Jméno jí její otec, Lenni, který měl rád hebká a chundelatá zvířata, vybral dávno předtím, než se narodila. Svým způsobem se tedy dá říci, že Rósa měla svou roli ve světě předem určenou, a proto se musela usilovně snažit být věrná povaze, kterou po ní její jméno i život vyžadovaly.

„Jsi a vždycky budeš dítě lásky“, říkával Lenni a ona tomu pokaždé věřila.

„Tvé jméno má barvu lásky,“ prohlašovala Eva neboli sestruška Eva. Rósa jí tak občas říkala, protože ji tak oslovoval Lenni. Eva, laskavá sestruška Eva. Náhodou to byla hlava otevřená, však také bydlela sama a úplně si vystačila. Copak nikdy nezatoužila mít muže? Ne, nevzpomínala si. A necítí se někdy osaměle? Ten, kdo ví, že každá minuta je vzrušující dobrodružství, se nikdy osaměle necítí. Jestlipak ji přesto nemrzelo, že se její bratr odstěhoval? Ne, naopak si myslela, že je načase, aby si Lenni založil vlastní domov. A proto měla z jeho odchodu stejnou radost, jako když k ní jednoho dne přišel na návštěvu a s obvyklou dávkou romantiky jí oznámil, jak se jeho dcera bude jmenovat:

„Bude se jmenovat Rósa jako květina lásky, láska sama, krev a všechna ta nejúžasnější kouzla.“

Rósa si pamatovala, že Lenni vždy doprovázel její jméno slovy tak poetickými, až ji pokaždé při jejich vyslovení zalechtalo v žaludku:

„Najdeš cestu od světla k světlu.“

Snad právě hlavně kvůli těmto slovům se Rósa ustavičně snažila prodchnout svůj život měkkým a prostým světlem. Zdálo se jí, že se tak zároveň jakoby přibližuje oné skryté zákonitosti, která ji činila dítětem lidské i nadpozemské lásky zároveň.

„Buď vždy dobrý člověk,“ nabádal ji také Lenni při každé příležitosti, protože to tak rád říkal a ona to tak ráda slýchávala. Co jiného by také mohl říct? Díval se na svou dceru, třeba když se probouzela nebo právě usínala, když si prohlížela na zahradě své karty, hrála si v pokojíčku se šachovými figurkami, když si zpívala s kamarádkou. Ne, žádná jiná slova nevyjadřovala lépe to, co si přál.

„Slibuju, že budu dobrý člověk,“ odpovídala na to vždy Rósa, protože on to tak rád slýchával a ona to tak ráda říkala. Co jiného by mohla odpovědět? Dívala na jeho ruce, které ji hladily po vlasech, jeho prsty obracející list v knize, kterou jí četl, poslouchala jeho hluboký hlas, dívala se mu do očí, když prosil boha, aby ji opatroval. Ne, nic jiného odpovědět nemohla, a proto, ještě než usnula, zašeptala:

„Pane bože, pomoz mi dostát slibu, který jsem dala tatínkovi, aby nikdy nelitoval, že mi vybral to nejkrásnější jméno na světě.“

Čarovný obrázek
Stalo se zhruba toto: Lenni vlastnil obrázek ženy z města Santa Fé v Novém Mexiku. Nepamatoval si přesně, jak ho získal, měl ale dojem, že ho jako desetiletý vytáhl z popelnice sousedů od naproti poté, co se z jejich čtvrti odstěhovali. Na tom, jak se k němu ten obrázek dostal, koneckonců ani trochu nesešlo. Důležité bylo, že ho ta žena na obrázku okamžitě okouzlila, dočista mu učarovala a řádně mu zamotala hlavu. Rázem nebylo nic jako dřív a ani potom už nemělo být nic jako dřív, tahle žena pro něj byla vším, jeho snem, radostí, utrpením i touhou.

„Zkrátka se až po uši zamiloval a já snad nikdy nezapomenu, jak mi řekl, že ta žena na obrázku mu ve skutečnosti dala křídla, která ho jednou odnesou do neznámých světů,“ vyprávěla sestruška Eva.

