Máte rádi záhady ze světa umění? Věříte ve stěhování duší? Fascinuje vás věčná láska? V případě, že jste alespoň na jednu z těchto otázek odpověděli kladně, neváhejte a sáhněte po novém románu francouzského spisovatele Marca Levyho Příště. Ovšem než tak učiníte, zkuste si ještě jeden mini-kviz : Jste už po všech těch šifrách a kódech tajemným světem umění tak trochu přesyceni? Nudili jste se při šesté řadě Akt X? A myslíte si, že příliš mnoho levné sentimentality a prvoplánového patosu může literatuře spíš uškodit? Pokud jste alespoň na jednu otázku odpověděli kladně i tentokrát, udělali byste možná lépe, kdybyste se románu Příště vyhnuli oklikou. I když na druhou stranu – připravili byste se tím o spoustu zážitků...

Nepoznali byste hlavního hrdinu Jonathana, bostonského odborníka na výtvarné umění a vášnivého obdivovatele ruských malířů 19. století. Přišli byste o idylický obraz jeho spořádaného života s krajinářkou Anne, která se cele oddává přípravám na společnou svatbu. Neměli byste tu čest seznámit se s Jonathanovým nejlepším přítelem Peterem, starým mládencem, notorickým proutníkem a odhadcem aukční síně Christie’s v jedné osobě. A nesetkáte se ani s Clarou, dynamickou mladou Londýňankou vlastnící atraktivní vzhled, prosperující galerii a venkovské sídlo plné záhad. Především však budete muset oželit záhadnou ženu s bílými vlasy a diamantovým prstenem – odbornici na paranormální jevy, která Jonathanovi v hotelovém baru v Miami odhalí tajemství nesmrtelné lásky, mystické pouto duší, které přetrvává celá staletí...

Lidé, kteří si Levyho Příště nepřečtou, se rovněž nepodívají na spoustu zajímavých míst a nezúčastní se celé řady vzrušujících aktivit, jimž se hlavní hrdinové románu oddávají. Nebudou hledat ve Florencii v půdních archivech tajemné receptury malířských olejů, nepodrobí žádný obraz speciálním procedurám v pařížském Louvru a nebudou létat ani tam a zpátky přes Atlantik – to když si hlavní hrdina náhodou zrovna uvědomí, že bytost, kterou doopravdy miluje, nežije v Bostonu ale v Londýně. Především ale tito lidé přijdou o poznání, že některé obrazy procházejí tajuplnými změnami, když na ně pod určitým úhlem dopadá měsíční světlo...

Někdo by samozřejmě mohl namítnout, že postavy ani děj nemusí být v románu vždycky to úplně nejdůležitější. Literatura přece může skýtat i mnohá poučení a být zdrojem informací, o kterých jsme dříve neměli ani potuchy. Zvláště odehrává-li se děj v prostředí výtvarného umění, které dozajista skrývá ještě nejednu záhadu. Vždyť to nebylo tak dávno, co jistá kniha postavila jisté zažité představy na hlavu a otevřela zcela nový pohled na jistá umělecká díla. Tento postřeh je určitě na místě. I díky Marcu Levymu se totiž čtenář může dozvědět spousty nového. Jedině jeho zásluhou může nahlédnout do pohnutého života Vladimira Radskina a strhujícího světa jeho obrazů. Radskin si vysloužil carovu nenávist, přihlížel popravě vlastní manželky, uprchl z rodné Rusi do Londýna, zakázal si portrétovat ženy a používat rudou barvu. Jeho poslední obraz je opředen legendami a tajemstvím, dokud se náhodou neobjeví v rukou jedné mladé londýnské galeristky. O ničem z toho jste předtím určitě neměli ani tušení. A ke všem těmto cenným informacím byste se nedostali, nebýt Marca Levyho. Který si Radskina i všechny jeho obrazy od základu vymyslel.

„Aspoň je to o pravé lásce!“ mohl by vykřiknout hlas odněkud z davu, „o lásce, o níž může člověk kolikrát jen snít!“ Tento argument se ovšem vyvrátit nedá. City v podání Marca Levyho člověk rozhodně neprožívá každý den. Někteří obyčejní smrtelníci se sice mohou domnívat, že zažili lásku na první pohled, ovšem jen málokdo při styku s milovanou osobou zažívá halucinace, při nichž se okolní svět vrací do 19. století... Ale třeba to všechno ještě zažijeme. Až se naše duše příště vrátí na svět...

