji zanechávaly podivně chladnou. Otupěla. Už si zvykla na zející díry ve zdech, na křivě vychýlené stožáry pouličního osvětlení, na zabedněné výlohy a dokonce i na zcela rozbořené domy. I tak ovšem trpěla, a nenáviděla. V Helsinkách prožila celý svůj život a útok proti rodnému městu vnímala jako násilí spáchané přímo na ní. Přesto si však uvědomovala i něco jiného. Neměla na takový pocit právo. Zejména ona ne. Ačkoliv neznala dopodrobna obsah ani šíři zločinu, jehož se dopouštěla, ani na okamžik sama sebe nevnímala jinak než jako zrádkyni. To byl její osud – ať udělala cokoliv, někoho tím zradila.

Nechtělo se jí o tom přemýšlet. Snažila se uondat procházkou. Asi přece jen měla jít do fabriky, bylo by lepší, kdyby svou mysl otupila v práci. Nakoukla do nějakých obchodů, jen pro zahřátí, a nakonec ji kroky samy dovedly zpátky domů.

Valily se přes ni vlny pomalých hodin. Uchystala si jídlo a jedla a po jídle seděla na židli před sporákem. Manželská dvojice bydlící za zdí si rozpomněla, že je nový den hádek. Musela to být láska, aby se dva polohluší staří lidé namáhali pouštět do každodenního hašteření. Zimní světlo přesouvalo šero v malém bytě z jednoho kouta do druhého, na oknech se držela síť ledové krusty utkaná přes noc. Valma odpočítávala běh času podle řinčících tramvají na ulici. Nějakým podivuhodným způsobem bylo slyšet, že brázdí v kolejištích téměř prázdné. Nepočetní cestující seděli mlčky, každý sám, řidič upíral krví podlité oči před sebe a na místě průvodčího byl němý důchodce, který se nechal přemluvit a znovu nastoupil do služby.

Odešla, když nastal čas k odchodu. Prvním protijdoucím byl večer. Kráčela cíleně do kavárny, beze spěchu, zato účelně, nejkratší trasou, jakou znala. Jako vždy doufala, sice ne vroucně, avšak s nezlomnou nadějí, že se tam ta žena tentokrát neobjeví.

Přání se obvykle ukazují být marná. Pohledy obou žen se krátce střetly, ta druhá se zvedla a odešla a Valma usedla na uvolněnou židli.

V jeden a týž okamžik se přihodily dvě věci: Valma se rozhlédla kolem, vsunula prsty pod ubrus, vytáhla obálku, a právě když ji nenápadně schovávala do kapsy svrchníku, všimla si muže, jenž seděl v protějším rohu. Z nějakého důvodu, možná kvůli osvětlení, dosud unikl její pozornosti. Teď se ulekla. A nejen jeho pohledu. Jeho rysy jí byly neuvěřitelně povědomé. Na mužův upřený pohled nemohla nereagovat, a zatímco se ten okamžik prodlužoval, zachvěla se podruhé – tentokrát vnitřně – návalem emocí z poznání. Když se muž zvedl a vydal se směrem k ní, v jejím nitru cosi závratnou rychlostí propadlo. Ne aby to nenávratně zmizelo, ale aby se to zřítilo propastí mnoha let až k pradomovu průzračné vzpomínky. Na dně propasti čekal jiný čas, před čtvrtstoletím. Tam pád skončil.

Muž promluvil s utrápeným úsměvem: „Doufám, že smím přisednout.“

„Jistě,“ odpověděla rychle a okamžitě se za výběr slova zastyděla.

Pamatoval si na ni? Samozřejmě že si pamatoval, jinak by se jí nevnutil dělat společnost. Stejně jako ji před okamžikem zamrzelo bezděčně vyřčené slovo, teď se zastyděla za horce rudnoucí tváře. Zároveň ji překvapil dříve nepoznaný pocit; zápěstí se jí tak rozklepala, že si ruce raději chvatně spustila do klína. Muž se k ní naklonil přes stůl a známé, byť časem poznamenané rysy obličeje v ní probudily něhu nečekané síly.

+ + +

Odkud se bere tahle disproporce? Žena spatří objekt své lásky z mládí a věří, že on ji poznal, kdežto mužovou myslí hýbou úplně jiné myšlenky.