„Takový obrázek bych taky chtěla najít,“ přála si Rósa. Ihned pochopila, že Lenniho nikdy nic nezasáhlo hlouběji než tenhle obrázek cizinky. Brzy se jí začalo říkat vysněná princezna a elfí královna, nemluvě o všech ostatních jménech. Všechna se k ní hodila, k její nepopsatelné kráse, jak se tak opírala o bílou látku s klínem plným rudých růží. Měla rudé a smyslné rty, pod černým obočím jí žhnuly hnědé oči. Její tělo bylo přímo čarovné, byla oblečená do karmínových šatů, přes které měla přehozený černý šál, měla plná ňadra, štíhlé ruce, dlouhé prsty a zlatohnědou kůži. Žena se na Lenniho usmívala, jedině na něj, na nikoho jiného ne, ve skutečnosti měla totiž na obrázku přísný a k smrti vážný výraz. Na Rósina tatínka se ale usmívala svým žhnoucím, divokým úsměvem, hmmm, a ten úsměv mu hned ožil před očima. Ano, tak to bylo, a třebaže Lennimu bylo jen deset let a veškeré tělesné žádosti mu vůbec nic neříkaly, jeho mužství se poprvé probudilo, probudilo a zbytnělo.

Róse to vyprávěl Robert, Lenniho přítel a její dobrodinec, mnohem později, když už sama věděla, co to znamená milovat. Tenkrát jí také pověděl, že jakmile se v jejím otci probudila tělesnost tak bezprostředně, jak už to napoprvé bývá, byl z něho jiný člověk. Ano, ležel tam s veškerou tou bublající silou v těle a šátral ve tmě. Teprve když se pak zase vrátil do světla, přečetl si text pod obrázkem. Ten ho s konečnou platností přesvědčil o čarovné moci této ženy. Rósa věděla, že ho nikdy nezapomene. Zněl takto: Kdyby všechny ženy byly jako Rósa Cordová, byl by svět lepší, lidé vstřícnější a v každém dni bylo více života a barev.

Město snů
Lenni si ten text četl znovu a znovu, broukal si ho a šeptal. Byl si tak jistý tím, že ta slova jsou pravdivá, až vstal z postele, po špičkách došel do obývacího pokoje pro nůžky a Rósu Cordovou, ženu s květy, ztělesnění lásky a voňavé krásy, si vystřihl. Dlouho si ji prohlížel, hladil ji po obličeji, hrdle a prsou, a když si ji konečně pověsil naproti posteli, po celém těle mu naskočila husí kůže. Byla to milostná chvíle a od té doby ho po ránu probouzel její úsměv a navečer uspával její pohled.

„To mi sám vyprávěl,“ řekl Róse Robert, když jí bylo deset let a její otec právě odjel na svou dlouhou cestu.

„Jaké je asi Santa Fé?“ chtěla vědět Rósa a pokoušela se představit si Lenniho, když byl ještě chlapec a věšel si na zeď obrázek Rósy Cordové. Tolik se přitom soustředil a ona si ho tak ráda představovala.

„Jaké město to vlastně je?“ opakovala a Robert jí na to vyprávěl to málo, co o městě věčného zítřku, krvavého západu slunce a nekonečného ticha věděl. Hladil ji po čele a šeptal jí, že žádné město na světě nemá blíž tomu být městem dvojího světla, jak říkal nekonečnosti.

„Někdy bývá dvojí světlo tak výrazné, že je vidět i na fotografiích,“ tvrdil.

Ano, jaké to jen bylo město, jaká to jen byla žena a jaké to jen bylo kouzlo! Ano, bylo to úžasné město, úžasná žena a úžasné kouzlo. Lenni také brzy přísahal, že až bude dospělý, Rósu Cordovou vyhledá. Sám to Róse řekl. Byl rozhodnutý hledat tak dlouho, dokud ji nenajde. Slíbil si, že jednoho dne poletí za ní, přistoupí k ní, jak tam bude sedět s květinami v klíně, klekne si před ni a požádá ji, aby si ho vzala, žila s ním a měla s ním děti. Byl si jistý, že ho vezme za ruce a řekne:

„Čekala jsem na stý, že ho vezme za ruce a řekne: ji nenajde. Slíbil sám sobě, že jednoho dne poletí k ní,ekonečného ticha. tebe celý život.“

Vykládal Róse, že když byl ještě malý chlapec, skálopevně tomu věřil a byl vždy přesvědčený, že až Rósu Cordovou potká, bude život bez mráčku, krásný a skvělý. Věřil také, že jednoho dne, až bude svítit slunce a ozáří hory, se s ní za zvuku hudby tohoto čarokrásného města ožení. Ale čas běžel, z Lenniho se stal mladý muž a jednoho dne potkal její matku. Ta se zakrátko stala jeho ženou a kráčela s ním, veselá, štíhlá a krásná, až na konec své životní cesty.

„Byl jsem s ní šťastný,“ řekl.

Překlad © Marta Bartošková
Vyšlo v časopise Host
Na iliteratura.cz se souhlasem překladatelky i časopisu Host