Arto Salminen (1959-2005) měl nálepku kultovního spisovatele už dříve, ale jeho nečekaná a předčasná smrt, a to právě v okamžiku průlomu mezi uznávané autory, tuto pověst samozřejmě ještě přiživila. Vzhledem k tomu, že se jako spisovatel neuživil, pracoval v nejrůznějších profesích, mj. jako taxikář (výborná příležitost pro pozorování lidských typů…), a většina jeho románů je založena právě na detailní znalosti zobrazovaného prostředí: prvotina Azyl (1995) je situována do centra pro uprchlíky, román Sklad (1998), který byl v roce 2005 těsně před Salminenovou smrtí zdramatizován pro scénu Finského národního divadla v Helsinkách, popisuje prostředí skladníků a česky právě vydaná novela Teorie sraček (2001) míří do redakce bulvárního deníku – ani toto místo nebylo Salminenovi cizí, v jednom večerníku pracoval nějakou dobu jako sportovní redaktor.

Arto Salminen byl vždy znám jako ostrý společenský kritik, který nejde pro hrubé slovo daleko a jeho styl recenzenti někdy nazývají „realismem odpornosti“. Ostatně i Teorie sraček, jak už název napovídá, neslibuje žádnou selanku. Je to možná první satira ve Finsku, v níž se nenajde nic příjemného.

Hlavní hrdina Antti Suurnäkki, cynik ve středním věku, je prototypem úspěšného bulvárního novináře. Jenže jednoho dne, možná i díky postupující krizi středního věku, kterou se nedaří zažehnat ani mladou milenkou, začne mít Suurnäkki pocit, že by se v novinách nemělo psát jen o trablech těhotné missky či sexuální orientaci hokejového brankáře. Vidí, že se Helsinky stále výrazněji rozdělují na dva samostatné světy a že je třeba varovat před blížící se sociální revolucí. Chudý Východ vezme jinak už brzy bohatý Západ útokem. Šéfredaktor však v sociálních tématech žádný trhák nevidí – „to každý ví, a kdo to neví, ten si to rozhodně nechce přečíst v novinách“. A tak se bulvární noviny točí dál podle zákonů trhu: piš jen o tom, co prodává.

Salminen není první, kdo satiricky nahlíží do prostředí médií, ale v jeho náhledu na něj nezaznívají žádné smířlivé tóny. Špehování a šmírování je znakem naší doby. Jako kdybychom žili raději životy všech těch pseudocelebrit než své vlastní. Buď někoho zneužíváš, nebo někdo zneužívá tebe. Všichni vědí, že když se sebeodpornější historka neudá v jedněch novinách, zcela jistě po ní chňapne konkurence. Suurnäkkiho snaha o jakési stanovení morálních hranic se kvůli tomu naprosto míjí účinkem a jemu samotnému nakonec hrozí ztráta zaměstnání.

Autorův černý humor kulminuje ve scéně, kdy se redaktor setká s Benjaminen – zašlou hvězdou popmusic. Úsměv nám však záhy ztuhne na rtech, protože tahle fikce se až nápadně podobá realitě. A pro příklady nemusíme chodit až do Finska.

© Lenka Fárová