Christian sundal batoh ze zad, otřel si dlaně do kalhot a posadil se vedle ní. Objal ji kolem ramen. Za okny se nehybně přelévala noc.
"Kdy budeme v Amsterdamu?" zeptal se. "V šest, o půl sedmé?"
"O něco později," řekla Andrinne. "Myslím, že kolem sedmé."
"Devět hodin," zamumlal Christian. "To je dost. Třeba se budeme moci i trochu vyspat."
Andrinne si poposedla. Hřebetem ruky pohladila Christiana po tváři.
"Vždyť Paříž nebyla tak špatná, že ne?" řekla tišším hlasem. "Konec konců jsme se měli moc fajn."
Naděje jí na konci trochu pozvedla hlas.
Christian pomalu přikývl.
"Louvre byl hrozně drahý," pravil, "a Eiffelova věž není nic moc. Latinská čtvrť je skrz naskrz samá komerce. Ale jinak to bylo OK."
"Hlavně když to bylo OK," povzdechla si Andrinne. "A jinak, co budeme dělat v Amsterdamu?"
"Najdeme si nocleh," navrhl Christian. "To bude ze všeho nejtěžší."
"Ale jo, to nemyslím," mávla rukou Andrinne. "Technické věci nepočítám. Myslím, pak - až tam budeme tam, opravdu tam."
"Najdeme obchod a koupíme si něco ke snídani," řekl Christian. "Budu mít hlad jako vlk. Možná že bychom mohli do nejbližšího MacDonaldu, co říkáš? Na každém nádraží nějaký je."
"Neštvi mě," odpověděla Andrinne podrážděně. "Copak se vlečeš do Amsterdamu proto, aby ses najedl?"
Dveře kupé zaskřípaly. Giordano vešel váhavě, skoro plaše. Andrinne a Christian se zároveň ohlédli směrem k němu. Andrinne se podvědomě usmála. Giordano jí úsměv oplatil.
Pozoroval je koutkem oka, jak seděli rovně jeden vedle druhého. Plachost a stud při příchodu třetího, to by pochopil každý, i kdyby nikdy nestudoval psychologii. Skandinávci, určitě to byli Skandinávci. Švédi, Dánové, Norové. Jejich legrační, přerývanou mluvu stejně nerozlišoval. Ale vždyť tam na severu ani nemluví, řekla jednou Lucie, někde před fakultou nebo katedrálou nebo někde úplně jinde, předchozí léto strávila ve Švédsku a neustále o tom mluvila, nemluví, Gio, dokážeš si to představit, jenom chodí kolem sebe, její ruka s cigaretou v té chvíli obepsala ve vzduchu kruh a někde blízko zaječela siréna, to ráno už pošesté, filozofka Lucie se svěšenými ňadry, dvoudimenzionální jako dětská kresba, ty bys to dokázal vydržet, Gio, vydržel bys to, úkosem, zdola mu pohlédla do tváře, dost svůdně, přemýšlel, jak by se jí zbavil. Podíval se na dvojici, která hleděla z okna. Opravdu nemluví, Lucie. Aspoň jednou ti musím dát za pravdu. Poprvé si na ni vzpomněl, poprvé od Marseille, jestli už od Milána. Neřekl jí, že jde, a proč by taky. Vždyť to byla ona, kdo chtěl tu noc u Marca proměnit na něco víc. Řekl jí někdy rovnou, že to nemá cenu, ať si najde lepšího, že by chtěl být aspoň trochu sám? Zalovil v paměti, ale nedovedl si tu situaci, jestli vůbec byla, nějak vybavit. Povzdechl si sám pro sebe. Jsi parchant, Gio, parchant. No jasně, ještě nějaké novinky?
"Francie je nudná," ozval se Christian jako první, pak nějakou chvíli hleděli do tmy. "Samá rovina. A domy jsou všude stejné."
"Tohle přeci nemůžeš říct," oponovala mu Andrinne. "Viděli jsme sotva setinu celé země."
Christian se na chvíli odmlčel. Očima sledoval světla, která se míhala kolem vlaku.
"No já nevím," řekl. "Jako by to bylo všude úplně stejné. Vůbec si nedokážu představit, že by tu byly nějaké hory. Nebo moře, to opravdové, modré."
"Vždyť víš, že jsou," usmála se Andrinne. "Azurové pobřeží je dole, a taky Pyreneje a Vogézy. A vinice a to všechno." Zahleděla se tam, co on.
