Román po kouscích, tak lze nazvat netradiční novelu současné ukrajinské autorky Ljudmyly Taran. Útlá kniha se skládá z krátkých částí, z nichž každá patří vždy jednomu členu jedné rodiny. Snižana je dcera Leonida a Olhy, později se jim ještě narodí syn Maksym. Spojnicí mezi jednotlivými osobami je jednorožec, o němž se na počátku dočteme, že ho prý lidé zahlédli u řeky Prypjať nedaleko Černobylu. Na starých gobelínech je zobrazován, kterak se dívá do zrcadla. V zrcadle jako by se spatřovali i jednotliví členové rodiny a odhalovali tak o sobě nahou pravdu. Snižana, schopná dospělá dcera žijící sama a autorka jedné knihy. Její matka Olha, která chce napsat román o Olze Kobyljanské, klasičce ukrajinské literatury, s níž se ztotožňuje. Zároveň nechápající dceru a vzdalující se manželovi. Leonid se svým typickým postojem před oknem a se založenýma rukama. Vyrovnává se s tím, že byl Olze nevěrný a zároveň žárlí na Kobyljanskou, která dle něj Olhu odvádí od role matky a manželky. A nakonec Maksym, malý Snižanin bráška. Chápe snad vše, ale vysvětlit a popsat to nedovede. Jak sám říká, byl poslán pro všechny…

Každý z rodiny si žije svým životem, řeší své problémy a nevidí ostatní. Klasický příběh současné překotné doby, v níž si lidé nedovedou udělat čas na své nejbližší, uzavírají se do sebe a jaksi je ani nenapadne, že je někdy lepší hodit vše za hlavu a na problémy, které v knize často přecházejí do pseudoproblémů, se jednoduše vykašlat. Autorka upadá do patetiky a silné kýčovitosti, kromě toho, že věčné téma nedovedla náležitě využít. Příběh bohužel končí strašným klišé, že se až chce knihu zuřivě odhodit co nejdál od sebe. Čtenář si několikrát řekne, že snad ani nebylo nutné takovou knížku psát, protože po jejím dočtení nezůstane nic. Bohužel, ani jazykem knihy se nemůžeme pokochat, neboť vnitřní monology hrdinů spíš než román až nápadně připomínají výlevy z deníčků…

Škoda, že se autorce nepodařilo vytěžit z tak širokého tématu něco víc než jen průměrný zápis pocitů a běžných událostí.

V současné ukrajinské knižní produkci je běžné, že obal knihy nenapovídá vůbec nic o jejím obsahu a žánru. Výjimkou není ani Dzerkalo jedynoroha, z jehož obálky může čtenář zcela mylně nabýt dojmu, že se jedná o historický román ze středověké Francie.