Pavijští měšťanostové byli zapřisáhlými nepřáteli studentů a během posledních prázdnin ukuli proti nám spiknutí. Rozhodli na svých schůzkách, že žádný občan města nikdy nepožádá o ru­ku děvče, které bude přijímat studenty, a toto rozhodnutí, pode­psané čtyřiceti z nich, rozeslali po všech domech. Matky a dcery se poděsily a každý student se pro ně rázem stal nebezpečným.

Podle jednomyslného názoru mých kamarádů bylo nutno se pomstít. Neměl jsem příliš velkou chuť plést se do toho, ale když mi začali nadávat zbabělců a bab, byl jsem tak hloupý, že jsem se dal vyprovokovat a slíbil, že půjdu s nimi.

Domníval jsem se, že mluvím se čtyřmi přáteli, byli to však zrádci, kteří usilovali jedině o moji zkázu. Měli na mne vztek od loňska, skrývali v srdci svoji nenávist celý rok a teď se snažili využít mé slabosti, aby si mohli zchladit žáhu. Já se dal napálit, ale mně šlo sotva na osmnáct a těm starým lišákům bylo osm­advacet až třicet.

Ti dobří hoši měli ve zvyku nosit v kapse pistole; já sám se nikdy žádné nedotkl. Velkodušně mi je opatřili. Pistole se mi líbily, hrál jsem si s nimi, ztratil jsem hlavu.

Nosil jsem s sebou střelné zbraně, ale nevěděl jsem co s ni­mi. Že bych se odvážil do některého domu vloupat? Nehledě na nebezpečí, jež s tím bylo spojeno, příčilo se to počestnosti a sluš­nosti. Chtěl jsem se už toho neužitečného břemene zbavit, ale moji přátelé mě chodili často navštěvovat a obnovovat střelný prach na pánvičkách. Vypravovali mi o svých neslýchaně odváž­ných kouscích, o překážkách, které překonali, o socích, které rozdrtili. A já rovněž přemáhal překážky, podroboval si matky a dcery a bil se s největšími rváči města. Byli jsme všichni stejně pravdomluvní a pravděpodobně i stejně stateční.

Nakonec když viděli, že jsem přes své pistole neudělal nic, co by vzbudilo rozruch, šli na to ti jidáši ještě jinak. Byl jsem u představených udán, že s sebou nosím střelné zbraně, a když jsem se jednou večer vracel, dali mě kolejními sluhy prohlédnout a moje pistole byly objeveny.

Prefekt koleje nebyl v Pavii, a tak mi viceprefekt uložil do­mácí vězení v mém pokoji. Chtěl jsem využít tohoto času k práci na své thesi, ale moji falešní bratři mě přišli pokoušet a svádět způsobem, který byl pro mne ještě nebezpečnější, protože se jim podařilo podráždit moji samolibost.

"Vy jste básník," řekli mi, "vy máte zbraně daleko silnější a jistější než pistole nebo děla, abyste se pomstil. Škrt pera v pravý čas je jako bomba: rozdrtí hlavní cíl a pobije svými úlomky přívržence kolem dokola. Jen odvahu, odvahu!" křičeli všichni najednou, "dodáme vám jedinečné anekdoty, pomstíte sebe i nás. " Věděl jsem dobře, do jakého nebezpečí a do jakých nepříjem­ností mě ženou, a vysvětlil jsem jim, jaké by to mohlo mít neblahé následky. " Vůbec ne," odpověděli, "nikdo nebude nic vědět. Podívejte se, jsme přece dobří přátelé, jsme čestní lidé a slibujeme vám naprostou mlčelivost, svatosvatě vám přísaháme, že se o tom nikdo nic nedozví."

Byl jsem povahou slaboch, ba tu a tam přímo blázen, a tak jsem tedy povolil a rozhodl se vyhovět svým nepřátelům a dát jim do rukou zbraň proti sobě. Uvažoval jsem o tom, že napíši komedii v aristofanovském stylu, ale protože jsem věděl, že bych na to nestačil a také že nemám dost času, napsal jsem atellanu po vzoru neforemných .římských veseloher, které se skládaly jen ze samých žertů a satir.

Má atellana se jmenovala "Kolos". Abych udělal kolosální sochu Krásy, dokonalou po všech stránkách, vzal jsem z jedné sleč­ny oči, z druhé ústa, z třetí ňadra atd. Žádná část těla nebyla opo­menuta. Ale umělci a příznivci umění měli odlišné názory a na všem shledávali chyby. Byla to satira, která se musila dotknout útlocitu několika ctihodných a vážených rodin, a já jí na neštěstí dodal zajímavosti pichlavými výpady a šlehy oné vis comica, která byla u mne veli­ce přirozená, ale pramálo uvážlivá.

Moji čtyři nepřátelé shledali můj výplod skvělým. Přivedli jakéhosi mladíka, který jej za den dvakrát opsal. Opisů se zmoc­nili ti taškáři a dali je kolovat v různých společnostech a kavár­nách. Já nesměl být jmenován, to mi odpřisáhli znovu a své slovo také dodrželi. Mé jméno vysloveno nebylo, ale protože jsem před časem napsal jedno čtyřverší, ve kterém bylo mé jméno, příjmení a rodiště, uvedli toto čtyřverší na konci "Kolosu", jako bych byl tak opovážlivý a sám se jím chlubil.

Atellana se stala středem zájmu. Nezúčastnění se hrou bavili a jejího autora odsuzovali; dvanáct postižených rodin však volalo o pomstu a usilovalo o můj život. Na štěstí jsem pořád ještě měl domácí vězení. Řada mých kamarádů byla napadena. Papežská kolej byla obležena. Psalo se prefektovi, který se kvapně vrátil. Byl by mě rád zachránil, a proto napsal senátoru Goldonimu, který zase poslal dopisy pavijskému guvernérovi senátoru Erbovi Odescalchimu. Zakročili v můj prospěch u arcibiskupa, který mi udělil tonsuru, a u markýze Ghislieriho, který mě nominoval, ale všichni moji ochránci a všechny jejich zákroky byly bez úspěchu. Musil jsem být obětován. Nebýt výsad, jež měla naše kolej, byla by se mne zmocnila spravedlnost. Bylo mi oznámeno, že jsem vyloučen z koleje, a čekalo se, až se bouře utiší, aby mě mohli bez nebezpečí poslat domů.

Té hrůzy! Těch výčitek svědomí! Té lítosti! Mé naděje byly zničeny, mé povolání zmařeno, můj čas ten tam! Rodiče, ochrán­ci, přátelé, známí, všichni musili být proti mně. Byl jsem ne­šťastný, zoufalý, nevycházel jsem z pokoje, s nikým jsem se nestý­kal, nikdo se nestýkal se mnou - jaký to bolestný stav, jaké ne­ blahé postavení!

© Jan Vladislav
Ukázku publikujeme s laskavým svolením Jana Vladislava.