Jedna z nejvýznamnějších současných amerických básnířek Louise Glücková se narodila v New York City 22. dubna 1943 a vyrůstala na Long Islandu ve státě New York. Je autorkou celkem deseti knih básní; naposledy v roce 2006 vydalo nakladatelství Farrar, Straus and Giroux Glückové sbírku Averno. Mezi další její sbírky patří například Sedmero věků (The Seven Ages, 2001), Vita Nova (1999), Lučiny (Meadowlands, 1996), Divoký kosatec (The Wild Iris, 1992), Ararat (1990) či Achillův triumf (The Triumph of Achilles, 1985). Louise Glücková také vydala soubor esejů o poezii (Proofs and Theories: Essays on Poetry, 1994).

Za sbírku Divoký kosatec básnířka v roce 1993 obdržela Pulitzerovu cenu a není divu: dovádí zde k naprosté dokonalosti svůj tón i básnickou techniku, kterou si postupně osvojovala a rozvíjela v předchozích knížkách. V této své šesté knize básní Glücková promlouvá tónem, jenž se vyznačuje notnou dávkou minimalismu, přímočarosti, ba až strohosti vyjádření; záměrně se vyhýbá složitým syntaktickým kličkám a komplikovaným, nabubřelým výrazům. Její jazyk je běžný, přirozený, verše nejsou sevřeny rýmem, ale přesto frázování básní není nahodilé, ba naopak, autorčin smysl pro rytmus a frázování udržuje verše v potřebném napětí. Ve svém eseji Výchova básníka (1) Glücková zmiňuje svoji náklonnost k jednoduchosti vyjádření: „Od začátku jsem upřednostňovala co nejjednodušší jazyk. Fascinovaly mě možnosti, které s sebou nese kontext. Na stránkách svých knih jsem reagovala na způsob, jakým báseň skrze umístění jediného slova, skrze jemnosti načasování a tempa může uvolnit překvapující škálu významů tohoto slova. Zdálo se mi, že pro tento úkol se nejlépe hodí právě přímočarý jazyk, takový, jenž díky své obecné povaze nejspíše vyjádří širokou a dramatickou různorodost významu jednotlivých slov (…) Zamilovala jsem si ty básně, jež na stránce působí prostě, ale v mysli se rozvinou; nelíbily se mi vzletné verše, jež se později kamsi vytratí.“ V Divokém kosatci Glücková používá formu, se kterou se setkáme i v jejích pozdějších sbírkách: spíše než soubor izolovaných básní je to ve skutečnosti jediná dlouhá básnická sekvence, v tomto případě zasazená do rámce liturgických obřadů a plynutí času na zahradě.

Každá báseň má své přesné místo, jedna reflektuje druhou, aby se nakonec celý cyklus uzavřel: v závěrečných Bílých liliích dvě ruce zahrabávají cibulku rostliny, aby v Divokém kosatci na samém začátku mohla znovu vyrašit.

