Zelenej psotník, povídka
Thuróczy, Katalin: Zelenej psotník, povídka

Zelenej psotník, povídka

Prof. Dr. Albert Kállay, titulární univerzitní profesor a doktor filozofických věd, nenáviděl zelenou barvu. S elementární silou a odhodlaně.

Prof. Dr. Albert Kállay, titulární univerzitní profesor a doktor filozofických věd, nenáviděl zelenou barvu.
S elementární silou a odhodlaně.
A teď tam přesto stál v přívalu hýřivé zeleně: okolo něho se blyštily ve všech odstínech smaragdu, jadeitu a v barvě husích hoven větvičky, listy, výrůstky, křiklavě svítící pupeny, výhonky, stvoly, záplava žlutých a rudých květů, všechno to dráždivě, málem s pomlaskáváním nasávalo sluneční svit a vlhkost, která se přes noc srazila, celá ta bujná pulzující vegetace byla ovlhle slizká.
Prof. Dr. Albert Kállay, titulární univerzitní profesor se štítil všeho, co nebylo patřičně suché a ohraničené. Proto pociťoval hluboký zmatek a mírnou nechuť ve společnosti žen. Kvůli tomu skončil fiaskem jeho první a zároveň i poslední pokus o hlubší poznání ženského pohlaví. Pravda, před křenícími se spolužáky se, byť stručně, ale s uznáním vyslovil o schopnostech dotyčné dámy, ale ve skutečnosti ta záležitost doznala žalostného konce. Už na začátku, jakmile ucítil pach potu prorážejícího kolínskou, když uviděl to špinavé prostěradlo, sevřel se mu žaludek. Po opakovaných výzvách, vědom si svých povinností, dámu svlékl. Podívaná, která se mu naskytla, ho ohromila. Přirozeně měl jasno v anatomii, znal dokonce i název každého orgánu latinsky, ale nikdy by si nebyl pomyslel, že takováto nespoutaná masa částí těla udělá někdy na něho dojem tak otřesný. Pro jistotu zhasl lampu. Tápaje ve tmě se nějak zbavil svého šatstva, ale ještě než stačil zcela pochopit, co se to s ním děje, ta ženská ho popadla. Ne někde, ale za něj. Jak se v té tmě tmoucí mohla strefit s tak naprostou sebejistotou, nepochopil on dodneška. Ostatní nechť je zahaleno mlhou a milosrdným zapomněním. Od té doby nepustil k sobě stvoření ženského pohlaví blíže než na šedesát centimetrů.
Náhle vztyčil hlavu. Blížil se vlak. Ten v šest čtyřicet – konstatoval spokojeně. Naproti němu se ze železničního strážního domku se supěním vyřítil Jakub Schmidt. Tak se jmenoval železničář, kterého tam zapomněli. Kdysi, ještě než mlékárna zkrachovala a než lidé postupně odnesli všechno co se dalo, počítaje v to i zárubně dveří a rámy oken, střešní tašky a značnou část cihel, zastavoval vlak i tady. No, ne zrovna expres, jenom lokálka, ale i tak. Jakub Schmidt vypadal ve své přiléhavé uniformě impozantně. Pak přišel převrat, zmizela mlékárna a zastávka, zůstal jen zapomenutý Jakub Schmidt. Ohlašoval projíždějící vlaky, spouštěl závory, pak je zas vytahoval. Bydlel ve strážním domku. Občas se opil, pak vyspával. Kolik dní. A vlaky přijížděly, odjížděly. Každý věděl, že když jsou šraňky nahoře, neznamená to ještě, že by nemohl přijet vlak. Obvykle taky přijel. Zapomnětlivých pomaloučku ubývalo. Teď zrovna byl Jakub v jakémsi polovičatém stavu, to znamenalo, že ještě není opilý úplně, ale už mu k tomu chyběly jen dvě skleničky terkelice. Takže vrávoravě vyběhl spustit závory: „Do prdele s váma,...“ mumlal si v běhu. Komu bylo to hanlivé prohlášení určeno, nikdy nevyšlo najevo, protože se s duněním přehnala souprava.
