Gyuri Bogdán, který byl velice chudý, starý čeledín, se za jednoho poklidného soumraku, v habrové aleji rozlehlé panské zahrady nachomýtl k tomu, že popadl za uzdu rozpustilého koně, co tudy jak smyslu zbavený pádil, třebaže na hřbetě nesl ratolest urozeného pána Ilyése. Guyri Bogdán, ač se jeho dny už krátily, si plivl do dlaní, pověsil se na to dobytče, stáhl z něho polomrtvou ratolest a v náručí ji donesl k jejímu tatíkovi.

„Aladár se vylekal?“ zeptal se pán mrzutě.

„Na to mu nezbyl čas, Urozenosti…“

Gyuri chvilku sinalého chlapce masíroval, potom vykročil z drahocenného paláce, aby dostál svým povinnostem okolo koně.

Z čehož povstalo všehovšudy to, že zásluhou urozeného pána Ilyése vrchní župan napsal velectěnému panu ministrovi, pak toho spoustu napsali tomu i onomu a nakonec bylo rozhodnuto, že maďarský stát Gyuriho Bogdána, tohoto příkladného dělníka na statku, za jeho dlouholetou službu odmění překrásným diplomem a sto korunami, kterážto suma bude tomuto znamenitému muži předána u příležitosti krásné slavnosti.

Tak se stalo, že na druhý den krásných svátků Svatodušních, na palouku velké panské zahrady, pod mohutnými stany, u nazdobených stolů plných jídla a pití se sesedla spousta národa: sám hostitel urozený pán Ilyés, jeho syn, slúžný, farář, notáři, učitelé a další honorace, aby velebili Gyuriho Bogdána, toho dělníka vedoucího příkladný život.

Přivedli Gyuriho a usadili ho do čela stolu. Jeho ohnutá záda obepínala nová, zeleně lemovaná bekeška z hrubého vlněného sukna, na nohou měl nové čižmy. Jeho manželka, Máryška, měla na sobě barevnou svrchní sukni s velkými puntíky, na bělovlasé hlavě hedvábný šátek v barvě lila, a to všechno díky laskavosti urozeného pána. A slúžný k nim vzletně pohovořil. Pověděl jim, co je oním základem, na němž staví vlast: morálka a poctivá práce. Tak, jako je vzduch tam nahoře, na vrcholcích hor a v hlubinách srázů: zrovna tak je všude přítomna mocná vláda; vidí-li dobré, odmění je, zatímco zločinné ztrestá. Tady kupříkladu sedí Gyuri Bogdán, muž znamenité síly. – Na to začali všichni provolávat slávu. Urozený pán dal Gyurimu očima znamení, nacitoval ho k sobě a podal si s ním ruku. Na to všichni opět provolávali slávu a pili víno. Urozený pán pohlédl i na oslavencovu manželku.

Před stanem muzicírovali cikáni.

Venku odvážnější mládež potleskávala po holeních čižem, v zadních řadách, doprovázeni žertovným výskáním vytáčeli děvčata, a staří s obrovskou chutí pojídali tokáně, jež jim kuchařka bohatě dopřávala, a zalévali je velkými sklenkami vína. Dobrá nálada jen vzkvétla, i ptáci naslouchající provolávání slávy, se k tomu příjemnému rozruchu přidali se svým trylkováním.

Jediný Bogdán se na svém místě tvářil stydlivě, zachovával jakousi přísnost. On byl zvyklý vždy zůstávat vzadu, otírat si pot z čela, teď, při vší té chvále, se na svém místě vrtěl tak, jako by byl upadl do hanby, a jako by seděl na jehlách. I Máryška se v této velké chvíli (slúžný mu zrovna podával oněch sto korun) naklonila k uchu svého muže a pravila k němu:

„Když tyhle peníze přidáme k těm našim pár grošům, bude na nás koukat kráva, starý…“

Bogdán nabádavě pozvedl prst:

„Tss, nevykládej mi tu, Mári, o krávě. Čest na prvním místě, Mári…“

Bože! Kráva. Zlatý důl. Mít doma mléko, máslo… čerstvé, a tele… Telátko… Co se o tom nasnili, za zimních večerů, schouleni vedle sebe za studenou pecí, a v létě, jak tak chodili po poli a obhlíželi trávu, kytky, které by spásala kráva… kdyby byla…

