António Lobo Antunes (1942), v Lisabonu žijící autor osmnácti románů a řady velmi osobitých fejetonů, které vycházejí také v knižní podobě, je v Portugalsku skutečným pojmem. Patří ke generaci, kterou bezprostředně a naplno zasáhla koloniální válka, vedená salazarovským Portugalskem v 60. letech v Africe. Lobo Antunes, původním povoláním lékař-psychiatr, prožil v bojích v Angole dva roky. První romány - Memória do Elefante (1979, Sloní paměť), Os Cus de Judas (1979, Jidášova díra, česky Mladá fronta 2003), a další - sloužily současně jako jistý druh autoterapie z válečných prožitků. Africká zkušenost plná šílených a nikdy plně nesdělitelných zážitků nabývá v Antunesově díle podoby dravého a bouřlivého toku slov, záplavy metafor a obrazů valících se o překot takovou silou, že smetávají zažitou civilní interpunkci, a čtenáři, který se nechá unášet jejich vlnou, jen tu a tam dovolí nadechnout se v krátkých okamžicích odstavců, teček za větou či krátkých odmlk.

Válečná zkušenosti a její dozvuky v civilním životě sloužily autorovi jako zdroj inspirace v první etapě jeho tvorby, vrcholící rozsáhlým románem Fado Alexandrino (1983, Fado v alexandrínech, česky ukázky ve Světové literatuře, 1992). Fado v alexandrínech popisuje bouřlivou dobu, již Portugalsko prožívalo v sedmdesátých letech, kdy padl autoritářský režim, skončila koloniální válka a země hledala pod více jak čtyřiceti letech novou tvář. Ačkoliv tu nejde o historický román plný dějinných faktů, obraz, který o době podává, je přesný, autentický a nezapomenutelný. K výrazným přednostem díla patří i, v portugalské literatuře poměrně vzácný, smysl pro humor, ačkoliv často to je humor černý jako noc. Klíčové okamžiky novodobých portugalských dějin vypráví autor s obrovskou mírou nadsázky a sklonem k ironii. Dějinné události prožívané malými lidmi v toku všedních starostí ztrácejí veškerý patos a často se mění v šílenou grotesku.

Patos a pomníky stavěné na počest historii a jejím tvůrcům je to, čeho se Lobo Antunes nejvíc obává, čemu se vyhýbá a co zesměšňuje a pranýřuje. Když si tento přístup dovolil použít i v nevelkém románu As Naus (1988, Lodě), a za své terče zvolil téměř zbožňované osobnosti slavných portugalských mořeplavců, snesly se na jeho hlavu výtky z rozličných stran. Autorův osobitý styl však časem opustil původní zuřivost a vášeň, nicméně neztratil nic ze své plynulosti a uhrančivosti. V románech, které zobrazují všední život Portugalska osmdesátých a devadesátých let rozvinul Lobo Antunes naplno své umění grotesky a nelítostné karikatury. Do této etapy patří například romány Tratado das Paixőes da Alma (1990, Pojednání o vášních duše), A Morte de Carlos Gardel (1994, Smrt Carlose Gardela) nebo O Esplendor de Portugal (1997, Portugalská nádhera). Trefné postřehy a jasné kontury detailů zvyšují plastičnost textů, ve kterých se s maximální autentičností snaží zachytit proud času a událostí plynoucích v myšlenkách jednotlivých postav, jejichž úvahy, ať už vyřčené či jen myšlené, se navzájem prolínají téměř bez upozornění. Na čtenáři to vyžaduje velké soustředění a vůli vcítit se jak do duše protagonistů, tak do ducha místa, v němž děj probíhá. Čtenář se musí pokusit o něco podobného, oč se snaží divák, který zaostřuje zrak na stereogramy. Vstoupí-li do obrazu, nabídne se mu nový pohled, který při zběžném nahlédnutí nespatří.

Další tvůrčí cyklus, zhruba z poloviny devadesátých let, zahajuje román Năo Entras Tao Depressa Nessa Noite Escura (2000, Nevcházej tak rychle do té temné noci), který vznikl v době, kdy umírala na rakovinu spisovatelova první manželka. Počínaje touto knihou je pro autorova díla typické, že zachycují fyzický čas několika málo dní. Postavy zůstávají fyzicky na jednom či několika málo místech, přitom však cestují časem i prostorem díky myšlenkám, vzpomínkám a úvahám. Text zaznamenává proud či proudy sřetězených asociací, které tu a tam přetrhne zásah z reálného času, a přehodí výhybku úvah jiným směrem. Vlastní proudy myšlenek plynou lineárně nebo se paprskovitě vracejí k výchozímu bodu a pak se ubírají novým směrem.

Románem Boa Tarde ás Coisas Aqui em Baixo (2003, Zdravím vás, tam dole) se autor vrací k angolským tématům, ovšem nikoliv na základě nových osobních zážitků, ale jen zprostředkovaně. Zatím poslední román Antonia Loba Antunese se jmenuje Ontem Năo Te Vi em Babilónia (2006, Včera jsem tě neviděla v Babylónii). Samostatnou kapitolu tvorby Antonia Loba Antunese tvoří fejetony, které vycházely časopisecky v nedělních přílohách různých portugalských deníků, a později z nich byly sestaveny tři soubory nazvané Livro de Crónicas (1995, 2002, 2006, Kniha fejetonů).

António Lobo Antunes získal mnoho literárních cen, v Portugalsku i v zahraničí. Patří k nim, mimo jiné, například cena Jerusalém (2005), Mezinárodní cena Uniao Latina (2003), cena Rosalía de Castro (1999) a France Culture (1996). Několikrát byl také nominován na Nobelovu cenu za literaturu.