Divoký kosatec
Na konci mého trápení
byly dveře.
Vyslechni mne: čemu říkáte smrt,
na to si vzpomínám.
Zvuky nad hlavou, rozkývané větve borovic.
Potom už nic. Slabé slunce
se chvělo nad suchou zemí.
Je strašlivé přežít
jako vědomí
pohřbené v tmavé půdě.
Pak to pominulo: to, z čeho máš strach, být
duší a nemoci
mluvit, náhle skončilo; strnulá země
se mírně prohnula. A domnělí
ptáci se míhali v nízkých keřích.
Ty, kdo si nevzpomínáš na
cestu z onoho světa,
poslyš, mohla jsem znovu mluvit: cokoli
se vrací z kraje zapomnění, vrací se,
aby nalezlo hlas:
Z nitra mého života vytryskl
ohromný pramen, temně modré
stíny na blankytné mořské vodě.

Trillium
Probudila jsem se v lese. Tma
působila přirozeně, nebe skrz borové větve
hustě poseté světly.
Neznala jsem nic; nemohla jsem než vidět.
A jak jsem se dívala, všechna světla nebes
pohasla a slila se v jedno, oheň
žhnoucí skrz chladné jedle.
Pak už dále nešlo
upírat pohled do nebes a neumřít.
Jsou někde duše, jež potřebují mít
nablízku smrt, jako já vyžaduji ochranu?
Budu-li mluvit dost dlouho, snad
zodpovím tu otázku, uvidím to,
co vidí ony, žebřík
pnoucí se mezi jedlemi, to, co
je volá, aby směnily své životy –
Považ, čemu už rozumím.
Probudila jsem se v lese a nevěděla nic;
ještě před chvilkou jsem netušila, že můj hlas,
bude-li mi dán,
se tak naplní žalem, mé věty budou
jako vzlyky, svázané jeden s druhým.
Ani jsem netušila, že to je žal, co cítím,
dokud nepřišlo to slovo, dokud jsem necítila,
jak ze mne prýští déšť.

Ustupující vítr
Když jsem vás stvořil, miloval jsem vás.
Teď je mi vás líto.
Dal jsem vám vše, co potřebujete:
postel země, přikrývku modrého vzduchu –
Čím víc se od vás vzdaluji,
tím jasněji vás vidím.
Vaše duše už by teď měly být nesmírné,
ne jaké jsou,
malé povídavé věci –
Dal jsem vám všechny dary,
modř jarního rána,
čas, se kterým neumíte naložit –
chtěli jste víc, ten jeden dar
vyhrazený pro jiné stvoření.
Ať jste doufali v cokoli,
neocitnete se v zahradě
mezi rašícími rostlinami.
Vaše životy nejsou kruhové jako ty jejich:
vaše životy jsou letem ptáka,
jenž začíná a končí v tichu –
jenž začíná a končí, tvarem opisuje
tenhle oblouk od bílé břízy
k jabloni.

Píseň
Chráněný jak srdce,
krvavě rudý
květ divoké růže se začíná
otvírat na nejnižší větvi,
opíraje se o síťoví
obrovského keře:
kvete do temnoty,
jež je srdci věčným
horizontem, zatímco květy
o něco výš už zvadly či uhnily;
a aby překonal
protivenství, pouze
prohloubí svou barvu. John ale
protestuje, myslí,
že kdyby tohle nebyla báseň, ale
skutečná zahrada, pak by se
rudá růže nemusela
podobat ničemu, ani
jiné květině ani
stinnému srdci, prostě by
těsně nad zemí tepala
zpola kaštanová, zpola karmínová.

Nebe a země
Kde končí jedno, druhé začíná.
Svrchu pás modré; pod ním
pás zelené a zlaté, zelené a sytě růžové.
John stojí na obzoru: chce
obojí naráz, chce
všechno naráz.
Krajnosti jsou snadné. Jen
střed je záhada. Je slunovrat –
to je všechno možné.
Význam: život už nikdy znovu neskončí.
Jak mohu nechat svého muže
postávat na zahradě,
snít o těchhle věcech, s hráběmi
v ruce si triumfálně
chystat, jak ohlásí svůj objev,
zatímco oheň letního slunce
vskutku ustrne,
zcela orámovaný
javory žhnoucími
na pomezí zahrady?

Presque isle
V každém životě se najde jedna dvě takové chvíle.
V každém životě je někde pokojík u moře či v horách.
Na stole mísa meruněk. Pecky v bílém popelníku.
Jako v každé vzpomínce, toto byly podmínky smlouvy:
záchvěv slunečního světla na tvé tváři,
můj prst tisknoucí tvé rty.
Modrobílé stěny; nízký sekretář, trochu oprýskaný.
Ten pokoj dosud jistě existuje, ve čtvrtém patře,
s malým balkónem a výhledem na oceán.
Bílý čtvercový pokoj, svrchní přikrývka shrnutá přes pelest.
Nerozplynul se zpět do nicoty, do skutečnosti.
Skrze otevřené okno voněl jódem mořský vzduch.
Brzy ráno: muž volá malého chlapce z vody.
Ten malý chlapec – dnes by měl dvacet let.
Kolem tvého obličeje proudy vlhkých vlasů s kaštanovými prameny.
Mušelín, záblesk stříbra. Těžká váza plná bílých pivoněk.

Překlad © Veronika Revická
Na iliteratura.cz publikujeme se svolením překladatelky a nakladatelství Opus