"Pokud vím, v Nizozemí taky nejsou žádné kopce," pokračovala. "Jestli je to to, co bys chtěl."
"Ne, ne," zavrtěl hlavou Christian. "Jenom..."
"Co?" zlomyslně se zeptala Andrinne.
Christian na ni pohlédl. "Jenom... nevím. Francie se mi zprotivila. To je všechno."
Andrinne si povzdechla.
"Ale vždyť jedeme pryč," řekla. "Pryč z Francie. Nebo jsme si spletli vlak a jedem někam do Provence? Nebo Champagne? Co myslíš?"
Christian mlčel. Na tváři se mu objevovalo něco vzdorovitého. Andrinne mrkla na souseda, který se díval do prázdna a zjevně o čemsi přemýšlel. Podívala se zpátky na Christiana. Jeho oči uhnuly jejímu pohledu.
"Chrisi?" pokusila se Andrinne. "Řekla jsem něco, Chrisi?"
Christian jí neodpověděl. Natáhla ruku, aby mu jí položila na rameno, ale zastavila se v půli cesty.
"Jestli myslíš to o Amsterdamu..." pokračovala. "Vždyť víš, že jsem to nemyslela mco vážně. Vlastně ani já se už nemůžu dočkat, až tam budeme. Bylo to... no, v afektu, já nevím. Nesnáším spěch, vždyť to víš." (na začátku dobíhali vlak na poslední chvíli) Christian ji přelétl pohledem. Zavrtěl hlavou.
Andrinne zjihla.
"Tak dobře, Chrisi, co se děje?" špitla.
"Nic," odpověděl Christian. "Jenom trochu přemýšlím, nevadí?"
"OK, OK," pravila Andrinne. "To klidně můžeš. Je to dobré na mozek, aspoň se to říká."
Christian si nevšiml jízlivosti.
Andrinne se letmo rozhlédla kolem. Jejich spolucestující nahlížel do sešitu s bílými deskami. Nečetl, to bylo vidět. Přemýšlel. Jako Christian. Ach, ti chlapi, pomyslela si cynicky Andrinne. Přemýšlivé bytosti. Pak ji napadlo, že by je mohl soused poslouchat. Potají si ho prohlédla. Skoro by dala ruku do ohně, že to není Skandinávec, ale, jasně, nikdy nevíš. Stereotypy, pomyslela si a v zamyšlení se plácla po čele. Nech to bejt, holka. Podle vzhledu by ho odhadla na něco jižnějšího, Španělsko, Itálii nebo jednu z těch nových zemí, které se nacházejí dneska tam, kde byla kdysi Jugoslávie. Neboť kdyby byl Nor, určitě by si s námi začal povídat, pomyslela si a vzápětí se opravila, jo, to tak. Norové že si s někým povídají? I kdyby uprostřed amazonské džungle potkali souseda z domu, nejspíš by jenom pozdravili a prohlásili, to je tady ale horko, co? Ohlédla se na Christiana. Nepohnul se. Zjevně ho něco tížilo. Chlapi, druhý díl. Když tě něco trápí, zavři se co nejvíc do sebe. To jí šlo na nervy, ale taky proto, že věděl,a že by ji odmítl, kdyby se ho začala vyptávat. Ale byli spolu a problémy by se měly řešit vzájemně. Christiana znala dost na to, aby věděla, jak dlouho trvají jeho takzvané nálady. Hodiny, někdy i dny. Musela něco udělat.

"Chrisi?" pokusila začít se polohlasem. "Děje se něco?"
Neodpověděl.
"Děje se něco, Chrisi?" opakovala. "Můžu pro tebe něco udělat? Zavolat prstíky lochtíky, aby tě rozesmály?"
Prstík lochtík to byly prsty, které se v Christianově případě proháněly mezi žebry. V jejím zase do podpaží.
"Ne," hluše odvětil Christian a dodal: "Prosím."
Andrinne pocítila, že to musí být dost zlé.
"Promiň, že si stěžuju," řekla. "Ale nejsme v Oslu. Jsme na cestě a tady je třeba věci dávat do pořádku dřív, než bude pozdě. Chápeš přece, že mám o tebe starost, ne?"
Christian si povzdechl.
"V Paříži..." začal.
"Ano, co?" Christian jí pohlédl do očí.
"Potkali jsme tam pár zajímavých lidí, viď?"
Andrinne horlivě přikývla.