Žena je pro Axela naprosto neznámá, ale způsob, s jakým nestoudně odpověděla na jeho pohled, v něm uvolní dychtivou touhu. Už po mnoho večerů bloudil městem a hledal placenou ženštinu, a teď v kavárně narazí na Valmin vyzývavě – tak to aspoň vnímá on – upřený pohled. Neukojená potřeba a z ní vylíhlá naděje v mžiku přerůstají v nepodloženou jistotu: tahle ženská je nepochybně prostitutka, nebo aspoň jedna z těch, jež k prodávání svého těla dohnaly okolnosti.

Připustíme, aby se pocity a touhy dostaly kvůli válce do konfliktu? Válka učinila z lidí více či méně nemocné osoby, všichni žijí ve stavu neustálého nervového vypětí, nikdo není sám sebou. Axel v minulosti nevyhledával společnost prostitutek a rovněž Valma by v mírových podmínkách nepodlehla moci podobného vzrušení. Válka lidi donutí, aby lpěli na okamžicích a hledali zapomnění v jedinečnosti nahodilých příležitostí.

Nyní se ti dva zvedají a odcházejí z kavárny. Co tam vůbec dělali? Co obsahoval šálek, který Axel zanechal v koutě? Dvacátého šestého února 1944 není v celém Finsku káva volně k mání už více než dva roky. Na černém trhu se ovšem sehnat dá, zejména u překupníků s těsnými vazbami na Němce. U Axela ji člověk sežene.

Oba se zastaví na chodníku, vymění si pár slov a pokračují dál v cestě. Ani jeden neodhalil své nejskrytější myšlenky. Probrali to či ono, mluvili o ruském bombardování a mrazivé zimě. Axel nadhodil, že takový večer je dobrá příležitost dopřát si kapku alkoholu. Valma zalhala, že je téhož názoru – přitom po kořalce sahá málokdy, nemá ji totiž vůbec ráda. Ale když Axel řekne, že má doma koňak, objeví se Valmě na tváři vynucený úsměv.

V tu chvíli se znovu zastaví. Pouliční světla jsou zhasnutá, zvuk tramvají se neozývá. Otevřený prostor mezi domy je prázdný, prázdnější, plný přízračné nálady. Oba se dívají po sobě, v očích zoufalé poznání.

„Vyhlásili varovný poplach,“ říká Valma.

Axel přikývne, ale dodá: „Může být falešný.“

„A co když není falešný?“

„No tak není.“

Cestou se Axel omlouvá, že svůj nový byt ještě nestačil vybavit nábytkem. Když Valma uslyší, že se byt nalézá na honosné třídě Bulevardi, zhluboka si vzdychne. Už si všimla Axelova oblečení, elegantního svrchníku, draze vypadajících rukavic i naleštěných polovysokých holínek bez jediné chybičky. Adresa a vnější vzhled hovoří jasnou řečí. Valmě po boku kráčí úspěšný muž.

Rozhodli se. Změnili by své rozhodnutí, kdyby věděli, že z Kratovského letiště nedaleko Moskvy právě vzlétl těžký strategický bombardér? Z nějakého důvodu se opozdil za svou letkou, ale pilot se rozhodl splnit úkol. Opoždění mu přinese štěstí – když se dostane nad svůj cíl, finská palebná clona už utichne a vyhledávací světlomety zhasnou. Zázrakem ho nezaznamenají ani akustické lokátory protivzdušné obrany.

+ + +

Z budovy vyzařovala atmosféra uhlazenosti. Valma se do vestibulu hlavního schodiště zdráhala vstoupit, přestože domy obývané lepšími vrstvami pro ni rozhodně nebyly žádnou neznámou; v takovém prostředí prožila dětství a mládí. Připadala si jako vetřelec, a to z důvodu, že kdysi se svého práva žít v těchto kruzích vzdala, že zradila svou třídu a teď se vrací na místo činu.

„Výtah nefunguje,“ omlouval se muž. „A dneska…“

Stoupali po schodišti, spoře osvětleném namodralými lampami. Válka očividně nezabránila vyleštit zábradlí politurou. Valma opatrně sledovala své nohy, vyrůstaly z černoty mezi jednotlivými kroky. Měla rozdrbané boty, které přesně odpovídaly jejímu ošacení. Pokud budou těžké časy pokračovat, budou Helsinčané zanedlouho chodit v cárech. S výjimkou nájemníků z lepších domů, tohoto muže a jemu podobných.