Prof. Dr. Alberta Kállaye by tento výjev jak z burlesky, odehrávající se den co den, přiměl k úsměvu, kdyby se byl dokázal usmívat. Ale v jeho současném stavu mu tato schopnost nebyla dána.
Opět sklonil hlavu a zadíval se na dráždivě žlutou kytku. „Rmen,“ pomyslel si. „Nebo spíš blatouch?“ Botanika nepatřila k jeho silným stránkám. Vedle svého úzce specializovaného oboru se zabýval astronomií, užitou fyzikou, a ve zbývajícím volném čase, jehož bylo bohužel málo, si rád čítal latinské básníky. Kromě bukoliků. „Může to být pochopitelně i pampeliška,“ smířil se se skutečností s mohutným povzdechem. V takových chvílích vyfukoval nosem bubliny, ale to ho nerušilo. Ohonem odháněl mouchy, jazykem obkroužil trs kytek, utrhl je a pěkně pianko je žvýkal. Chutnalo mu.
Prof. Dr. Albert Kállay, titulární univerzitní profesor nevěřil ve stěhování duší, proto ho nadmíru překvapilo, když se po své smrti převtělil v krávu.
Smrt přestál lehce, ale těch pět dní, co jí předcházely, ho sebralo. Třebaže podle všech výpočtů by měl být živ do sta let, on sám si také na takovou dobu rozdělil své úkoly, postihlo ho ve věku sedmdesáti devíti let krvácení do mozku. Tato nedůslednost osudu ho hluboce pobouřila, vždyť počítal s čímkoli, jen ne s tímto neštěstím. Krevní tlak mu nikdy nevystoupil nad sto třicet, zdržoval se požitků z alkoholu, kořeněných a tučných jídel, nekouřil, tělesnou váhu měl od svých čtyřiceti beze změny šedesát dvě kila, stolici si udržoval v pořádku a při každé příležitosti ji pečlivě prohlížel. Jen občas se přihodilo, že tak neučinil, když mu na ni spadl papír. To potom celý den podrážděně přecházel a nazítří o to dychtivěji vyčekával tu intimní chvilku soustředěného zkoumání.
Stalo se to u řezníka. Vyhlédl si chutnou roštěnou, ukázal na ni a padl na znak. Pád ho omráčil. Třebaže podle doktorů už víc nepřišel k sobě, ve skutečnosti zůstal až do konce při vědomí. Pravda, nemohl se už ani pohybovat, ani mluvit, ale všechno slyšel a zpod přimhouřených víček i viděl, co se dělo okolo něho. Sám sebe upřímně litoval. Pohoršovalo ho, že s jeho tělem, jež opatroval s láskou a péčí, se nyní zachází jak s nějakým teď už zbytečným předmětem, jak s pytlem otrub. S neuvěřitelnou silou vůle koncentroval své vědomí: scvrklo se v bod disponující obrovitou energií. Pokoušel se je v tomto stavu zafixovat. Dařilo se mu to stále častěji. Do onoho bodu pak, jako do nějakého počítače, ukládal všechny informace svého mozku. Se slastnou pečlivostí shromažďoval vůně, barvy, chutě, vzpomínky z dětství, své imprese, do ikon uspořádal celou studnici svých lexikálních vědomostí. Když jeho vědomí znovu nabylo své původní, lenivější podoby, všechny informace našly své místo a vědomí bylo zase schopno přijímat nové údaje. K přemístění potřeboval pět dní. Ve čtvrtek k večeru skončil s prací, v pátek k ránu zemřel. Jeho vědomí ve tvaru jednorozměrného ohniska energie jako kulka z pušky vystřelilo z jeho tělesné schránky.
Katapultoval se přes několik hranic dimenzí, a když měl pocit, že se dostal do bezpečné vzdálenosti od Země, rozprostřel se. Nevnímal své rozměry, v transu plul nicotou. Všechno pochopil. Dostal-li chuť, změnil dimenzi, nakukoval do útrob nebeských těles, která mu přišla do cesty, přistával na libovolných místech v čase, ale tyto informace už si neuchovával. Zdálo se mu to zbytečné, vždyť věděl, že tak se bude vznášet až do skonání časů.