"Jasně, normálka. Taky proto mě udivuje, že jsi teď na konci takový."
"Kdo ti byl nejsympatičtější?"
Andrinne se na něj podívala poněkud udiveně. Ne, teď raději ne, vzpamatovala se.
"Rocco byl fajn," řekla. "A taky ta Irka, Joyce. A James, ten taky."
"Z Manchesteru?"
"Ano, ten. Copak tam byl ještě nějaký jiný James? Nevzpomínám si."
Christian se na ni tupě podíval. Pak uhnul pohledem a zabodl zrak ho do země.
"James, říkáš," pronesl pomalu.
Andrinne ucítila malý záchvěv zlosti.
"Jo, a co? James, no jasně."
"Měl úžasně modré oči, viď?"
Andrinne zatajila dech. Pak dlouze vydechla.
"Co já vím?" pokrčila rameny. "Nejspíš jo. Hlavně že jsem se díky němu nasmála až do alelujá. Oči nejsou důležité. Ale ten vtip o Vikingovi, který přinese velrybu domů, ten byl skvělej, viď?"
"Aha," řekl Christian.
Odmlčel se.
"Co mi tím chceš naznačit, Chrisi?" zeptala se Andrinne.
"Ty a James..." začal Christian.
"Jo, co jako?"
"Jednou jste byli spolu ve sprše, ne?"
Andrinne nevěřícně zamžikala očima.
"Prosím?" zvolala téměř již nahlas. "Co že jsme?"
"Když ses šla sprchovat, šel jsem kolem." studeně pravil Christian. "A James tambyl a slyšel jsem, jak si povídáte. Smáli jste se jak šílení. James si svlékl tričko, jestli si správně pamatuju."
"Ano, a co?" bezmála zařvala Andrinne. "Vždyť tam byly společné koupelny. Co je na tom divného?"
Christian se vzdorovitě odmlčel.
"A když už jsi šel tedy okolo, mohls zajít taky dovnitř," pokračovala Andrinne. Do hlasu se jí dostávala stopa hysterie. "A našel bys mě v kabince. Samotnou."
"Ale svlékla jsi se venku, ne?"
"Do trička," štěkla Andrinne. "Pokud si správně pamatuju."
"Do trička," řekl Christian. Díval se při tom do země. "Dokonce až do trička."
Andrinne věděla, že se za chvíli rozpláče.
"Co sis to zničehonic vzal do hlavy?" řekla jako by pokojně. "Stovky lidí mě vidělo jenom v mizerným tričku. A taky v plavkách, ještě navíc. A ty, můj milej, jsi viděl stovky jiných. V čem je najednou problém?"
"Že s tebou chodím, to ještě neznamená, že se nesmím bavit s nikým jiným," rozhodně prohlásila Andrinne. "Nebo, když si s tím začal, sdílet koupelnu s jinými. Pro mě za mě si můžeš dělat totéž, já to pochopím. Co nemůžeš pochopit, Chrisi? Co?"

(...)

"Andrinne?" ozval se Christian, když zůstali sami. Andrinne se ohlédla přes rameno. Christianovy oči ji pozvolna pozorovaly. Klidně. S mírně zarudlým čelem.
"Co?"
Christian upřel pohled před sebe.
"Pomyslela sis někdy, že se smích může lišit?"
Andrinne se narovnala, takže seděli přímo vedle sebe.
"Lišit?" řekla. "Od čeho?"
"Ale ne," mávl rukou Christian. Tak jsem to nemyslel. Sám od sebe. Může být různý."
Andrinne přemýšlela.
"Jo, jasně," pravila pak. "Určitě."
"Jak?" Andrinne pokrčila rameny.
"Nevím," začala, "veselý, bezohledný, škodolibý. Vysoký, nízký. Hysterický. A smutný, to taky. V knížkách toho najdeš plno. Smutně se zasmál. Nevím, kam na to chodí. Nevzpomínám si, že bych někdy něco takového slyšela."
Christian se odmlčel. "Jak se smál James?" zeptal se.
Andrinne se bezděky odvrátila.
"Vždyť víš jak," řekla jenom.
"Nevzpomínám si," řekl Christian.
"Tak to není důležité."
Podívala se z okna. Christianův pohled ji sledoval přes rameno. "Pamatuješ se?" zeptal Christianův nepřítomný hlas ozvěnou, odrážející se od závěsů tmy.
