Kolonizace minulosti je globalizace současnosti:
Uniformou vojáků nového světového řádu jsou obleky a kravaty.
Čarodějnice zůstávají v podzemí
Inga Muscio

Mezi kultovní autory americké univerzitní mládeže osmdesátých letech dvacátého století patřili Jack Kerouac, J. D. Salinger, Kurt Vonnegut nebo Tom Robbins, ale k dobrému tónu patřilo znát i Dianu di Prima, Sylvii Plath nebo Toni Morrison. Postmoderní doba fragmentovala kulturu na tříšť osobních příběhů a politik identity natolik, že se ideálním žánrem zdá být podpis writera na zdi průchodu. Obsah doby se zahustil, aby vznikl prostor pro více hlasů. Jeden z těch nejhlasitějších a nejalternativnějších patří Inze Muscio.

Kontextově se Inga Muscio staví do opozice vůči "chicklit", literatuře o láskách a profesionálních úspěších bělošek střední vrstvy. Spíše patří k individualistickému separatismu hnutí "riot grrrls" z počátku devadesátých let 20. století. Ten se stal výraznou platformou nových žánrů, ať už šlo o samizdaty kyberfeministické doby zvané ziny, texty angažovaných písničkářek typu Ani DiFranco či undergroundové komiksy Pheobe Glockner a spol. Děvčata s historií domácího násilí si vytvářila podpůrné literární skupiny jako například Sister Spit v San Francisku. Původní příslušnost k sociálnímu hnutí je předurčuje k politickému komentátorství doby. Inga Muscio patří mezi mluvčí radikálních studentek začátku tisíciletí.

Narodila se v Kalifornii v roce 1966, vyrůstala v San Francisku a nyní žije v Oregonu. Proslavila se knihou Cunt: A Declaration of Independence (1998), vyhlášením nezávislosti ženských genitálií. Tento manifest líčí, jak funguje žena ve společnosti, jež používá pro její reprodukční systém údajně nejsilnější existující vulgarismus. Tato vulgarita se v médiích řeší opisem První kniha. Druhá kniha Ingy Muscio, Autobiografie modrookého ďábla neboli můj život v rasistické, imperialistické společnosti (2005) je poctou černošskému vůdci Malcolmu X, jenž slovy „modrooký ďábel“ definoval bílého nepřítele.

Inga Muscio svou vášnivou rétorikou přitahuje studentky otrávené mrtvolným akademickým diskurzem a pasivitou generací X a slackerů a vnáší rozruch na univerzitní kampusy svým performačním čtením. Komunita se tak zapojuje do sémiotické bitvy, jako například na Pennově státní univerzitě, kde studenti, protestující proti keramické replice „původu světa“ na počest autorky, si pravděpodobně na internetu stáhli podobné repliky pro své soukromé masturbační účely. Inga Muscio vytahuje privátní monstra na veřejnost.

Rasismus a misogynie jako výchozí nastavení společnosti
Hlavní témata Ingy Muscio jsou rasismus a misogynie. To využívá kdekdo, v poslední době nejvýrazněji britský komik Sasha Baron Cohen ve filmech Borat a Ali G in da House. Inga Muscio ale ukazuje k jakýmsi řešením, k tomu, jak nevýhodu proměnit ve výhodu. Stejně jako Cohen ignoruje požadavky serióznosti - ale to mladým Američankám nepřekáží, aby z ní neučinily svou univerzitní hvězdu. Také jim nevadí absurdní míra sebekritiky obsažená v použití slov Malcolma X o modrookých ďáblech. Kurzy o internalizaci rasismu a misogynie patří k předmětům, jež radikální studenti považují za nutné absolvovat jako klíč pro porozumění světu.

Česká absence diskurzu
Kde se ta rozhořčená děvčata čtoucí Ingu Muscio v Americe berou? Proč je nemáme u Čechách? Máme ledaccos pozoruhodného. Třeba archetyp matky-bohyně v kněžně Libuši a Babičce Boženy Němcové. Máme různé riot grrrls z dívčích válek, Divou Báru, Svéhlavičku i současné anarchofeministky s jejich ziny. Máme zastánkyně Romů jako byla Milena Hübschmannová, statečné válečné novinářky jako Petra Procházková. Možná se tématice První knihy blíží Petra Hůlová v Umělohmotném třípokoji, jako reakci na explozi téma obchodu s ženskou sexualitou, ovšem bez sociálního komentáře.

Dominatní ideologická skupina určuje témata a jestliže je u nás dominantní skupinou skupina lidí kolem Charta 77, pak je pojetí ženskosti jejich pojetím. Ve sborníku Petra Oslzlého Podzemní univerzita se téma žen rozbírá v přednášce Mužské a ženské vlastnosti, úvod k problému vztahu pohlaví ke vzdělání: „Ženy přirozeně inklinují k poslušnosti a službě. Typicky ženskou úchylkou je otrocká oddanost muži a pohlcení jejich duchovního života životem těla.“(Oslzlý, 202). Jako ve většině jiných hnutí i v Chartě muži chodili na přednášky a ženy se staraly o praktické věci, jako třeba předávání tiskovin, přepisování, domlouvání schůzek (Tereza Boučková, seriál ČT Ženy Charty, Jiřina Šiklová). Podobně vyznívá i komentář Zdenka Škromacha jako ministra sociálních věcí, jenž bagatelizoval problémy českých žen na otázku luxování (3.3.2007). Se svým jihomoravským šarmem opakoval povzdech své sousedky: „On manžel vysává, ale nevysává rád!“

Internalizace rasismu
„Od chvíle, kdy jsem pochopila naše dějiny, se cítím jako zrůda,“ tvrdí Inga Muscio v Autobiografii bílého ďábla a žádá neslavit Kolumbův den. Vidí indiánské děti rozsekávané dobyvatelskými meči jen tak pro radost, balí se do přikrývek zamořených neštovicemi, kůži leptá agent orange, těší znásilňované ženy na Haiti, dýchá toxický plyn v Bhopálu, její krev se vpíjí do červené cely ve vězení Abu Ghraib, osobně prožívá veškerou politiku násilí „Amerikkky“. Vcítěním se do rolí obětí doplňuje verze Howarda Zinna (A People's History of the United States) a Jamese Loewena (Lies My Teacher Told Me). Zrůdnost ale především spočívá v podpoře pokračování scénáře. Kapitola o současných projevech rasismu představuje konspirační teorie: rozpoutání autogenocidy černochů pomocí cracku a zbraní, soukromá vězení s otroky pracujícími pro korporace jako Nike, případ Bushovy dcery, kupující si v rehabu kokain. Nejrozhořčenější je ve chvíli, kdy jediná pomoc, kterou může dát černému kamarádovi, mlácenému skinheady, je uvědomit si svá privilegia.

Kampusy “Amerikkky” jsou daleko a Inga Muscio se asi nestane kultovní autorkou českých studentek. Přesto slyším ozvěnu jejího křiku v písních rappera Gipsy.cz: „Česká republika je pro cikány peklo!“ a v zinech anarchofeministické skupiny Bloody Mary.

Praha, 12.1. 08
Pavla Jonssonová

http://bloodymary.blog.cz
http://www.bookslut.com
http://www.matthewhunt.com
http://www.equityfeminism.com
http://www.dartreview.com
http://www.progressive.org
http://www.austinchronicle.com
Doležal, A., (Ne)pikantní jazykověda. Praha : Grada, Avicenum, 1996
Oslzlý, P., Podzemní univerzita, Brno : CDK, 1993