Mýlil se. Nečekaně pocítil nepříjemný tah, ne z vlastní vůle se řítil kamsi, později přišel na to, že směrem k Zemi, marně se pokoušel klást odpor, cosi silnějšího než on ho táhlo jakýmsi určitým směrem. Se zbývající energií se soustředil, ale ani to nepomohlo. Pleskl sebou do nějaké měkké věci. Pokusil se vzít na sebe nějaký pohodlnější, uvolněnější tvar, ale od jisté hranice se nemohl dále rozšiřovat. Uvědomil si meze svého tvaru a rozměru. Jeho podoba byla vysloveně ve tvaru telátka, jeho rozměr dosti velký na to, aby poznal, že se v každém momentě může narodit. Scvrklý do bodu se zběsilým tempem proháněl v teleti a pokoušel se vyrazit ven. Nepovedlo se. Jeho trojrozměrná existence ho uvrhla do pasti, musel se smířit s nezměnitelným: aspoň dvacet let ponese své kravské bytí, ledaže by včas vypukl dobytčí mor nebo slintavka a kulhavka a vysvobodily ho.
Na své zrození si vzpomíná nerad. Dostal se do tunelu kluzkého krví a slizem, do bezprostředního sousedství klokotajících střev, žbluňkajících žil. Zepředu ho cosi tlačilo mohutnou silou, a zezadu ho kdosi držel za nohy a tahal. Ten někdo děsně klel. Osvobodil se s pořádným plesknutím, do plic se mu jako ostří nože zařízl vzduch. Zmámeně ležel na slámě, potom se vrávoravě postavil na nohy a otevřel oči. Z bezprostřední blízkosti na něho jak u vytržení civěla nějaká kráva, potom ho celého pomalu, akurátně olízala. Zalilo ho teplo a bezmezná důvěra: takhle jeho ještě nikdy nikdo nemiloval.
Novému prostředí přivykl s lehkostí i pro něho samého nečekanou. Měl rád přívětivý pach stáje, vlaštovky nad trámy, slepice, které do stáje zavítaly. Jeho klečkaté nohy se pomalu naučily poslouchat, neustálá blízkost matky a její překypující láska mu dávaly pocit bezpečí. Ztratil pojem o čase. Dny plynuly jednotvárně jako voda. Brzy přišel na to, že v teleti není sám. Druhé ego, nikdy se nezosobnilo, spíš dělalo dojem nějakého předem naprogramovaného kódu. Určovalo životní funkce zvířete, způsob chování podle předem daného schématu, sání, vyprazdňování, spánek, a jak zjistil později, i složité úkony pastvy a přežvykování. Když prof. Dr. Albert Kállay, titulární univerzitní profesor pocítil potřebu uchýlit se zpět do svého ikonového stavu, to druhé já neoblomně dál určovalo funkce zvířete. Pokoušel se navázat s ním kontakt, bez úspěchu. Nakonec akceptoval i pro něho příjemný fakt, který mu zaručoval neomezenou svobodu a nezodpovědnost, samozřejmě v rámci fyzických mezí těla telete. Občas po několik dní pracoval na tom kterém, ve svém předchozím životě posud nevyřešeném filozofickém problému, stanovoval nové teze, vyvracel a dokazoval, zatímco jeho tělo i nadále mechanicky fungovalo. Dalo se říci, že prof. Dr. Albert Kállay, titulární univerzitní profesor byl opravdu šťastný. Tak uplynul podzim a zima.