Ačkoliv sbírka není typickou intimní zpovědí, autorka zve čtenáře do soukromí důvěrně známého prostoru zahrady daleko od vnějšího světa, prostoru, v němž se mohou odehrávat stejně dobře drobné rodinné události jako hluboce osobní monology. Na této zahradě, na ploše 54 básní sbírky, se setkávají tři hlasy: hlas lidské postavy (tedy hlas ženy, jež o svou zahradu pečuje), hlas rostlin, které vypěstovala, a hlas Boha nebo síly, kterou si na místě Boha představuje.Tyto hlasy pak promlouvají prostřednictvím jednotlivých básní, a přestože si nemohou zcela porozumět, na způsob vět v hudební skladbě se prolínají a doplňují navzájem, aby v prostoru celé sbírky opsaly oblouk, který chronologicky odráží zároveň průběh dne od ranní modlitby až po večerní klekání a současně i věčný koloběh roku, střídání ročních období a s ním spojený běh života a smrti. Básnířka se tu s lehkostí pohybuje z roviny světské, fyzické, spojené s půdou a věcmi důvěrně známými, do roviny mytologické, nad níž člověk nemá kontrolu. Ve své mnohohlasosti básně tyto roviny neustále střídají: jednou slyšíme shovívavý hlas Boha, jindy za jeho shovívavostí rozpoznáme náznak vytrácející se trpělivosti nad lidskými bytostmi. Rostliny jednou znějí málem přemoudřele, podruhé cosi vášnivě vykřikují v davu, jindy se snaží konejšit. Básně se pak stávají lecčím: mnohdy jsou modlitbou k Bohu, jindy se proměňují v reptání květin několik centimetrů nad zemí, nebo v pozorování života rodiny v soukromí jejich zahrádky. Glücková se ale ve své sbírce neuzavírá; hranice zahrady a její odříznutí platí pouze v prvním plánu. Přestože čtenář v básních rozpoznává stromy a větve, na něž už při procházce po zahradě narazil, a zůstává neustále v jejím prostoru, odloučení zahrady není absolutní. Za jejím okrajem tušíme veškerý okolní svět, který je v básních reflektován. Irský básník Justin Quinn o mnohovrstvé povaze Divokého kosatce říká: „Básně, které vyhlížejí přímočaře, na sebe berou řadu dalších valencí: jsou zároveň básněmi politickými, spirituálními, psychologickými, botanickými, eschatologickými – a přesto stále zůstávají básněmi o básnířce, jejím manželovi a jejich práci na zahrádce,se kterou jim čas od času pomůže syn Noah.“ (2)

Mnohohlasost básní Divokého kosatce je důležitým rysem sbírky: ne vždy je totiž na první pohled jasné, kdo v básních promlouvá. Tato nejednoznačnost, která významně přispívá k dramatičnosti básní a v originále je naprosto nevyhnutelná, představuje pro překladatele nejtvrdší oříšek, neboť tolik častá první osoba jednotného čísla, jež je v angličtině bez rodového příznaku, při převodu do češtiny nemůže rod mluvčího ignorovat. Totéž platí i pro anglické you, jež může poukazovat na jednu i více osob, a sloveso opět nenapoví, zda se jedná o mužský nebo ženský rod. Překladatel je tak nucen pouštět se do obezřetných interpretací a nemůže původní nejasnost úplně zachovat. Pro Glückovou je ale náznak zásadní i v dalších ohledech; básně jsou plné nedořečeného či nevyřčeného, mnohdy namísto očekávané epifanie přijde pomlka a ticho. I v těchto náhlých odmlčeních spočívá účinek básní, jak Glücková sama potvrzuje: „Samotnou mě vábí elipsa, cosi nevyslovené, náznak či výmluvné, záměrné ticho. To, co je nevysloveno, má pro mě velkou sílu: mnohdy bych byla nejraději, kdyby se z takových výrazů poskládala celá báseň.“ (3)

Louise Glücková žije v Cambridge ve státě Massachusetts a vyučuje poezii a tvůrčí psaní na amerických univerzitách. Dvacet let působila na Williams College v Massachusetts; v současnosti učí na Univerzitě v Yale. V roce 1999 byla zvolena tajemnicí Akademie amerických básníků. V letech 2003–2004 zastávala funkci oficiální americké básnířky – Poet Laureate.Vedle Pulitzerovy ceny Glücková získala řadu dalších významných ocenění, mezi jinými také Bollingenskou cenu a cenu Národního kruhu literárních kritiků za poezii. Žádná ze sbírek Louise Glückové zatím do češtiny přeložena nebyla; výběr z jejích básní vyšel časopisecky v překladu Veroniky Revické (Souvislosti 2001) a několik jich bylo zařazeno do antologie Vítr z Narragansettu (Fra 2003, překlad Petr Mikeš).

© Veronika Revická
Na iliteratura.cz doslov zveřejňujeme se souhlasem autorky a nakladatelství Opus

Poznámky:
(1) Education of the Poet, in: Louise Glücková, Proofs and Theories: Essays on Poetry. Hopewell, NJ, 1994. (Překlad V. R.)
(2) Justin Quinn, Zahrada svět, in: Souvislosti 3–4, 2001.
(3) Disruption, Hesitation, Silence, in: Louise Glücková, op. cit.