Každý průměrně vzdělaný Polák žije v přesvědčení, že hlavní město Varšava je místem, kde se relativně snadno dají vydělat peníze, aby je potom mohl člověk při občasných (či pravidelných) víkendových radovánkách s čistým svědomím utratit v příjemném a především nekonečném labyrintu krakovských kaváren a hospůdek. A opravdu... oproti „chladné, zašlé“ poválečné Varšavě je z čeho vybírat – Piękny pies, Pod Jaszczurami či Bunkier sztuki kolem Rynku Głównego, Alchemia, Singer či Lokator v proslulé židovské čtvrti Kazimierz. Tam všude potkáte nejen davy místních umělců či turistů, kteří v přítmí interiéru u zapálených svíček a u místního piva bez pěny značky Żywiec či Tyskie prosedí nejednu noc až do rozednění, jejž potom v létě zamění za teplé noci u venkovních stolků v přelidněných uličkách. Natrefíte tam však i na místní postavičky, které doplňují kolorit města a genius loci tamních podniků stejně barvitě jako bary mleczne, hejna holubů či prodavači preclíků rozsetí po centru jako mák. Kdo nezažil, neuvěří!

Cafe Szafe se nachází mimo turisticky vyhlášené lokality, kousek od proslulé travnaté plochy zvané Błoně, a pokud nejste místní, může vám dělat problém kavárnu najít. Možná právě proto zde, na rohu ulice Malé a Felicijánek, panuje relativní klid. Jde však o klid zdánlivý. I uvnitř místnosti (kde se nesedí na židlích, nýbrž v jakýchsi skříňkách, od toho také pochází název, „szafa“ totiž v češtině znamená skříň) či v nitru návštěvníků často probíhají mikrodramata. Ať už jde o životní epizody stálých štamgastů, jakými jsou Pan Strážník, Pan Astronom či Hlučný Pan Jurek či náhodných francouzských turistů, kteří sem byli pozváni na ojedinělou kávu. Jejich příběhy jsou jako „perličky na dně“, kterých si nikdo nevšiml nebo je zapomněl sebrat, a oni, smíření a rezignovaní, se s nimi učí koexistovat třebas tak, že je v kruhu přátel vyprávějí druhým, čímž se zbavují jakéhosi osobního jha a touto cestou směřují k duchovní katarzi a především – k sebepřijetí. A protože jejich historky interpretuje s odstupem času, v podobě odlehčeného, svižného vyprávění někdo třetí, stabilní pozorovatel zvenčí, nabírají potom dalšího rozměru – nezkresleného a nezatíženého emocemi.

Stejně tak mimo literární dění polských celebrit tzv. Generace horší konjunktury, tedy autorů narozených v 70. letech a později (jakými jsou např. Dorota Masłowska, Michał Witkowski, Wojciech Kuczok aj., kteří píší o kriminalitě sídlištní mládeže, o drogách, homosexualitě či o domácím násilí) působí i čtyřiatřicetiletý spisovatel a majitel výše zmiňované kavárny Łukasz Dębski, mj. i oblíbený autor dětských knih a několika animovaných filmů. Ve svých textech „pro dospělé“ ničím nešokuje, nedotýká se tabuizovaných či společensky marginálních témat, jeho styl je jednoduchý, popisný, „dětsky“ prostý a sdělný, ne však banální. Povídky jsou prezentovány jako celek, přesto by každá z nich mohla být čtena samostatně. Každá nese výpovědní hodnotu, její kompozice je však spíše klasická – autor rozehraje jednoduchou scénu mířící tu k silnější, tu k méně razantní pointě. „Jsou příběhy, v nichž člověk může najít kousek sebe sama. Vypravěč posvítí baterkou na kousek něčího života, potom připojuje další kousky, dolévá vody do jezera, v němž se pak zhlíží čtenář zahraniční i domácí, ovšem jen do té doby, než mu do něj někdo hodí kamínek. Takový příběh je dost těžké najít. Je těžké ho vystopovat a vydobýt, ještě těžší vymyslet a vůbec nejtěžší je zajímavě ho ztvárnit...,“ přiznává věčný hledač “svatého příběhu” a vnímavý posluchač stálých či náhodných návštěvníků.

Ano, není snadné zaujmout čtenáře, polapit ho do naratorských sítí, přesvědčit ho, aby zůstal ještě na jednu kávu a v duchu či nahlas kontemploval nad obyčejností kavárenského dne, tím spíš, když sám majitel časem konstatuje nudu a přiznává si oblomovskou bezmoc: „Ten den byl stejný jako vždy: otevřel jsem okenice, pouklízel, projel kropicí vůz a tím se události vyčerpaly. Do samého poledne ani jeden zatracen zákazník, klidně i nudný, bral bych cokoli...“ Vyjdeme-li však z hypotézy, že Café Szafé není soubor povídek s ambicemi pronikat do metafyzické hloubky světového dění, že se jejich autor nesnaží o retrospekci některých závažných, historicko-společenských problémů (kromě výše zmiňovaných detabuizovaných témat je dalším motivem polské moderní literatury např. vyrovnávání se s válečnou minulostí či se syndromem tzv. „polskosti“), že nechce zkoumat globální problémy současného světa, že pouze tvoří obratné, vtipné komentáře věcí a jevů kolem něj, jde o příjemné, oddechové čtivo – zručně přeloženou knihu ke kávě, jejíž střípky by si čtenář jistě s radostí četl při návštěvě kavárny v novinách či literárním časopise, jež má k dispozici na baru nebo na stěně u věšáku.