Hrom udeřil jednoho slunného jarního dne. Hospodyně, jeho majitelka ho časně zrána, spolu s matkou vyhnala na železniční násep. Teď byl poprvé konfrontován se svou podstatu krávy a s tím, že šťastná telecí léta minula. Rozhlédl se po mlaskavě bujících výhoncích plných vláhy a rosolovitých látek, po nalévajících se poupatech, po bezostyšně, bez zábran se množící floře a fauně. Jeho matka dychtivě trhala jazykem čerstvou trávu, její zuby hlučně drtily na kaši květy, blizny a tyčinky, lodyhy, úponky, listy, brouky, sem tam i nějakého motýla se zpomalenými reflexy. Udělalo se mu zle od žaludku, ale s tím si jeho druhé ego nedokázalo poradit, takový program v jeho řídícím ústředí neexistoval. Navíc když chtěl sát mléko, matka mu to nedovolila, loudavě ucouvla. Dva dny byl o hladu, třetí den se začal pást. Nezdálo se to tak nepříjemné, jak si myslel. Zato tiché hodiny přežvykování vysloveně miloval. Nejdříve začalo v tajemné hlubině jeho složených žaludků jakési podivné klokotání, potom mu do tlamy pomalu, slavnostně vyjel nějaký, jako knedlík velký žvanec napůl natrávené rostliny. To se pak dohadoval – někdy dokonce uzavíral sázky sám se sebou – jakou chuť bude mít sousto, které se mu vyhouplo do tlamy s tichým „puk“, připomínajícím bouchnutí zátky vytahované z láhve šampaňského. Každé mělo jinou chuť, substanci, záleželo na tom, jak dlouho se zdrželo v jeho bachoru a z jakých rostlin sestávalo. To ho bavilo.
Jednoho dne, jeho matku vyvedli ze stáje, a když za ní chtěl jít i on, nedovolili mu to. Nikdy víc matku neviděl. Od této chvíle se pásl sám, civěl na projíždějící vlaky a myslel na staré cesty, na Paříž, Londýn, New York. Škodolibě přihlížel gigantickému zápolení zapomenutého Jakuba Schmidta se závorami a s láhví pálenky. Někdy ho trápil stesk po starém těle, scházela mu ranní piplačka v koupelně, uspokojení, které pociťoval, když nahý stál před zrcadlem a zkoumal svou souměrnou postavu, ploché břicho, chyběla mu odpolední procházka po Andrássyho třídě, přehrabování mezi tiskárnou vonícími knihami v knihkupectvích, spory s kolegy, korektury vědeckých článků, nad nimiž sedával ve světelném kruhu lampy se zeleným skleněným stínidlem. Přesto se mu dařilo jakžtakž.
Dokud... no, ano... dokud. Dokud nenastal ten jistý den.
Hospodyně k němu přiběhla trapem kolem jedenácté. To ho překvapilo, vždyť obvykle ho hnala domů až večer, ale s navyklou lhostejností se vydal za napínajícím se provazem. Jeho jindy nabručená a ustaraná majitelka se teď zdála nezvykle čiperná, oči jí šibalsky blýskaly, kolemjdoucím věnovala svůj nejhezčí bezzubý úsměv. „Jó, tak tudlénc vedete?“ zeptal se soused, který se dvěma koňmi dělal i povozníka. „Tudlenc!“ odsekla na to umíněně stařena. „Nebyl by na to lepčejší dochtor?“ „Depá!“ „Že ne?“ „Depá, dyk to povidám!“ tvrdošíjně trvala na svém. U toho zůstalo.
Prošli kolem vlastních vrat. Když tam chtěl zahnout, hospodyně škubla provazem. „Tak to ne, haleď. Šlo by dounitř, zvíře pitomý!“ Zmocnila se ho zlá předtucha. Kam ho vede? Snad ne?! A když ano? Nerozuměl sám sobě. Koneckonců, jestli jdou na jatka, znamenalo by to pro něho vysvobození... opět se prohánět nekonečnem, pronikat za hranice dimenzí... takže čeho se tedy bojí? Krve? Spatřit přes hlouček rozchechtaných řeznických mládenců, jak vytéká jeho krev? Vždyť je ještě tak mladý! Nemá ještě za sebou ani svá nejhezčí kravská léta!