Andrinne se nepohnula. Ještě jednou totéž, pomyslela si, a půjdu ven. Přisednu si k prvnímu, kdo bude chtít být zticha, a ráno půjdu spát do nějakého kláštera. Ještě dvakrát a vyskočím oknem ven. Ještě třikrát a skočím mu po krku. Vlasy jí vpředu trčely vzhůru. Uhladila si je dlaní.
"Vzpomínáš si?" začal znovu Christian. Stiskla rty, aby zarazila proud slov, která jí chtěl mrštit do tváře.

"Takže si vzpomínáš," pravil Christian. "Ach, no jasně. Řeklas, že už víš, jak. Co se tě tedy vlastně ptám."
Andrinne zavřela oči. Počítala do pěti, jak si o tom někde přečetla. Aniž by tomu nijak zvlášť uvěřila. Pak počítala ještě jednou, pozpátku. Pak se energicky otočila ke Christianovi.
"Pamatuju se, ovšem!" křikla. "Všechno si pamatuju! Každý odstín v jeho hlase, všechny holuby, kteří nám kdy podělali stan, každého pozvraceného bezdomovce v metru, všechno! Úplně všechno, kromě toho, kde by ksakru mohl být důvod, proč mě mučíš těmi pitomostmi. Jsme tady a jsem taková a lepší ze mě neuděláš. Vezmi nebo nechej tak! Do háje!"
Otočila se k němu zády a obličej skryla do dlaní. Středa, pomyslela si. To je ještě pořád ta zatracená středa? Naprosto jistě umřu ve středu. Naprosto.
"Rád bych to jenom věděl!" důrazně pravil Christian. "Co je na tom divného?"
"A co bys jako rád věděl?" napolo zavzlykala Andrinne.
"Všechno o tobě," řekl Christian.
"To nejde." Její hlas se ztrácel v návalech zlostného smutku, který přitékal odkudsi z hlubin. "To není možné, Chrisi."
"Chceš tím říct, že mi něco skrýváš?"
Andrinne se zachvěla a ucítila vlhko v dlaních. Nic se neděje, namlouvala si. Jenom noční můra. Paříž ji chce vystrašit, aby se z ní nakonec s úlevou probudila. Klášter. Okno. Krk. Amsterdam.
"Nic ti neskrývám," zamumlala.
"Tak proč o tobě potom nemůžu vědět všechno?"
"Protože to nejde!" chraplavě zasténala Andrinne. "Něco si prostě musím nechat pro sebe. Také maličké, nepodstatné věci. Tak jako tak pochybuji, že by tě vůbec zajímaly."
"Fantazie?"
Andrinne si rozhodně otřela oči.
"Většinu jich sdílím s tebou," řekla.
"Takže ne všechny," dobrosrdečně prohlásil Christian.
Andrinne mlčela.
"Myslel jsem, že mě miluješ," řekl Christian.
Andrinne přitiskla čelo na okno. Kolem prolétlo nádraží. Zdálo se, že belgické.
"K těm svým myšlenkám máš dost vratké důvody, nemyslíš?" pravila jakoby bez zájmu.
"Důvody ale přeci jen jsou."
"Nic nechápeš."
Christian si poposedl na sedadle. Všimla si toho v okně.
"Lhalas mi někdy?" zeptal se.
"Ne," pronesla Andrinne s posledním zlomkem rozhodnosti.
"Ale všechno mi neříkáš?"
"Možná bych ti měla lhát," řekla Andrinne. "S ohledem na to, co se děje teď, mi připadá, že pravda někdy nemá dost místa k životu."
Mlčela. Ramena se jí chvěla.
"Nikdy mi nelži, rozumíš?" řekl Christian.
Neřekla nic. Naschvál. "Nelži mi," opakoval Christian.
Andrinne se k němu pomalu obrátila.
"Zatracenej kluku blbej?!" vyhrnulo se z ní. "Ty... ty... veliký zvěstovateli pravdy! Tady jimáš, tu svou pravdu! Úplnou, dokonalou, v jednom kuse! Nic neskrývám, před nikým. Nic!"
Uchopila okraje svého trička a jediným pohybem si ho přetáhla přes hlavu. Její ňadra v pruhované sportovní podprsence se nadmuly pýchou. Chytila bílou bavlnu, zmačkala ji a hodila Christianovi do tváře. Pak proletěla přivřenými dveřmi na chodbičku. Lomoz jejích kroků odezněl do ticha.

Překlad © Aleš Kozár
Na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem překladatele a nakladatelství Fra