Nebylo by správné hledět na tento román pouze jako na útok proti rodině – základu státu, jako na výsměch tradičním hodnotám, jako na kritiku partnerských vztahů. Autor, který co do kontroverznosti zdatně soupeří s jinou současnou francouzskou literární hvězdou, Michelem Houellebecquem, píše zajímavým stylem a rozhodně se nebojí riskovat, takže mnoho svých čtenářů naštve až znechutí. Přiznám se hned na úvod, že mne si tedy svou knihou nezískal.

Jauffret je obdivovatelem Thomase Bernharda, jeho vliv (a také vliv Elfriede Jelinekové) je v Blázinci znát, román však nemá tu správnou sílu a náboj. Valí se na nás záplava slov a poněkud absurdních situací, postrádám však příběh. I tak útlý román, jako je Blázinec, může působit zdlouhavě, monotónně a nudně. Naštěstí je nepřítomnost propracovanějšího příběhu vyvažována střídáním čtyř vypravěčů, jejichž monology se však příliš neliší jeden od druhého. Nicméně zajímavé je jejich střídání: neprobíhá po delších kapitolách či kratších podkapitolách, na které je román rozdělen, ale náhle a originálně tak, že když je monolog jedné postavy přerušen dialogem s druhou postavou, ujme se po pár replikách slova ta druhá postava z dialogu a pokračuje v novém monologu dál. Když se to stane poprvé, může být čtenář trochu zmaten a zaskočen; rozhodně ho to pokaždé vytrhne z jisté monotónnosti, která v každém monologu po určité době nastane. Dalším prvkem, který román naštěstí obsahuje, je humor. Humor místy absurdní, místy hodně suchý, místy plynoucí z pocitů vypravěčů a z jejich názorů, místy i krutý. Jauffret však nemá přesvědčivost Bernharda či Jelinekové, ačkoli je znát (místy až přespříliš), že se o to snaží. Jeho invektivy vůči manželství, rodičům či partnerovi však vyznívají poněkud prázdně, povrchně a efektně: čtenář se možná pobaví, možná pobouří, možná se zamyslí a uvědomí si, že jeho život je podobný jako život románových postav, ale když se to opakuje u každého vypravěče už poněkolikáté, není to spíš jen nuda na jedné a efekt na druhé straně? Jauffretovy postavy jsou neživé, patetické a nepříliš věrohodné; dělají až příliš absurdní nebo skoro šílené věci; snad právě proto, že jim zoufale chybí příběh, který chyběl i mně jako čtenáři.

Výchozí situace je taková: Damienův otec Joseph přijde k Damienově milence Giséle pod záminkou výměny vadného kohoutku u vodovodu, aby jí vzápětí oznámil, že Damien ji opouští a že neměl sílu jí to říct sám a proto přišel on, Joseph. Giséle musí sbalit jeho věci a pomoct odstěhovat skříň. Absurdní situace je pak omílána několikrát dokola z pohledu Giséle a z pohledu Josepha a celá kniha se pak točí jen kolem tohoto rozchodu, přičemž nad Damienem a Giséle mají navrch Damienovi rodiče, Joseph a Solange. To jsou i čtyři vypravěči románu a prakticky jediné jeho postavy. Komorní příběh podivného rozchodu chce mít širší, obecnější rámec: Damien musí mít vhodnější partnerku pro život; Solange miluje syna víc než manžela; manželé a otcové jsou vlastně docela zbyteční hned poté, co se žena stane matkou; rodina a rodiče jsou hrozní, strašní, hodni nenávisti; mohou za vše, co se člověku přihodí; matky jsou věznitelky, otcové jen prázdně přihlížejí a přisluhují; otcové jsou také muži, nevěrní muži, kteří se otočí za každou sukní; matky jsou generálové, kteří ovládají své syny; milenky synů jsou nepřátelé matek; matky synů jsou nepřátelé milenek; synové se zmítají mezi matkou a milenkou, mezi matkou a otcem, mezi kariérou a vztahem, mezi vztahem s milenkou a rodinou… Ale tyto postřehy už tu byly mnohokrát a mnohem originálněji podané. Poněkud samoúčelně působí také např. to, že Damien, ač není homosexuál, si to prostě musí občas rozdat i s mužem. Dlouze pak uvažuje o tom, jak mu v těle koluje cizí sperma apod. Ale tento motiv dál není nijak rozvinut a protože nepůsobí ani záhadně, ptáme se, proč tu vlastně je. Giséle je na jedné straně chudinka bez práce, kterou opustil milenec, na druhé straně silná žena, která se s tím dokáže vyrovnat. Solange ji hned nenávidí, hned zas lituje, hned ji chce zapudit a hned jí zas pomoci; a Joseph je jen ve vleku toho všeho, jen páté kolo u vozu, jak otcové často bývají. A podobně i Damien: v duchu se bouří proti všemu, hlavně proti matce, nechá se však ovládat a navenek se chová jako hodný, poslušný a pracovitý syn. Je to také zbabělec, který se ani sám nedokáže rozejít s milenkou, ale pošle za sebe otce.