„Jak už jsem říkal, moc tam toho nemám,“ upozornil ji, když se blížili do nejhořejšího patra. „Nastěhoval jsem se teprve minulý týden a sehnat nábytek v dnešní době není jednoduché.“

„To nevadí,“ řekla Valma. „Nejdu sem kvůli nábytku.“

Mužův obličej se v šeru naklonil. „Jistěže ne.“

Co tím myslel? Naznačil snad, že uhodl, co Valmě schází? Poté co otevřel dveře, se zastavil a s tajemným výrazem ve tváři obhlížel Valmu, a když seděli u stolku v prostorném obývacím pokoji, koutky úst mu pocukávaly vševědoucím úšklebkem.

Valma se rozhodla nevěnovat tomu pozornost. Zvedla se, a aniž požádala o dovolení, vydala se na prohlídku bytu. Bez ohledu na holé zdi a chybějící koberce na podlaze se její hlava zaplavila vzpomínkami, podle nichž se místnosti plnily drahým nábytkem a pokojovými květinami, zrcadly a obrazy. Tamhle v koutě křídlo, tady prosklená skříňka nebo sekretář s výklopnou psací deskou… V kuřáckém salonku na opačné straně se vznášel dým doutníku a ve dveřích z kuchyně se objevila nervózní služebná. V chodbě vedoucí do rohových pokojů Valma potkala postavičku, která ji donutila opřít se o zeď. Bylo to děvčátko v zinkově žlutých šatečkách, s úhlednými copy. Vypadalo, že je předčasně vyspělé a jako někdo, kdo si je už vědom své ceny.

„Pro člověka, který žije sám, to je přece jen trochu velké,“ řekl muž. „Každopádně bude nutné sehnat nějaké služebnictvo. I když já upřímně řečeno…“

Valma se otočila čelem k němu. „Nech mě hádat. Ty nejsi na služebnictvo zvyklý.“

Jeho úsměv už byl pokornější. „To vážně ne. Je to pro mě něco nového.“

„Takže…“

Pokrčil rameny. „Je válka.“

Valma přikývla. „No jistě. Válka.“

Vrátili se do obývacího pokoje a napili se koňaku z elegantních křišťálových skleniček. Ostré pití Valmě spalovalo hrdlo, do očí jí vyhrkly slzy. Podél stěny byly navršeny krabice a někde v jejich útrobách začaly odbíjet hodiny. Muž vytáhl kapesní hodinky, krátce na ně pohlédl a řekl: „Opožďují se. Správně už je po půl.“

„Je to špatný čas.“

„Jak to?“

„V tuhle dobu přece přilítají.“

Muž se s vážným výrazem zadíval na skleničku. „Snad už nepřiletí. Vláda ustavičně zasedá. Státní rada Paasikivi odjel tajně do Švédska a vyjednává o míru.“

„Odkud to víš?“

„Pracuju pro vládu. Ale nejsem žádné velké zvíře.“

„V dnešní době se to ani nevyplatí.“

„To tedy ne.“

Mužův bloudící pohled se zastavil v prostoru za Valmou. Valma věděla, že tam jsou dveře do ložnice – nebo do pokoje s výhledem na ulici, který se na ložnici zrovna nehodil, ale do něhož muž nastěhoval postel. Valmě začala teple sálat stehna. Nenápadně obhlížela rysy jeho tváře, z nichž tak snadno šlo poznat mladíka z dávno minulých dob. Hranice vlasů se sice povysunula výš a na čele a v koutcích očí se prokreslily jemné vrásky, ale jinak si obličej uchoval původní podobu. Nejvíc ho prozrazoval hluboký zářez rozdělující špičku brady na dvě půlky. Namlouvala si, že si vzpomíná, jak se do té rozpůlené brady zamilovala na první pohled.

„A co ten varovný poplach?“ připomněla.

„Mně už na tom nezáleží,“ prohlásil.

„Na čem?“

„Na ničem. Na poplachu ani na bombardování. Ani na smrti.“ S klidem se otočil, na Valmin vkus až s přehnaným klidem, a usmál se, ne moc věrohodně. „Ani na lidech ani na žádném člověku. Na ničem.“

Valma si olízla rty. „Ani na mně?“ Muž se díval na svou ruku, když ji pokládal na Valminu ruku, která spočívala na stole. „O tom by každopádně ještě stálo za to popřemýšlet.“