V roce 2007 získal francouzský básník Yves Bonnefoy českou Cenu Franze Kafky. Tato cena je udělována od roku 2001 současným autorům, „jejichž dílo oslovuje čtenáře bez ohledu na jejich původ, národnost a kulturu“. Yves Bonnefoy je básník, který se zamýšlí nad tím, co je to poezie a jakou má funkci ve společnosti. Kromě vlastní poezie píše taktéž eseje o poezii, ale i o jazyce a výtvarném umění. Při oficiálním předání ceny v Praze básník pronesl přednášku Budoucnost a poezie. Zároveň v roce 2007 vyšla ve Francii sbírka Bonnefoyových nových esejů s titulem Poezie nahlas. Za těchto okolností bychom měli představit, co je pro oceněného básníka poezie a jakou má ve společnosti úlohu.

Poezie je pro Yvese Bonnefoye překonávání konceptuálních významů. Co to znamená? Poezie pracuje se slovy. Ta jsou, mají-li sloužit ke komunikaci, koncepty. Koncept je výsek skutečnosti. V každém jazyce je skutečnost koncepty rozdělená jinak. Na to neustále narážejí překladatelé, když se snaží najít co nejpřesnější ekvivalenty. Avšak většinou jsme v našem jazyce tak zabydleni, že si myslíme, že je nejlepším obrazem světa. Poezie toto naše omezení jazykem nabourává.

Překonáváním konceptů se básník snaží zachytit přímý zážitek z plné přítomnosti věcí. V přímém kontaktu s konkrétními věcmi tady a teď básník nalézá božství. Podle Bonnefoye transcendento není mimo náš svět, ale právě ve věcech kolem nás. Popisuje to slovy: „pocítit božství ve stéblu trávy, ve vůni bazalky, ve smíchu dětí nebo v zákrutu cesty, která se před námi a jimi stáčí mezi stromy.“ Skrze jedinečnost věcí tak můžeme nahlédnout jednotu všeho, skrze jejich konečnost nahlédneme nekonečno. Ona jednota všeho je stav, v němž jsme existovali před konceptuálním myšlením, které rozdělilo svět na části. Je to stav, na který si četbou poezie vzpomínáme.

Bonnefoy tak do své poezie vědomě zahrnuje čtenáře nebo posluchače, neboť je přesvědčen, že poezie se uskutečňuje ve vzájemném rozhovoru. Básník chce sdělit to, co spatřil mimo jazyk, tedy jednotu všeho. Neboť básník se chce vrátit do společenství. Aby toho dosáhl, musí se uchýlit k jazyku, který je, žel, konceptuální. A proto bude básníkova práce vždy nedokončená a je na čtenáři, aby ji dokončil, a to tím způsobem, že se na jednotu všeho rozpomene.

Yves Bonnefoy se zabývá vztahem poezie nejenom k jednotlivci, ale i ke společnosti. Jako mladík začal psát na konci druhé světové války, tedy v době, kdy veřejná řeč podléhala nacistické a komunistické ideologii. Postupem času si vytvořil názor na postavení poezie ve společnosti: odmítá přesvědčení, že po hrůzách, kterými prošlo 20. století, není možné psát poezii. Naopak říká, že poezie je možná, je dokonce povinností. Poezie je totiž způsob odboje proti ideologiím. Ideologie vidí svět složený z konceptů, nikoli z věcí a lidí. Zatímco koncepty jsou věčné, věci a lidé existují v horizontu konečnosti. Ideologie brání člověku v prožití plné přítomnosti věcí a uzavírají ho do systému konceptů a tak manipulují s jeho myšlením. Úkolem poezie je tedy neustále zpochybňovat koncepty, kterými je utvářeno naše chápání světa. Yves Bonnefoy zdůrazňuje, že rozum a poezie si neodporují, naopak mají spolu spolupracovat.

Bonnefoy se rovněž vyjadřuje k postavení poezie ve školním vyučování. Říká, že současný způsob výuky poezii likviduje, protože „Metafory jsou analyzovány, a nikoli prožívány.“ Čtenář, který prošel takovou výukou, bude v básni hledat myšlenky a estetické kategorie. Bonnefoy je proti redukci poezie na sdělení obsahu a určení figur, tropů a rytmu. Je pro čtení intuitivní, tedy čtení při němž poznáváme věci přímo bez prostřednictví rozumu. Je pro čtení divoké, i to nejnaivnější. Čtení, v němž bychom se přiblížili dětskému nazírání na svět, v němž se věci jeví v jejich bezprostřednosti a jedinečnosti. Z tohoto plyne zásadní výzva ke čtenáři: poezie není jen psaní, ale také způsob čtení.

Z Bonnefoyových úvah vyplývá, že poezie není ozdobná řeč, ale akt poznání světa. Poezie nám ukazuje jiné způsoby vidění světa, jiné světy. Proto za sebe říkám, že bychom k poezii měli přistupovat s pokorou, jako člověk k člověku, ochotni naslouchat a odpovídat, otevřeni poznání jiného světa. Neměli bychom se snažit poezii rozporcovat nástroji literární teorie, protože těmito nástroji poezii neprožijeme, ale pouze poznáme to, do jaké míry jsou naše nástroje účinné.

Některé Bonnefoyovy eseje vyšly ve výboru s názvem Eseje - v překladu Jiřího Pelána a Václava Jamka knihu vydalo v roce 2006 nakladatelství Opus. Do češtiny byly rovněž přeloženy dvě z Bonnefoyových sbírek poezie: O pohybu a nehybnosti jámy a Psaný kámen. Obě vyšly v jednom svazku, v překladu Jiřího Pelána, v roce 1996 v nakladatelství Torst. Rovněž v Pelánově překladu vyšla v roce 2007 v nakladatelství Opus zatím poslední Bonnefoyova sbírka, Oblá prkna.