Příběh či spíše jeho náznak ve výchozí situaci se téměř nikam neposune, není tu skoro žádný vývoj postav. Jejich duševní prázdnota má snad tuto nepřítomnost příběhu nahradit? Ne že by příběh měl být všechno, známe spoustu dobrých románů, v nichž téměř žádný není, ale proč číst právě tuto knihu? Název a námět či anotace na přebalu slibují mnohé (stejně jako cena Femina, i když ocenění nemusí být vždy známkou toho, že máme před sebou opravdu dobrou knihu), ale já jsem se po přečtení knihy cítil poněkud zrazen. Oceňuji tedy nemnohé: zajímavé prostřídání vypravěčů, to, že jistá pozornost je obrácena nikoli k rozcházející se dvojici, ale právě k rodičům jednoho z partnerů, určitou vtipnost některých situací a myšlenek postav, pár zajímavých postřehů: „Naše budoucnost není jasně narýsovaná, až příliš se měníme, jsme chaotičtí a občas si říkám, že až umřeme, necháme tu po sobě spoustu mrtvol všech těch lidí, jimiž jsme skutečně byli, ale jen na chvilku, na týden či na pár let.“ (s. 123); „Uvolněte se, když se šklebíte, jste ošklivá. / Měla byste se zapsat na nějakou skupinovou terapii smíchem.“ (s. 124); a téměř kunderovská pasáž: „…knihy by se docela dobře obešly bez jména autora. Byly by to anonymní věci a spisovatele by konečně přešla jejich marnivost, která je vede k tomu, že se mnohdy považují za továrníky s právem ocejchovat veškeré výtvory vzešlé z jejich fabrik svojí značkou.“ (s. 132)

V samotném závěru říká Giséle: „Jsem žena ze slov, někdo smyšlený a proměnný, jako všichni ostatní v tomto příběhu.“ (s. 137). A to je možná i problém celého Blázince: postavy jsou až příliš ze slov. A kde je ten slibovaný blázinec? Je to rodina? Vztah? Ne, je to samotný román, který románem snad ani není; jen útulkem pro slova, pro autorova slova. Poslední věta knihy zní: „Jsem si totiž jistá, že je stále víceméně živý, určitě dost na to, aby napsal tenhle román.“ (s. 137). To mluví Giséle o Damienovi. Ale on, tak jako ostatní, živý není. V doslovu píše Aleš Knapp jednak to, že Jauffret se (právem) brání životopisným výkladům literatury: „Nenapsal jsem román o rodině, nenapsal jsem román o rozchodu partnerů. Napsal jsem román.“ A o tom právě může čtenář po dočtení knihy pochybovat a zalitovat, že autor nenapsal román o tom, o čem záložka slibuje, že je: o rodině jako o blázinci, o rozchodu partnerů, byť o tom všem byly popsány již celé stohy. Pak bychom mohli souhlasit i s oprávněným tvrzením autora doslovu, že „v Čechách, kde je zvykem se přihlouple smát nejrůznějším bláznivým příběhům ‚normálních‘ rodinek s jejich radostmi a strastmi, máme knih druhu Jauffretova Blázince zapotřebí jako sůl.“ Ano, máme jich zapotřebí; a proto si raději přečtěme Bernharda nebo Jelinekovou; na Jauffreta asi brzy po dočtení zapomeneme, což je škoda, protože vykročeno měla kniha dobře, ale zůstala kdesi na začátku cesty tak, jako na samém začátku skončil její příběh.