Lze napsat v době superrychlých aut a velkolepých letadel příběhy, jejichž společným jmenovatelem je něco tak nemoderního, jako je železnice? Naopak – jak napsat příběh napsat o něčem jiném, vždyť právě ve vlakovém kupé lidé vytvářejí společenství, které je aspoň po dobu jízdy spojuje dohromady, a právě vlak umožňuje protínání jejich životů, a tedy komunikaci a reflexi.

Aspoň tak – postaru – jsou rozplétány životní příběhy postav knihy Noc v Evropě. Prostřednictvím tohoto dočasného doteku, kdy jen křehké slůvko, prchavý pocit často rozhodují o trvání takového setkání. Cesta z Paříže do Amsterdamu je pozadím pro odvíjení co nejvzdálenějších příběhů – zeměpisně, niterně i zkušenostně. Postavy románu slovinské spisovatelky Polony Glavanové pocházejí ze všemožných zemí – USA, Austrálie, Norska, Slovinska, Bosny, Itálie aj. a nesou si s sebou také mýty o jednotlivých národech a zemích, se kterými se identifikují nebo je přehodnocují. Vycházejí ze všemožných zkušeností – otrlí američtí studenti, bažící po zážitcích ve smyslu hesla sex, drogy, rokenroll, dívka, která ve válce přišla o rodinu, dívka, která svůj a svět a sebe sama teprve hledá atd. Některé postavy hledají cestu ze svého vnitřního osamění ke společnému porozumění, jiné před tímtéž utíkají, některé hledají cíl a smysl svého hledání, jiné jsou vystavovány prolamování jejich pragmatismu a cynismu. Všichni hledají zážitek, který má pro každého jinou podstatu, jednou je emotivní, jindy vnějškový, jednou jde o reflexi, jindy o kontrastivní konfrontaci.

Rozmanitost celé „společnosti“ také spojují nejjednodušší a nejprostší věci, které se pod pestrobarevným povrchem skrývají – bolest a úzkost, láska, puzení hledat sebe sama v neuchopitelné jinakosti.

Pestrobarevnost postav a jejich osudů se také promítá do formální rozrůzněnosti knihy. Příběhy mají svou vlastní slovesnou podstatu, jsou příběhy milostnými, zasvěcovacími, ironickými, melodramatickými i nostalgickými. Současně se vzájemně proplétají a dotýkají, jeden s druhým koexistují a otvírají se jeden pro druhý jako se otvírají fragmenty minulosti postav v dočasném setkání s intimnem jiných postav.

Polona Glavanová (narozena 1974 v Lublani) zaznamenala se svou prvotinou Noč v Evropi (Noc v Evropě, 2001), volně inspirovanou filmem Noc na zemi Jima Jarmusche, nečekaný čtenářský úspěch, ale ani kritiku nenechala její železniční road-movie chladnou a vynesla jí nominaci na prestižní literární ocenění Kresnik, udělované za nejlepší román předcházejícího roku. Ale její povídkové texty znali čtenáři z časopisů už celá 90. léta, kdy ve Slovinsku rostla velká obliba povídky. Také není bez významu, že její povídky byly zařazeny do obou nejvýznamnějších antologií slovinské povídky posledních let, a sice Čas kratke zgodbe (Čas povídky, 1999) a O čem govorimo (O čem mluvíme, 2004).

Po úspěchu Noci v Evropě vyšel její povídkový soubor Gverilci (Partyzáni, 2004), za který získala cenu Zlata ptica, udělovanou za vynikající úspěchy mladých tvůrců. Její dílo doplňuje řada překladů z angličtiny, např. Flannery O‘Connorové, Hanny Arendtové nebo Bernarda MacLavertyho.

Nocí v Evropě jako by ve slovinské literatuře vrcholila vlna zájmu o cizí prostředí a postavy a hledání jejich vazby se slovinským světem a člověkem. Vyjadřuje radost nad tím, že tato setkávání možná jsou a že jsou také Slovinci součástí jednoho času a jednoho světa.