Marc Levy patří k nejčtenějším francouzským spisovatelům dneška. Už svou první knihou A co když je to pravda? (Et si c’était vrai...) si vydobyl jak uznání odborné veřejnosti, (která mu za něj před sedmi lety udělila Goyovu cenu za první román), tak popularitu čtenářů (díky nimž se jeho knihy brzy zařadily mezi ty nejprodávanější). Od té doby píše Marc Levy jeden román ročně a všechny mají úspěch. Román A co když je to pravda? byl mezitím zfilmován. Ve Spojených státech, s tamními celebritami v hlavních rolích. To už o něčem svědčí. Sáhnout po kterékoli z Levyho knih by tudíž měla být „tutovka“.

Potíž je v tom, že na světě můžete sáhnout můžete po kterékoli knížce a „tutově“ budete mít vždycky větší či menší pravděpodobnost, že uděláte přehmat. Zvláště u autorů, kteří mají výborné renomé, obrovský úspěch u čtenářů a sofistikované internetové stránky. Výsledek ale člověk nikdy předem neodhadne a kdyby se měl mít na pozoru před vším, co je mu odněkud vřele doporučováno, tak si nakonec nepřečte vůbec nic. Číst se musí. I ty méně zdařilé věci, protože jen díky nim můžete naplno ocenit to, co se opravdu povedlo.

Levyho Příště patří spíše k těm méně zdařilým. Na prvních stránkách by se mohlo zdát, že to bude druhá Šifra mistra Leonarda. O pár desítek stran dál už se zdá pravděpodobnější, že se jedná o druhý odvar třetího pokusu o Šifru mistra Leonarda. Která navíc – ruku na srdce – zas až tak úchvatným počinem není. Při četbě Brownova románu sice člověk až do poloviny ani nedutá, ale když si uvědomí, o co zde vlastně běží, začne mu zápletka připadat tak trochu přitažená za vlasy. A po všem tom napětí, hádankách a cestování pak nakonec zjistí, že se autorovi na poslední stránky vloudilo možná až trochu příliš laciného sentimentu.

Pocit, že všechno bude tak trochu přitažené za vlasy, se u románu Příště objeví už na samém počátku. Laciný sentiment na sebe nenechá čekat o moc déle a to, že nakonec ani nedutáme, je způsobeno strachem ze všech těch neskutečných banalit, které ještě budeme muset skousnout. Cestování a záhad je tu možná ještě víc než u Browna. Jestli je to dobře nebo špatně – toť otázka.

Člověk by ale neměl být zbytečně kritický. Je třeba uznat, že Marc Levy psát umí. Určitě alespoň stejně dobře jako Dan Brown. Jeho románem se čtenář rozhodně nemusí prokousávat – plyne příjemně, není ani příliš dlouhý a v žádném případě nepatří mezi knížky, nad kterými byste usínali nudou. Nejspíš nebude patřit ani mezi ty, k nimiž byste se mohli (a chtěli) znovu a znovu vracet, ale o to přece zase až tolik nejde. Je docela dobře možné, že Levyho stálé čtenáře román Příště nezklame, a možná tomuto spisovateli dokonce i nějaké nové příznivce získá. Takže v podstatě se dá říct, že Marc Levy odvedl dobrou práci. Podobně, jako ji odvádí třeba Amélie Nothombová nebo Benoît Duteurtre. Vydělat si na sebe rozhodně umí. 

Můžeme se těšit na Levyho další romány? Budou lepší, nebo horší? Vyrovnají se úspěchu, jaký měla jeho prvotina a zfilmuje Hollywood i je? Vezmeme-li v úvahu rychlost, s jakou Levy píše, pak na odpovědi nejspíš nebudeme muset čekat moc dlouho. Třeba bude příští dílo úplně jiné. Třeba nezíská žádnou cenu, netrhne žádný rekord v prodejnosti ani neosloví Američany. Třeba bude příští román jednoduše jiný a získá si úplně jiný druh čtenářů. Třeba. Všichni nenosíme diamantové prsteny, nemáme bílé vlasy, nejsme odborníky na paranormální jevy a nemůžeme vědět, co přinese budoucnost. Uvidíme příště.