Píše se rok 1944, pokračovací válka mezi Finskem a Sovětským svazem vrcholí a v Helsinkách se schyluje k dalšímu nočnímu bombardování. Muž a žena, Axel a Valma, kteří se ten večer náhodně setkali v kavárně, zamířili do jeho bytu na dobré adrese v centru města. Ozývající se sirény vzdušného poplachu je neodradí od záměru strávit noc spolu. Za války, když se smrt skrývá za každým rohem, jsou všechny pocity intenzivnější, vše se odehrává ve zrychleném tempu, neboť každá minuta může být tou poslední.

Bombardování slovy
Ale doba a místo nebo jména hrdinů nejsou až tak podstatné. Příběh Sahlbergovy novely Styk, kterou v překladu Vladimíra Piskoře právě vydalo nakladatelství Havran, by se zrovna tak mohl odehrát kdykoliv a kdekoliv jinde.
Prozaik Asko Sahlberg (*1964) je jedinečnou postavou finské literární scény. Přestože debutoval poměrně pozdě, až jako šestatřicetiletý, vydobyl si za sedm let trvání své spisovatelské kariéry skvělé renomé a získal i řadu ocenění (uveďme alespoň dvě nominace na cenu Finlandia, nominaci na cenu Severské rady za literaturu či pětileté státní tvůrčí stipendium). Jeho díla byla kromě češtiny přeložena již také do švédštiny, němčiny, angličtiny a maďarštiny. Sahlberg systematicky testuje možnosti různých typů prózy, záměrně hledá vzory mimo finskou literární tradici, ostatně žije již 11 let ve švédském Göteborgu a od Finska si udržuje patřičný odstup.

Na jeho jazyce to ovšem není znát. Novela má velmi promyšlenou konstrukci a zbavena všeho nadbytečného je jazykově vybroušena téměř k dokonalosti. Slova dopadají jako bomby, někdy jednotlivě, jindy ve vlnách, vzájemně se doplňují a vytvářejí text, který dýchá a promlouvá o tragických osudech několika postav, jejichž životy se na kratičký okamžik protnou.

Hledat v tomto příběhu morálního hrdinu je však velmi obtížné.Výzva k odchodu do krytu pro mnohé znamená i příležitost k obohacení se, a tak na scénu vstupují domovník, který „kontroluje“ opuštěné byty, a děvčátko vyslané na lup vlastním otcem. Ani Axel, který jako ministerský úředník žije hlavně z obchodů na černém trhu, ani Valma vtažená bývalým partnerem do špionáže pro Sovětský svaz se nemají čím chlubit. Oba mají za sebou kus života, který nebyl právě šťastný, oba toho dost ztratili. Možná až příliš.

Šerosvitný styk
Ovšem hlavním Sahlbergovým tématem je samota, což potvrzuje už od své románové prvotiny Hlas tmy (2000); ostatně sám přiznává, že má prostě samotu rád. A ačkoliv autorův pohled na postavy je vždy psychologický, osamělost v jeho knihách bývá častěji společenským než individuálním jevem. Většinou jeho (častěji) mužští hrdinové nejsou osamělí či se neocitají na okraji společnosti z vlastní vůle (viz například mentálně zaostalý mladík Ville z novely Pírko – česky 2005). I v této knize hlavní ženská postava ztratila svůj sociální status, muže a dceru v důsledku změn ve světové politice, a i další postavy byly po jisté životní ztrátě odsouzeny k samotě. Asko Sahlberg se v této novele pokouší její různé druhy definovat. Samotu vynucenou, samotu ve dvou i tu dobrovolnou: „Samota do Axelova života vstoupila už v mládí. Ráno se probudil a byla tady. Jako by vystoupila ze známého snu, který se noc co noc opakoval – nebránil se jí, přehodil si ji přes ramena jako starý plášť.“

Paralely s výše zmiňovaným Pírkem lze hledat i ve využití velmi krátkého časového úseku, během něhož se děj knihy odehraje: oproti jednomu dni v ústavu pro mentálně postižené, se tentokrát vše stane během jedné noci v zimních bombardovaných Helsinkách. Autor však kromě retrospektivních prostřihů do minulých životů hrdinů zapojil do děje i hlas vševědoucího vypravěče (v archaickém plurálu první osoby), který jednání postav komentuje, zpochybňuje, zamýšlí se nad jeho motivy, ptá se čtenáře a nutí jej, ať si odpoví sám, pokud odpověď zná. A ať si je také za svou odpověď sám odpovědný, jakoby vypravěč (či sám spisovatel?) dodával.

Má tedy cenu hledat nějaká srovnání? Dalo by se možná poukázat na dlouhou tradici finské novely (například na Waltariho předválečné psychologické „malé romány“), ale Asko Sahlberg vědomě kráčí svou vlastní cestou - píše jako nikdo před ním, všímá si nejdrobnějších detailů a v popisech postav i prostředí úspornými a velmi pečlivě volenými slovy pouhými náznaky vytváří dokonalou iluzi místa, doby, vůní… K autorovým koníčkům patří olejomalba a jeho Styk místy šerosvit starých mistrů připomíná.