Prázdná země
Podtitul útlého svazku s názvem Prázdná země, který zní Listopadová část roku, by mohl ve čtenáři navodit dojem, že snad zbývá ještě dalších jedenáct pokračování.
Po přečtení krátkých deníkových záznamů biologa Jiřího Sádla ovšem zjistíme, že listopadová část roku pro něj začíná v září a končí v květnu – a zjistíme také, že to dává určitý smysl: v jeho pohledu na proměňující se krajinu pražského předměstí je skutečně cosi mokře a proměnlivě listopadového, i když je třeba právě duben.
V částech nazvaných Zimní, Podzimní a Jarní deník se podle svých slov snaží zachytit „přítomnost reality na příkladě jevově chudé a nekvalitní soustavy“, „testovat důkazní možnosti vědy v její poetické dimenzi“ a „konkrétně prozkoumat průběh chladnější části roku v příměstském prostoru severovýchodního sektoru Prahy“. Jako metodu si přitom vybírá fenologii, tedy polozapomenutou vědní disciplínu o proměnách přírody v průběhu roku, která je mu příkladem „přístupů vyháněných z vědy a nepřipuštěných do umění“.
Pokud ve vás snad citace v předchozím odstavci vyvolaly očekávání odborného pojednání v sofistikovaném jazyce, budete možná překvapeni stručností, která si často vystačí jen se střípky obrazů, útržky vět, holými záznamy obyčejných činností, procházek a detailů krajiny, jazykem, do kterého se poetický moment vkrádá jakoby mimochodem.
Sádlo se občas uchyluje do pozice lehkého, upřímného blbství, které mu umožňuje vidět jasněji a oprostit se od zbytečného. Dětským pohledem, ovšem očima vzdělaného muže, hledí na obyčejné a raduje se z maličkostí. Prázdná země se obejde téměř bez lidských postav, je obydlena tlejícím listím, moknoucím sněhem a ořechy s rumem. Nikoliv náhodou vynechal Sádlo letní měsíce, které jsou pro něj zřejmě až příliš ukřičené, příliš zaplněné; drobné detaily, kterých si lze povšimnout v zimě, v nich zanikají. Nahá zimní krajina, i krajina podzimní a jarní je právě proto zajímavější, že přes její chudší šat jako by byla lépe vidět skutečnost.
Už z odborných prací RNDr. Jiřího Sádla (věnuje se tématům jako nová divočina, suburbie, nepřírodní biotopy) poznáme, že jej fascinují hranice, na kterých se mísí svět přírody a kultury; jeho básnictví úzce souvisí s pohledem vědce, který zkoumá sociální vztahy v křoví u náspu železniční trati. Jeho sférou je prostor, ve kterém se živel produševňuje přítomností člověka a lidský řád je zároveň nahlodáván spodními proudy přírodních procesů. Je to svět, kde tvorba úzce souvisí s rozkladem a významy podléhají nečekané recyklaci. Pro literární popis této hraniční oblasti se právě fenologie – disciplína, která sama leží na hranici, hranici vědy a poesie – jeví jako ideální metoda.
Prolézaje křoviny by se snad Sádlo mohl potkat s výtvarníkem Františkem Skálou a Sádlovým spřízněncem je zajisté například geolog Václav Cílek (není jistě náhoda, že spolu spolupracovali na několika odborných publikacích, jako například Biologie krajiny či Krajina a revoluce) – ovšem Sádlo pokračuje směrem k lyrické próze tam, kde esejista Cílek končí.
Sádlo je především pozorovatelem, ovšem je-li jedinečnost pohledu jedním z nejdůležitějších vlastností dobré literatury, pak je v tomto pohledu a ohledu zároveň i výsostným autorem. Po přečtení Prázdné země se vám snad stane to, co by se mělo dít po dobré knize – váš pohled se změní. Ovšem nesnažte se ji zhltnout najednou: ta kniha se musí číst, jako se jedí ořechy. Po troškách.
Tady někde, v přirovnání k ořechům, snad leží i omluva pro to, že tato opožděná recenze přichází v lednu, ačkoliv kniha vyšla na světlo světa již v létě. Protože slovy Sádlovými: „O čem v zimě být, ne-li o rumu, chlebě, syrové červené řepě a ořechách.“
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.