Ale povstal důstojně i farář a připomněl jednoho Izraelitu z Bible, který byl snaživý a pracovitý…a Gyuriho Bogdána varoval před ohněm gehenny, nebude-li takový jako onen Izraelita. Gyuri se bil v prsa, jako by říkal: „Já budu ještě onačejší, než byl ten Izraelita!“ Byl by se styděl promluvit. Byl to velice uctivý, málomluvný pracant, jeho věčně popoháněli, plísnili, dozírali na něho, a i když seděl vedle samotného milostpána, sotva se odvážil uvěřit, že on by byl ten samý, kdo se podobá tomu dobrému Izraelitovi… Farář… Urozený pán… Rty se mu chvěly, a násilím se přinutil vzchopit se, aby se nerozlítostnil. Jenže jeho duše se toulala tím sladkým hlukem, a on svou duší slyšel takové: „Bú, bú…ú…“ kráva naříká pro své telátko. To žena vyrukovala s tou krávou. Protože ženská kafrá do všeho, co je pěkné…

Vlídné stíny soumraku pomíchaly obrysy listoví velkých stromů, a na věži rozhoupali zvon k „Modlitbě Páně“- Farář se zvedl, pokřižoval se a okolo stolu to ztichlo. Utišil se i halas venku. Starý Bogdán si upracovanou rukou otřel čelo a vzhlédl k nebi: Pane bože…

Povstal i urozený pán, i jeho syn, po nich slúžný a ostatní panstvo, ale důvodem bylo, že už přeruší tu krásnou slavnost. Služky se začaly činit kolem stolů, vyzunkly i to, co zbylo na dně sklenic, a Bogdán se ztěžka šoural v čele toho národa po cestě ke vsi.

Na sucho polykal. Jeho city byly velice rozbouřené, a jakmile mohl vstát od toho panského stolu, ihned se považoval za silnějšího muže. Vždyť to není žádná legrace, to, co se s ním událo. Sto korun ve zlatkách, pěkně pohromadě, mu zvonilo v kapse. Napřímil se tak, že hned vypadal vyšší. Jak šel kolem hospody, trošku domýšlivě hlasitěji, pronesl:

„Sousedé, nezajdeme tam?“

„No aby ne!“ vykřikl kantor a tleskl dlaněmi nad hlavou.

„Platím já,“ pronesl odvážně Bogdán.

Máryška se potichu obrátila na svého muže:

„Poslyšte, nezapomeňte na krávu…“

Bogdán na ni zavrčel:

„Mně nebude nikdo nic povídat! Já chlap byl, chlap budu. Ukázal jsem jim, ukážu jim. Nemám pravdu, sousedé?… Co?…“

A s mocným dupáním jako první překročil práh hospody. Vesničané se strkáním spěchali za ním. Uvnitř už na stole hořely svíčky, ti, co hlouběji nahlédli do sklenic, už tam viděli rozesmáté rudé pivoňky. Dovnitř se vplížily i ženy, a sesedly se jedna vedle druhé na samém konci stolu.

Bogdán se nikdy moc netrápil tím, co se týkalo jeho, ale ten svátek ho tak rozrušil, že sebou plácl na židli do čela stolu a hlasitě řekl:

„Žijeme jen jednou, sousedé!“ A křikl na hospodského: „Sem s vínem, Štájne! Pro mě, i pro ostatní. Platím já. Stůl je velký, velkou láhev! Žijeme jen jednou!…“

Oči mu plály a klobouk si narazil ke straně. Tón, jímž mluvil, se mu líbil, a pokynem si k sobě přivolal Máryšku:

„Ty můžeš jít domů, ženo… Tady se baví mužští.“

„Zapomínáte se, Gyuri.“

Bogdán varovně pozvedl prst:

„Tss…Když se ozývá kohout, slepice ať kušuje…“ A opět k Židovi, ukazuje při tom na ženské na konci stolu: „Tam sladkou, Štájne. Platím já. Sladkou jako med, těm zástěrám!“

A furiantsky mával podél ucha levou ruku.

