Kdykoli historik hodnotí historickou publikaci napsanou archeologem, je to vždy poněkud choulostivá situace; ale právě tak choulostivé je, když se archeolog pustí do psaní historické práce. Řečeno zpříma: potíž s publikací Eduarda Droberjara Věk barbarů spočívá v tom, že se její autor pokoušel sedět na dvou židlích.

Vyjádřit to lze lapidárně: kdykoliv Droberjar popisuje archeologické nálezy na českém území, je zajímavý a přesvědčivý; pokud popisuje archeologické nálezy jinde ve střední Evropě, je přinejmenším věrohodný; ale kdykoli supluje práci historika, nebo se dokonce pustí do hypotéz, vrší chybu na chybu.

Několik ukázek: na s. 24 nalezneme následující tvrzení: „… sasánovská dynastie pod vládou Ardašíra (224–241) utvořila mocný stát v podobě parthské neboli novoperské říše.“ Ve skutečnosti novoperská říše samozřejmě následovala až po parthské říši, s níž rozhodně nebyla totožná. Na téže straně se dočteme, že perský vládce Šápúr I. zvítězil nad Gordianem III.; ve skutečnosti se římské tažení proti Persii v letech 243–244 vyvíjelo dobře a zhatila je jen náhlá smrt mladého císaře; rozhodně nelze mluvit o porážce Římanů. Tentýž perský velkokrál (jsme stále na s. 24) porazil a zajal roku 260 císaře Valeriana; to ano, ale rozhodně nelze tvrdit, že Valerianus zemřel „jako služebník“ perského vládce… Další hypotézou uváděnou jako fakt je to, že Arbogast dal zavraždit Valentiniana II. (na s. 29); je však mnohem pravděpodobnější, že Valentinianus spáchal sebevraždu. Nelze tvrdit, že Stilicho byl Germán (s. 29); byl pravděpodobně poloviční Germán. Co autor myslí na s. 32 tím, že Sebastianus „vykrvácel v bitvě u Adrianopole“ (ostatně správněji Hadrianopole)? Formulace, že kvádští vyslanci roku 375 „horlivě kritizovali“ císaře Valentiniana I., je velmi nešťastně zvolená (s. 32). Jak může autor tvrdit, že císař Valens uhořel v jakési venkovské chýši (s. 33)? Snadno; tento výmysl pozdějších křesťanských autorů byl vytvořen na základě jedné z Ammianových verzí Valentovy smrti a náležitě dramaticky přibarven. Rovněž nelze tvrdit, že Římané v bitvě u Hadrianopole utrpěli „obrovské ztráty“ (s. 33); spíše je pravda, že ona nešťastná bitva byla katastrofální vším možným, jen ne ztrátami římské armády. Je pochybné, zda se Herulové připravovali na svou „hlavní dějinnou úlohu“ ve 4. stol. n. l. (s. 36); tou si pravděpodobně už prošli v polovině 3. stol. n. l. Nelze tvrdit, že Ulfila zemřel v roce 383; přesnou informaci totiž nemáme a historikové se dnes většinou shodují na okolí roku 382 (s. 40). A je naprosto absurdní tvrdit, že poté co bylo v roce 381 definitivně odsouzeno ariánství, „ariáni uprchli do severních oblastí Balkánu. Tak se toto křesťanství dostalo ke Gótům“ (s. 40). Není pravda, že po smrti Valentiniana II. vypukl spor o nástupnictví (s. 52); a Eugenius nebyl poražen u říčky Frigida, ale Frigidus (s. 52). Vizigótská (správněji visigótská) neboli tolosánská říše, založená roku 418, se původně nenacházela ve Španělsku, ale právě jen v Akvitánii (s. 76).

Dříve než jsme dospěli ke čtvrtině rozsahu knihy, zaznamenali jsme řadu vážných chyb. Knize by nepochybně prospěla spolupráce s historikem tohoto období; ale to by už nesměla být vydána. Také styl má daleko k dokonalosti a autorova čeština je někdy podivná; např. císař Elagabalus byl podle autora „zlotřilý“ (s. 24) a prétoriánský prefekt Rufinus je označen jako „krutý šplhavec“ (s. 47).

Na druhé straně je třeba uznat, že kniha pokrývá archeologické nálezy celé Evropy období pozdní antiky a raného středověku. A znovu lze zopakovat, že stejně jako je autorovo líčení historie sledovaného období povrchní, nepřesné a s mnoha chybami, je jeho líčení archeologických objevů naopak detailní, přesné a fundované. Byla zmařena šance zasnoubit archeologii s historiografií.

publikováno in: Auriga - Zprávy Jednoty klasických filologů 48, 2006, str. 149-150; na iliteratuře se svolením autora