Kdybych chtěl vědět, proč se ptáci nevracejí, stačí, abych se podíval z okna. V tu chvíli spatřím všechny události posledních dvou měsíců tak zřetelně, jako bych umíral. Vidím věci, o nichž jsem ani nevěděl, že se udály, a tváře rozeznávám tak jasně, jako bych hleděl do zrcadla. Nejzřetelněji ale vidím sám sebe, pochybného hrdinu příběhu, který začal onoho dne, kdy jsem zaťukal na dveře toho šejdíře Kuky, co to všechno spískal.

Ačkoliv měl dveře stejně tenké jako všichni ostatní v našem domě, trvalo chvíli, než mě uslyšel. Teprve po pár minutách je trochu pootevřel a nedůvěřivě si mě přeměřil od hlavy až k patě.

„Jsi tu o deset minut dřív,“ poznamenal a pustil mě dovnitř.

Ačkoliv bylo pět odpoledne, měl na sobě pyžamo s obrázky koťat honících motýla.

Když jsem chtěl jít vejít do pokoje, zadržel mě. „Počkat. Něco jsme si přece domluvili.“

Vytáhl jsem z kapsy láhev vodky a podal mu ji. Pohlédl na ni okem odborníka a kývl: „V pořádku. Pojď dál.“

Prošli jsme kuchyní, kde to z nepochopitelného důvodu páchlo benzínem, a vešli do spoře zařízeného obýváku. Stál tu jen kulatý stůl a čtyři židle.

Pan Kuka vzal z police dvě skleničky a postavil je na stůl. Moje byla velikosti slánky, jeho se podobala bandasce na mléko. Zatímco otvíral láhev, řekl: „Takoví fajnoví lidé jako tvoji rodiče mě považují za ochlastu. Ale ať se radši kouknou na novou generaci. Na ty zbohatlé burzovní makléře, co golfovou holí ubijí psa k smrti, anebo tanečníky, co se promenují v ženských šatech a pak dětem v parku berou hračky. Všichni pijí koka-kolu. A víš, co v ní je? Kyselina uhličitá,“ ťukl se do spánku, „a ta je škodlivá pro buňky šedé kůry mozkové. Rozpouští je. V Americe, kde ten krám vynalezli, nenajdeš široko daleko jedinou zdravou šedou buňku. Jestli chceš, abys i v příštím tisíciletí dokázal spočítat, kolik je dvě a dvě, vyhni se kyselině uhličité obloukem.“

Sedl si ke stolu a pohlédl na mě. „Co stojíš?“ řekl. „Posaď se na zadek. Lidi, co pijí ve stoje, trefí šlak.“

Sedl jsem si. Židle byly tak pro trpajzlíky. Jenže on pan Kuka měřil jen metr padesát.

Nalil plné skleničky a zamnul si ruce, jako bychom byli v Antarktidě: „S takovýmhle palivem můžeme třikrát objet zeměkouli. Tak a teď mi ještě jednou pověz, co od starého Kuky chceš.“

„Rád bych jel na Západ.“

„Aha. A proč na ten podělaný Západ chceš?“

„Poněvadž jsem hrozně zvědavý, jak to tam vypadá. Přál jsem si to, už když mi bylo deset.“

„A proč k tomu takový fajnový mladíček jako ty potřebuje starého Kuku?“

„Poněvadž pan Kuka se na Západě vyzná jako nikdo jiný.“

Pohlédl do malého zrcátka na stole a pravil: „Já sám bych to nedokázal vyjádřit líp.“
(5-7)

...

Pak se na mě zas nedůvěřivě podíval: „Co ty jsi vlastně zač, Waldemare? Často tě vídám, jak jedeš výtahem nebo neseš tátovi noviny, ale jinak o tobě nevím nic. Patříš mezi ty vlastence, co musí před snídaní třikrát zamávat národní vlajkou, anebo sneseš tu a tam i pravdu?“

„Někde jsem četl, že vlastencem se člověk stane až po třicítce. Ledaže by se oženil už dřív a měl děti.“

