Nová edice kyjevského nakladatelství Duliby (založeno r. 2005) nese název Knížka do dámské kabelky a jde o sérii paperbacků graficky si velice podobných; na přední straně je vždy vysypaná dámská kabelka a na zadní pak třeba notýsek, rtěnka nebo fotka. Nakladatelství se očividně snažilo o komerční vydání, ale některé autorky, které v této sérii prezentuje, až k tak komerčním nepatří. Jde například o Jevheniji Kononenko nebo Halynu Babyč, ale hlavně Ljudmylu Taran. Tato autorka se řadí mezi nejvýznamnější současné ukrajinské básnířky a spisovatelky. Kromě jiného se věnuje i genderové a feministické problematice (viz její kniha Žinka jak tekst: Emma Andijevska, Solomija Pavlyčko, Oksana Zabužko – fragmenty tvorby a kontexty, Fakt, Kyjev 2002) a vztahům žen a mužů v současné společnosti. Mimochodem má velice kladný vztah k Česku, kde byla dvakrát na letní škole slovanských studií.

Její kniha povídek a novel Křehký kostlivec ve skříni je sbírka jednadvaceti textů, z nichž pár jich již vyšlo časopisecky dříve, většina se v tisku objevuje poprvé. Jak je pro autorku zvykem, i ve své prozaické tvorbě patří k jejím hlavním tématům žena. Některé povídky nesou prvky autobiografické, jiné jsou obecným nárysem současné ženy, nejčastěji středního věku, nejrůznějších povolání a společenského statusu. Představují současnou ženu, s jejími problémy; manželství, samota, rozvod, peníze. Témata, která vynikajícím způsobem shrnula v jednom příběhu ženy, která ne a ne se poučit a stále si vybírá muže, o něž musí pečovat, ale kteří o to nestojí (Nikdy více). Závěr textu je možná překvapivý, ale současný a velice upřímný – peníze dělají mnohé a řeší mnohé. Problém dívky, která mezi přáteli patří k těm „out“; nehrne se do sexuálních a milostných dobrodružství, studuje, ale není ani hloupá, ani zakomplexovaná, jak se jí snaží ostatní namluvit. L. Taran tu otevřeně (možná trochu pedagogicky?) rozebírá témata návštěv gynekologa, pohlavních nemocí, znásilnění. Až přichází revoluce r. 2004 a hrdinka se dočkává své vytoužené lásky, takové, jak si ji nedovedla ani trochu představit (povídka In Venus veritas). Sbírka milenců je téměř surrealistickým obrazem rozhovoru dvou žen, který je však podán jako vnitřní monolog Ljudmyly (vzpomínka na setkání). Ta byla pozvána od jisté dámy, aby ji navštívila a při té příležitosti si prohlédla prazvláštní album s fotkami maličkatých nahých mužů, milenců hostitelky. Ti se ocitli nalepeni ve zlatých rámečcích pouze se svým křestním jménem a vypadali všichni tak stejně… Sbírka povídek je nazvána podle příběhu kunsthistoričky, která má dojem, že se zamilovala do muže, kterého ovšem nemůže dostat, i kdyby se rozkrájela. Zde se dostáváme do kyjevských uměleckých kruhů, v nichž se pohybuje mnoho žen potácejících se v nejrůznějších krizích, které však úspěšně přežívají a najdou v sobě potenciály, o nichž neměly tušení (Křehký kostlivec ve skříni). Autorka se nevyhýbá velice intimním tématům (novela Krémové období), v níž mluví o rehabilitaci těla a jeho důležitosti a propojenosti s ženskou psychikou. Atol Mororua je vytříbenou povídkou – otázkou, k čemu jsou ženám muži. Skvělým krátkým a psychologicky perfektním textem je povídka Danaé a zlatý déšť, monolog osamělé ženy, která se musí dívat na muže, kteří si odskakují vymočit se pod její okno. Tematicky i stylově zajímavou je novelka Love story, v níž se hrdinka (autorka) vyznává ze své lásky ke Lvovu, který však nepředstavuje jen jako tradiční západoukrajinské krásné historické město plné originálních kaváren a umělců (jak má většina spisovatelů ve zvyku), ale i jako současnou haličskou metropoli, jejíž krásné staré domy se rozpadají a jejíž půvab pomalu mizí.

Sbírka krátkých próz Ljudmyly Taran patří jistě mezi to nejlepší, co v roce 2006 vyšlo a nemělo by zůstat nepovšimnuto žádným zájemcem o současnou ukrajinskou literaturu. Lze též s povděkem kvitovat, že nakladatelství Duliby, přestože mladé, přes grafické nedostatky knih věnuje velkou pozornost redakcím a korekturám; v knize se fakticky nevyskytují chyby či překlepy.