Román Zamilovaný blázen stojí za pozornost hned z několika důvodů. Ten první a řekl bych hlavní důvod je prostý – poutavý příběh dvou nevšedních protagonistů – Saši Nodiera, známého pařížského scénáristy, který se díky své ženě a jejímu nespravedlivému obvinění, že zavinil autohavárii, stane štvancem, a mladé dívky Amélie, která vyrůstá pod dozorem lásky neschopné chůvy.

V první části románu autor odvíjí jejich osudy izolovaně v dílčích kapitolách až do chvíle, kdy se Saša s Amélií setkají. „Tak jako jsou šílenci přitahováni prázdnotou, tak byla Amélie fascinována tím mužem. […] Zdálo se mu, že se dívá do zrcadla, kde se odráží jeho vlastní úzkost. Bylo v tom jakési znamení. Anebo volání. Kdosi jeho druhu byl v nebezpečí.“ Tak autor popisuje pocity těch dvou za jejich prvního vpravdě osudového střetnutí, kterým zároveň začíná druhá část románu.

Ta je ve znamení vzájemného poznávání a inspirování, vzájemného sdílení světa, který obývají s odlišnou životní zkušeností, s jinými představami, sny a touhami. Můžeme říci, že alespoň zpočátku je to vztah dvou do té doby cizích lidí, kteří se dílem náhody nebo osudu ocitnou tak říkajíc na společné lodi a postupně zjišťují, že mají víc společného, než se na první pohled zdá. On uniká před „spravedlností“ a žije pod falešným jménem zbaven všech privilegií, které mu jeho pravé jméno poskytovalo a na něž byl zvyklý. Ona je dcera prostitutky a žádná privilegia nikdy neměla. V danou chvíli jsou oba outsideři a čelí nepřátelskému světu plnému lží a předsudků, před nimiž se snaží uniknout. Závěr druhé části románu je již vcelku přirozeným důsledkem jejich vzájemného sblížení – k milostnému aktu, jemuž se Saša i Amélie do té doby urputně bránili, dojde na dámské toaletě. Roger Vadim se nejen v této pasáži nezříká vcelku odvážných erotických motivů, ostatně jako se jich nezříkal ani ve své tvorbě filmové - už jeho režijní debut A Bůh stvořil ženu vyvolal skandál. „Klekl si a políbil ji na ještě rozevřené pohlaví, pysky na pysky, něžně, smutně, polibek na rozloučenou před dlouhou cestou, který chutnal víc než konvenční polibky vyměňované páry na nádražních peronech a v letištních halách.“ 

Třetí část románu už je ve znamení promyšlených plánů, jak si vydobýt ztracenou hrdost a důstojnost. Amélie studuje a stává se úspěšnou scénáristkou, Saša si s její pomocí vydobude zpět ztracené jméno a s ním spojená privilegia. Je očištěn, ospravedlněn vynuceným doznáním své manželky, která všechny jeho strasti ve skutečnosti způsobila.

Příběh, tak jak jej román nabízí, je pro čtenáře vcelku přehledný, ale zároveň ne předem odhadnutelný – dochází k různým vítaným, nečekaným zvratům a rozuzlením, k řadě překvapením v dílčích zápletkách a epizodách, jejichž účel nemusí nutně být prvoplánový a samoúčelný, ale ve výsledku se jeví jako nutný pro další odvíjení děje. Nejen příběh sám, který lze i z výše zmíněných důvodů vnímat jako zdařile podaný, ale rovněž jeho poselství může čtenáře oslovit. Motiv outsiderství byl v literatuře již mnohokrát a různě zpracovaný, přesto může být stále inovovaný – a ve Vadimově pojetí, akcentovaný z odlišných pohledů, vyznívá nově a originálně. Outsider u něj není málo sebevědomá méněcenná bytost, která nedokáže čelit každodenním trampotám a díky tomu se dostává stále více na okraj společnosti téměř bez možnosti návratu. Saša i Amélie se stávají outsidery převážně působením vnějších vlivů. Jejich sebevědomí, bystrost, jedinečnost až genialita, tedy přednosti, jimiž výrazně vynikají nad ostatními, naopak zásadně kontrastují s tím, jakou pozici ve společnosti v danou chvíli zastávají. Zároveň ale zmíněné přednosti vysvětlují jejich sebejistotu ve chvílích, kdy by jiní propadali panice, zmaru a beznaději. 

Velkou devízou tohoto románu jsou dialogy. Ty často zásadně posunují děj dopředu a významně oživují text. V sebejistém a důsledném přístupu k využití dialogu ve výstavbě textu se Vadim nezapře jako autor řady proslulých filmů, možná i proto jsou právě dialogy z mého pohledu nejmarkantnější předností tohoto románu. Na druhou stranu v pasážích popisných, v partu vypravěče, kde se autor musí spolehnout na jiné literární prostředky, než je přímá řeč a dialog, se nám text může místy jevit jako poněkud schematický, nadměrně popisný. To ale příliš neubírá na kvalitě díla, k jehož dalším kladům patří dobře komponované zápletky a dynamický spád bez zbytečných odboček.

Zbývá dodat, že Rogeru Vadimovi se podařilo na pozadí hlavní linky příběhu jedinečným způsobem vykreslit pokrytectví a scestnou morálku těch, kteří ve společnosti zpravidla něco znamenají. Je v tomto směru zcela nemilosrdný a upřímný (ostatně stejně jako ve své tvorbě filmové), vědom si toho, jak nebezpečná je lidská hloupost, hamižnost a krátkozrakost. Ztělesněním těchto odsouzeníhodných přívlastků je například chůva, která „pečovala“ o Amélii, a jíž autor věnuje vcelku rozsáhlou pasáž, aby čtenáři předestřel, jak zlý a sobecký může člověk být. A podobně i Sašova manželka, herečka, pro níž je kariéra vším a jež je schopná jít pro svůj osobní úspěch tzv. přes mrtvoly. Saša s Amélií jsou proti těmto dvěma bytostem s jistou dávkou nadsázky osobami téměř čistými až nevinnými, a přes svou přirozenou bystrost a inteligenci někdy až překvapivě naivními. A zde je myslím i jádro toho, o čem Vadimův román rovněž pojednává – o střetu dvou neslučitelných světů, kde v jednom už čest, ani morálka, ani pravda nic neznamenají, zatímco v tom druhém, přes všechny strasti, stále představují pilíře, stavební kameny lidského bytí.