Zabočili do prostorného dvora: slepice, kachny, pár krůt... vepředu v oplocené části posekaná tráva, garáž a úplně nové Volvo modrá metalíza... Ne. To nejsou jatka... Do nosu ho uhodil zvláštní pach. S ničím nesrovnatelný, silný, agresivní pach, který mu něco připomínal. Ale co? Nebyl nepříjemný, naopak! Cítil, jak se něco v něm rozvířilo, příjemné elektrizující šimrání mu přejelo po páteři, tlama se mu naplnila slinami. „Tak sem ji dovedla!“ křikla hospodyně přes malou branku oddělující hospodářskou část od obytné. „Du hnedka!“ zahlaholil nějaký bas. -Snad mě prodá-, žasl. Bylo mu líto stáje, na níž si zvykl. Ale nestačil domyslet, protože se objevil robustní majitel onoho basu. Vešel malou brankou. „No, tak póď, ty důro!“ pleskl prof. Dr. Alberta Kállaye, titulárního univerzitního profesora po zadku. – Ona mně prodala! – nejraději by byl svou bývalou majitelku nabral na rohy nebo nakopl. –Prodala jak pytel řípy nebo nějaký předmět... takový skandál!- Vydali se dozadu. Zápach, který předtím cítil, byl teď intenzivnější, dýchal zrychleně, hladina adrenalinu se mu zvedla, nosem vyfukoval veliké, duhově zbarvené bubliny, nohy jako by mu strnuly. –Je mi zle!- ale věděl, že to není pravda, vždyť ten podivný pocit nebyl nepříjemný, naopak! Muž otevřel ohradu zajištěnou řetězem. „Imre! Pote už někdo držet!“ křikl a za chvilku přišel Imre a jeho syn. Dva podsadití, hranatí muži, s obličeji doruda ošlehanými. Plešatěli. Ten zápach se na něho opět přivalil v hutných vlnách, agresivní, štiplavý. Hodili mu provaz přes nohy, spoutali je, uvázali ho mezi dva sloupy, potom vešli vysokými dřevěnými vraty. –Tak přece? Porážka? Zemřu v rozpuku mládí, jako svatý Krištof, budu utracen jako mučedník Otomar...?- byl by pokračoval ve výčtu nedůstojně rozdranžírovaných světců, ale rozlétly se dveře, ten známý zápach se k němu valil ve vlnách, co by se daly krájet, potom s kruhem v nozdrách, veden na dvou tlustých lanech a řetězu, se vykolébal býk.
-Ne!- zaječelo vědomí prof. Dr. Alberta Kállaye, titulárního univerzitního profesora. –Ne! To se mi nemůže stát!- bleskurychle se překulil do svého ikonového stavu. -Rychle pryč, než bude pozdě!- prokličkoval po páteři krávy, ale někde musel zabloudit, protože se ocitl v jejích nohách. Obrátil se. K tomu, aby se dokázal zorientovat, se musel rozvinout. S hrůzou zjišťoval, že jak se opět ztotožňuje se svým tělem, zmocňuje se ho dychtivost a vlny pulzující slasti. –Zpátky- hekl svými duchovními ústy, zatímco jeho duchovní uši se plnily zrychleným zurčením vlastní krve. Další pokus o únik se zdařil lépe. Prokličkoval perleťově zbarveným tunelem střev – Jedno upšouknutí a jsem volný!- pomyslel si, ale cestu mu zastoupilo cosi měkkého a neprostupného. „Ach, proč já se nevykadil!,,, ale ještě není všechno ztracené... – couvl, změnil směr. Přes blány, cévy a konečně opět nalezl chodbu vedoucí ven. Ještě než vyletěl, vykoukl, aby se ubezpečil, že znovu nepadne do pasti. Strnul. To co viděl se blížit, ztopořený samčí úd býka, to už předběhnout nedokázal. Všestrhující síla ho odstrčila zpět. Vzdal to. Jako v šampaňském bubliny, rozplynul se v krávě... a... ano. Vychutnával elektrizující mrazení přejíždějící mu po páteři, vychutnával tu tíhu doléhající mu na záda, to druhé tělo vnikající do těla jeho. Oči mu zastřela rudá mlha, potom se ho zmocnil nekonečný klid, spokojenost a ještě něco jiného. Vzhlédl, zhluboka povzdechl. Prof. Dr. Albert Kállay, titulární univerzitní profesor se cítil být matkou.

Překlad z maďarštiny Ana Okrouhlá
Překladatelce pro zveřejnění na iliteratura.cz poskytla autorka.