„A ty děti ještě nemáš, viď.“

„Já nemám ani ženu.“

„Tak dobře poslouchej, poněvadž to, co se teď dozvíš, nestojí v žádném průvodci nebo někde jinde. To se teprve musí napsat. Předtím, než náš elektrikář sešlusoval komunismus, byli na nás Němci moc hodní. Možná měli ještě výčitky svědomí kvůli druhé světové válce, nevím. Každopádně jakmile uslyšeli, že jsi z Polska, hned ti pomohli. A stejné to bylo všude na Západě. Jenže pak se změnil režim a vesničani z celého Polska se přes noc rázem stali Evropany. Jezdili tam a kradli, na co přišli. Zápaďáci se nestačili divit a Němci dokonce zavedli víza, poněvadž jinak by museli mercedesy zapsat na listinu ohrožených druhů. Od té doby už všichni na Západě vědí, že jsme všechno možné, jen ne Evropané. Proto nikdy nesmíš přiznat, odkud pocházíš. I kdyby tě mučili, tvrď, že jsi z Anglie nebo pro mě za mě z Číny. Jakmile vyslovíš slovo Polsko, můžeš se rovnou otočit a mazat domů.“
(11-12)

4. kapitola
Pan Kuka měl pravdu. Nás výchoďáky fascinují věci, o nichž se v průvodcích nepíše. Když náš autobus vjížděl o dvě hodiny později do Vídně, jako první mě udeřilo do očí, jak je tady čisto. Přitom nejsem žádným fanatikem čistoty, na rozdíl od své matky, která dá každému novému smetáku okamžitě jméno, ale na ulici neleželo vůbec nic, ani papírový kapesník, co čirou náhodou někomu upadl. Jako by tudy právě před chvilkou projel obrovský vysavač a vyluxoval všechno, co není přibité.

Pak jsem si všiml stromů rostoucích podél ulice. Byly rovné jako svítilny, kolem každého do asfaltu čistě vyřízli čtverec a nasypali do něj zeminu a hnojivo, aby se tam strom cítil jako v lese. Ale že tyhle stromy nikdy žádný les ani neviděly, to se poznalo už podle větví. Vyrůstaly ze stromu v pravém úhlu, což odporuje všem přírodním zákonům. Zato se skvěle hodily do všeobecné symetrie domů, ukazatelů a reklamních poutačů.

Když jsme dojeli do centra, vzpomněl jsem si, co mi pan Kuka říkal o neonových reklamách. Všechny opravdu zářily a nikde nechybělo ani jediné písmenko.

Nad cukrárnou svítil nápis CUKRÁRNA a nad supermarketem skutečně SUPERMARKET. Kam jsem se podíval, všude bylo všechno v nejlepším pořádku. Bylo to poněkud stísňující, poněvadž to znamenalo, že zápaďáci jsou dokonce i v tomhle o dobrých dvacet let před námi. Ale utěšoval jsem se tím, že zato v luštění křížovek nám nesahají ani po kotníky.

Jakmile autobus zabočil na Ring, spatřil jsem konečně první Vídeňáky. Vypadali uvolněně a bezstarostně. Akorát že se od sebe skoro vůbec nelišili. U nás člověk rozezná dělníka od ředitele banky na první pohled. Ale Vídeňáci vypadali překvapivě stejně. Všichni na sobě měli podobné módní oblečení. Nad vším se vznášela zvláštní pomalost. Až dosud jsem si myslel, že na Západě život jen tepe.Tak jako ve zrychlených filmových záběrech, kde postavy přebíhají po přechodech jako mravenci, letadla startují a hned zase přistávají, anebo v nich květiny rostou a uvadají člověku před očima. Ale tady všichni chodili tak pozvolna, jako by vůbec nezáleželo na tom, kam jdou, ano, jako by vlastně ani neměli žádný domov. Kráčeli jen proto, aby zůstali v pohybu. I auta se po asfaltu jen tak plazila. A přitom to byly samé mercedesy a jiné zázraky uzpůsobené k tomu, aby udělaly přinejmenším dvě stě za hodinu.

Ta nevysvětlitelná pomalost se záhy přenesla i na náš autobus. Po desetihodinové razantní jízdě se mi zdálo, že náhle stojíme na jednom místě.

