Vypravěčem knihy je alkoholik. Polský alkoholik, jak kdysi prohlásil můj profesor Leszek Kolankiewicz, je velmi specifická kategorie. Polský alkoholik je imitatio Christi, čili Kristův následovník, a alkohol je pro něj kříž, který s sebou vláčí. Trpí za celé miliony, tím spíš, že jde o polského alkoholika - spisovatele. Má vizi. Když myšlenky utichnou, obklíčí ho démoni, hádá se s anděly a po čtyřicet dnů strávených na alkoholové pustyni ho pokouší ďábel.

Kniha U strážnýho anděla (polsky Pod mocnym aniołem) nemá pevně stanovenou osnovu, syžet či pevně stanovené vlastnosti vyprávění s úvodem, hlavní částí příběhu, závěrem a pointou. Svým tvarem nejvíce připomíná skutečný prožitkový deník, který si vede alkoholik na oddělení AA - banální událost (žena, která si vybírá peníze z bankomatu) zaviní pijácký tah, v němž realita ztrácí pevnou půdu pod nohama a především: sečtělému čtenáři bude asociovat kafkovskou paranoiu. Ve spisovatelově hlavě se mísí lidé, příběhy, velká alkoholická světová literatura, souvislosti, niterné pocity či zcela pragmatické kalkulace (z nichž nejvděčnější pravděpodobně bude úvaha na téma: kolik praček autor propil za celý svůj život?).

Polské pití má své břemeno - otče náš opilý, jež jsi na nebesích, opilý otče mého otce... Vychází z biblické metaforiky, z politických hesel, z traumatu porevolučních přeměn. Ve chvíli, kdy vyprávění nabírá lehkosti hrabalovského pábení (například příběh o psovi, který se po smrti svého pána vrací do hospody k jeho oblíbenému stolu, pod kterým mu jeho kumpáni pokaždé nechají misku s pivem), jeho anekdotický rozměr se ztrácí v kontextu pohřešovaných sebevrahů či nesnesitelné těžkosti bytí. Alkoholici od Strážného anděla (jde také o název hospody) pijí o samotě, popíjejí vodku, čistý spiritus či denaturát. Právě proto se opilecké citáty týkají především ruské literatury - podzemního Dostojevského či Venedikta Jerofejeva, jenž stojí na pomezí lyriky a vulgarity.

Pilchův hrdina se, stejně jako v klasické středověké opozici, pohybuje někde mezi duší (spirit) a vyzvraceným spiritusem, mezi střízlivým andělem a opilou sviní. A nezachrání ho nic jiného než láska - žluté šaty z jeho vlastní imaginace se promění v reálné černé triko a džíny. Velká životní láska jako poslední záchrana, žena (stejně jako u Dostojevského) jako poslední záblesk svědomí, vzdálené vidiny happy-endu, který chybí v Jerofejově Moskva-Petušky (u Pilcha funguje příměstský vlak ve směru Varšava-Tworki). Tímto tedy rytmus Pilchovy opilecké prózy střízliví, hlavou mu problesknou literární úmysly, stejně jako se leskne sníh v historce o dědkovi Kubicovi, který je do knihy zakomponován. Neustále a dokola se opakující paralela mezi pitím a psaním, pravdou a lží, končí popisem nepopsatelného útěku jednoho z pacientů protialkoholního oddělení a autorovým vynořením se na hladinu normality.

Český překlad je znamenitý. Jde o kongeniálně odhalený jazyk zpovědi, která v polštině, v kontrastu k lehkosti, ironii či kaleidoskopu podivných postaviček, jimiž se autor snaží kompenzovat svůj text, vyzní až příliš depresivně, až příliš vážně. V českém prostředí Pilchův román získává lehkost a půvab, kontext barových vyprávění či opileckého pábení perličkami na dně.

© Krystyna Mogilnicka