A najednou byl mnohomluvný. Obecnímu slouhovi pokynul, ať si sedne vedle něho, že mu bude vyprávět o tom případu se synáčkem urozeného pána v aleji, a chlubně pronesl:

„Tahle paže popadla uzdu. Stará paže? To není pravda. V té je síla a tady (ukázal si na srdce) čest…“

Své zásluhy během té řeči zveličil natolik, až přezíral ty, kdo ho oslavovali. Dychtivě si naléval víno. Vyskočil a všude naplnil prázdné sklenice. Potom změnil místo, přenesl si židli, a – jak mu připadlo na mysl – vyprávěl všelijaké historky ze života, ze svého mládí, mužných let; a když se dostal mezi ženské, oživoval otřepané klepy, sám se jim smál jako první, až se mu na čele pot perlil.

Na zábavu se sem vkradli cikáni, a ti znali nějakou městskou písničku, jejíž konec bylo třeba zapískat. A to pak hvízdali vesničané a zábava se stávala divokou. Ženské pěstmi vyklepávaly takt, mládenci výskali, a ženštinám Bogdán velkopansky objednal čaj.

Při tom řádění si Bogdán rozepnul lajbík, našel si místo v rohu místnosti, aby mohl tančit dupák. Tenkrát za mladých let ho uměl pěkně. Všichni stáli kolem něho a potleskem starocha povzbuzovali.

Tou dobou už všichni začali mluvit najednou. A špatným, zhoustlým vzduchem se ozýval chechtot a řev. Na Gyuriho Bogdána se pověsily tři stařeny, a točily se s ním, hospodáři s plnými sklenicemi v rukou provolávali, že chtějí tu komedii ještě jednou, a nalíznutí mladí hospodáři nahoře na stole s příšerným lomozem sráželi podpatky. Ponocný houkl do hospody, že odbylo jedenáct, a tak vtáhli dovnitř i ponocného. Vmáčkli ho do židle a tak dlouho mu lili do krku víno, až zvadl.

Jedenáct… Dveře se snad opět zcela neslyšně otevřely (já nevím, jestli je to pravda? a jestli to kromě Gyuriho Bogdána viděl ještě někdo jiný?), a snad dovnitř strčila bledou a chorobně vyhublou tvář Máryška Bogdánová, ale hned ji stáhla, jako by se polekala, jako by uviděla nějakou ohavnost… a přibouchla dveře.

Bogdán to každopádně viděl, a při bouchnutí dveří sebou trhl, jako by starým oslavencem někdo zacloumal. Jisté ale je, že Bogdánova slova to bouchnutí zarazilo v půli, zmlkl, zachmuřil se a hospodského zatáhl dozadu za výčep na nějaký kus řeči, vyplacení peněz, a odtamtud už se ani nevrátil do sálu, ale zadními dveřmi se do černočerné noci vyplížil s tím, že půjde domů…

Hlavu měl strašně těžkou, a té temnoty se zachytával, jako by se chtěl zachytit toho hutného vzduchu. Nejdřív nevěděl, zdalipak je od domova daleko, potom ochraptěle vykřikl:

„Máryško, ženo moje, hej!“ A usedl na hromadu kamení, kterou tam na okraj cesty nanosili cestáři, protože věděl, že ještě není doma. Jeho křik jako by tichl, a nakonec už jen koutek úst pootvíral, aby zavolal svou ženušku, aby si jí postěžoval na jakousi velkou svízel.

I košili si rozepnul a klobouk si sundal z hlavy.

„Máryška odešla,“ koktal, „od mě… Ale ta kráva… ta kráva… Odešla. Ani nepřišla… Žijeme jen jednou… Konec.“

A opět se schoulil na smetiště a tiše drmolil:

„Máryško, ó… smutníš pro svého muže. Chudák stará… „Květinka moje odešla… už není vůbec nic. No, to se na to podívejme, snad přece jen nebude slzy prolévat Gyuri Bogdán, kterého pozvala na oslavu Jeho Svatost pan ministr… Můj ty bože… za jeho dlouhé, dobré služby… Gyuri Bogdán, z něhož se stal budižkničemu … stal se z něho darebák… neřád se z něho stal…“

A vzhlédl k nebi. Jedna hvězda tam zářila tak, jako by se smála. Pohlédl na ni vzdorovitě, vytáhl si řemen z kalhot, pověsil jej na silnou větev orvaného akátu a vstrčil hlavu do smyčky.

Obě ruce pozvedl k modlitbě a šeptem drmolil:

„Pane… Bože.“

© Překlad Ana Okrouhlá