Na první velké křižovatce jsem spatřil první západní obchoďák. Nad vchodem měl obrovský zlatý teploměr sloužící nejspíš k tomu, aby zákazníky informoval, při kolika stupních Celsia utrácejí své šilinky. Pod tím byl široký prosklený vchod, co se sám otvíral a zavíral. Vypadal jako monstrózní trezor vdechující a vydechující spokojené zákazníky.

Co na mě ovšem udělalo největší dojem, byla jeho desetimetrová mramorová fasáda. Ve skutečnosti mi mramor může být ukradený stejně jako americká vlajka na Měsíci, ale náhodou vím, kolik stojí. Když můj dědeček umíral, bezpodmínečně se dožadoval náhrobní desky z mramoru. Je to pokaždé stejné. Jakmile se někdo ocitne nad hrobem, přeje si mramor. A přitom dva metry mramoru stojí zhruba tolik jako nový automobil střední třídy. Když dědeček zemřel, měla rodina na vybranou – buď mu nesplní poslední přání, anebo se bude v příštích třech letech živit ovesnou kaší. Dostal desku z betonu. Jako všichni v naší rodině.

Byl jsem moc rád, že tenhle obchoďák neviděl. Byl by stačil pro padesát dědečků. Zato jsem si přál, aby ho viděli moji rodiče. Určitě by se zbavili nechuti k mé cestě. Ve městě, kde by fasáda obchodního domu stačila pro celý hřbitov, se přece tak rychle neztratím.

„Abyste si nevykroutil krk,“ ozvalo se náhle vedle mě.

Byla to spolucestující z vedlejšího sedadla. Od hranic, kde jsem ji přistihl, jak sedí na svém kartonu kimek, se mnou už nepromluvila ani slovo, ale teď se najednou dala do řeči.

„To, co tu předvádíte, je dost trapné,“ řekla.

„Co tu předvádím?“ zeptal jsem se, ale dál jsem civěl ven. Byl jsem fakt zvědavý, co je na koukání z okna tak trapného.

„Člověk si hned všimne, že jste na Západě poprvé.“ Obrátil jsem se, abych se zeptal, jak to ví, když celou dobu sedím zády k ní. Jenže pak jsem si všiml, že se jí na tvář obtiskl vzorek ze sedadla, a díval jsem se na ni, poněvadž s tím otiskem vypadala děsně atraktivně.

„Vsadím se, že vy jste poprvé nekoukala jinak,“ řekl jsem nakonec a zas se obrátil k oknu.

„Obávám se, že byste prohrál.“

Náš autobus uvízl v zácpě před řadou luxusních butiků. Nejsem žádný odborník na ekonomiku, vím tak akorát, co znamená hyperinflace, ale dokonce i já jsem poznal, že jediný z těch malých obchůdků by stačil k tomu, aby u nás po celý rok uživil celé městečko. Přitom žádný z nich nebyl větší než buřtostánek. Z jednoho butiku právě vyšel elegantní pár. Žena byla opálená, oblečená v černých šatech. Její průvodce měl brýle v tenkých obroučkách a nebyl oholený. Ještě nikdy jsem ve skutečnosti neviděl jediného člověka, který by neholený vypadal tak dobře. Podívali se na sebe a usmáli se. Pak se políbili jako ve scéně z „Casablanky“.

Moje sousedka se naklonila dopředu. Přitom se krátce dotkla mého ramene. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to bylo strašně nepříjemné.

„Přestaňte na ty dva tak civět,“ pokračovala. „Přesně na to čekají. Kdo si myslíte, že tu před vámi stojí?“

„Jak bych to mohl vědět? Ona vypadá jako operní pěvkyně a on jako zkušební pilot.“

Hořce se usmála. „Vaše operní pěvkyně je v nejlepším případě sekretářkou v nějaké realitce a ten váš pilot jezdí denně na kole na základku, kde učí tělocvik.“

„A vy jste nejspíš jasnovidka?“

„Ne. Jsem obyčejná uklízečka.“

„Aha, chápu.“

Dostala se lehce do ráže. „Aha, chápete! Rozumíte tomu asi stejně, jako ta vaše operní pěvkyně sopránu. Tak se mi zdá, že vám musím trochu otevřít oči.“

Ukázala přes rameno na budovu, co se objevila vlevo před námi. Byl to velký činžák natřený nažluto, nad ním zářila neonová reklama jakési pojišťovny. Zřejmě se dobře hodila k tomu, abych prohlédl.

„V tom domě se náhodou docela dobře vyznám,“ řekla. „Pravidelně tam uklízím, jednou týdně. V horních poschodích jsou samé kanceláře a v nich pracují lidi ve vašem věku. Čtrnáct hodin denně sedí u počítače. Jejich jediné rozptýlení spočívá v tom, že jdou třikrát za den na toaletu a jídlo si vyberou z automatu na chodbě. Pak ho spolykají nad klávesnicí. Polovinu nadrobí mezi klávesy, jenže si toho ani nevšimnou.

Po kapsách sak od Armaniho nosí zásoby tabletek proti bolestem hlavy a gastritidě.

Na konci pracovní doby vypadají jako zombie. Ale myslíte, že si kvůli tomu někdo někdy postěžoval? Naopak. Čím víc je trápí žaludek, tím medověji se usmívají. A o víkendu popadnou takovouhle sekretářku, jdou s ní do butiku Calvin Klein, a tam se za celý ten týden pomstí. Jeden takový párek jste právě viděl.“

„Nejste náhodou trochu zahořklá? Myslím, kvůli tomu, že tam děláte uklízečku a tak.“

...

„Není hanba dělat jakoukoliv práci,“ řekla. „Taky to zjistíte.“

„A je těžké ji získat?“ zeptal jsem se, abych při té příležitosti načerpal nějaké informace. S tátovou tisícovkou v kapse jsem se tu necítil zrovna jako milionář.

„Budete rád, když seženete roznášku nějakých letáků.“

„A já slyšel, že tu je práce jako mušliček v moři.“ 
(37-43)

10. kapitola
Odteď jsem se držel třetí rady pana Kuky a vydával se za cizince z Holandska nebo Itálie. Vídeňáci dokážou rozlišit jen Vídeňáka od Nevídeňáka. Jinak tápou v temnotách. V následujících dnech jsem se naučil zacházet poněkud flexibilněji se svými schopnostmi. Když někde hledali pětadvacetiletého kancelářského poslíčka se znalostmi angličtiny, byl jsem mezi kandidáty. Když potřebovali maturanta s řidičákem, vyrazil jsem tam. Když to muselo být, vzepjal jsem se dokonce k tvrzení, že píšu na počítači naslepo všemi deseti a dokážu obsluhovat vysokozdvižný vozík. Můj věk stoupal a klesal podle potřeby jako barometr. Zakrátko jsem byl tak kvalifikovaný, že bych klidně dokázal řídit celou firmu. V průběhu prvního týdne jsem se osmadvacetkrát pokoušel stát číšníkem, sedmnáctkrát distributorem letáků a třikrát lázeňským v sauně. Při pohovorech ke mně všude byli moc vlídní. V jedné hospodě mě šéf dokonce pozval na tvarohový štrůdl a v cestovce mi věnovali nástěnný kalendář s mušlemi z jižních moří. Jen práci mi nedali nikde. Dřív nebo později se šéf zadíval k zemi a zmlkl, jako by spatřil živého hada. Když pak opět vzhlédl, práci pro mě neměl. Nebylo pochyb. Pokaždé mě něco prozradilo.

Ačkoliv jsem ten důvod uhádl poměrně rychle, potřeboval jsem chvíli, abych tomu opravdu věřil. Nemohl jsem prostě pochopit, že to všechno je pouze kvůli dvěma směšným botám. Jistě, jednalo se o boty z východního bloku a černý asfaltový okraj kolem dokola nepůsobil zrovna esteticky. Ale bylo přece možné je kdykoliv vyměnit, což se o člověku říct nedá. Ovšem to se snadněji řekne než udělá. Já idiot jsem si na cestu nevzal žádnou jinou obuv a peníze mi stačily akorát tak na jednu botu. A to ještě ve výprodeji. Ale aspoň jsem pochopil, co měla na mysli ta blondýna v autobuse, když říkala, že to tu nebudu mít snadné. 
(89-90)