V údolí se choulí mocný, masivní karavanseráj s vysokými zdmi. Je jako nějaká pevnost, vypadá nedobytný. Z jedné strany ho obklopují hory s vršky pokrytými sněhem, z druhé strany pustina zdající se nekonečnou. Po jeho střeše chodí sem tam stráže a ostřížím zrakem hledí do všech čtyř světových stran. Ale koldokola všude němé ticho. Nikde živá duše. Avšak uvnitř, na uzavřeném, prostorném čtvercovém dvoře panuje čilý život. V jednom rohu se na otevřeném ohništi vaří v kotlích, na rožni se opéká beran. V přízemí seráje jsou sklady, spousta maličkých kobek, v patře jsou pocestným k dispozici obytné místnosti bez oken, na střeše seno a čerstvě pokosená tráva pro velbloudy, koně, osly.
Said, jemenský obchodník, který tu žil již druhým měsícem, nechal svým sluhům naložit dvacet velbloudů. Už vyvedli koně, když se jeho vlasy si rvoucí a vřískající konkubína přihnala k obchodníkovi. Objala jeho nohy a nedovolí mu vsednout na koně.
„Mám s tebou být ještě dva dny! Ještě dva dny! Ať tě Alláh potrestá, ať tě jeho zlí džinové odnesou do horoucích pekel, jestli mě opustíš dřív!“
„Nech mě jít svou cestou, vždyť už jsem se s tebou rozvedl, třikrát jsem vyřkl: Propouštím tě! Propouštím tě! Propouštím tě!... Co ještě chceš?! Svého času jsem za tebe zaplatil věno, dostala jsi šaty, boty, třikrát denně jsi po mě směla jíst zbytky!“ pohoršeně vykřikoval obchodník.
„Podle Alláhova svatého zákona jsem ještě dva dny tvoje manželka!“ vřískala žena a opět se mu vrhla k nohám. Muž se chtěl osvobodit, chtěl ji od sebe odkopnout, ale ona se k němu vinula jak popínavá rostlina.
„Ještě dva dny mám na tebe právo! Nemůžeš mě opustit!“ křičela a dusila se pláčem.
„Odvrhuji tě! Odvrhuji tě! Odvrhuji tě!“ – vykřikuje obchodník zlostně náboženskou formuli, ale ta hloupá ženská nechápe.
„Ještě ne! Ještě ne! Za dva dny, za dva dny!...“ mele dál svou pravdu.
Šest jich mělo co dělat, aby od něho odtrhli zuřící otrokyni. Pohoršený obchodník vytahuje zpod oděvu váček s penězi a opovržlivě jí hodí ještě pár kousků zlata, aby ji odškodnil.
„Saide! Saide! Otče dítě, které nosím v břiše! Ať na tebe dopadne Alláhův hněv za to, že jsi porušil svatý zákon!... Bože můj! Vymaž jeho stopu, urychli jeho osud!... Tisíckrát ať jsi proklet! Lapkové z hor ať vnoří své zahnuté dýky do tvého srdce... Ale ani ve smrti ať nedojdeš klidu, tisíc džinů ať rozsápe tvou temnou duši! Ať se dostaneš do pekla!“ – proklínala ho s hlasitým řevem opuštěná žena tak, aby tomu, kdo ji slyší běhal mráz po zádech. Proto jí zacpali ústa, přes hlavu jí přetáhli parandž, a jako nějakou beztvarou loutku ji vrazili do Pánova harému.
Přísný odsudek měl pro obchodníka i Pán seráje. Nechal si zavolat sluhu a poslal ho za svým mladším bratrem do hor.
„Vyřídíš mu ode mě vzkaz, který zní takto: Alláh k tobě teď bude milostivý, budeš-li tomu i ty chtít! Dnes nebo zítra zbohatneš. Kůň má na levé noze dvě bílé skvrny... Počet velbloudů je dvacet, na prvním sedí muž se šavlí.“ Sluha se vyšvihl na koně a odcválal směrem k horám.
Tak se ve skutek změnilo prokletí Bilkis, otrokyně. Saidovo srdce s večerem proklálo dvacet zahnutých dýk, jeho tělo shodili do hluboké propasti, všechny jeho sluhy povraždili, všechny koně, zbožím naložené velbloudy odvedli raubíři, Saidovu duši nechali džinům...
V noci Pánův bratr Ibrahim donesl příslušnou část kořisti, oba si navzájem popřáli štěstí a rozloučili se. Pán se s klidnou duší odebral na lože.
Druhý den za svítání, po první modlitbě, přiběhl za Pánem vyděšený sluha a jen stěží se mu podařilo vykoktat, že se do studně nastěhoval nějaký zlý duch!
„Je tam, v hloubce, můj Pane, viděl jsem jeho odpornou šklebící se tvář! Alláhu, Alláhu, neopouštěj nás!“
Zapálili pochodně, utíkali a přitom neustále vykřikovali svaté modlitby a požehnané jméno Alláhovo, a s mácháním paží si razili cestu hemžící se tlačenicí neviditelných zlých duchů.
Na dlouhém provaze spustili do hlubiny ostrý hák, aby odstrašili Adžinu, ducha vod. Ale duch seděl dole v hlubině a nepohnul se nikam. Poté ve velkém spěchu zařízli sedm černých kuřat, rozsekli je vejpůl a i s peřím je naházeli dolů jako obětní jídlo, abych se duch nažral masa, aby si ho usmířili a on opustil studni. Po pár minutách opět nahlédli do studně. Ve světle pochodní uviděli do ruda zbarvenou vodu, ale Adžina tam ještě pořád seděla a šklebila na ně svou obludnou hubu. A tak Pán úprkem poslal svého sluhu za starým potulným dervišem, který bydlel v přízemní kobce a byl proslulý tím, jak dokázal vymítat duchy. Derviš přišel, celý vzrušený shlédl do studně a samým překvapením málem upustil do hlubiny svatou knihu.
„Och, můj nešťastný pane! Jakého ses to dopustil hříchu, že tě postihlo takové neštěstí?!“ zvolal vystrašený světec. „V tvé studni sedí nějaký zlý duch zavřený v těle tvé otrokyně,“ prohlásil, potom, s Koránem nad hlavou spěšně poskakoval okolo studně, sedmasedmdesátkrát, dokud se mu hlava nezatočila a nezhroutil se na okraj koryta.
Derviš se supěním vydával rozkazy:
„Alláh, mocný, seslal na tebe trest, protože ty, nebo někdo z tvého domu jste nějak porušili svatý zákon! A tak odvolal anděly strážce od tvého domu a předal jej Azozilovi, satanovi, vládci zlých duchů! Hle, zde je důkaz!... Chceš, abych se utkal se zlem a přiměl je k ústupu?“
„U Alláha, chci, chci!...“ sténal skomíravým hlasem Pán a třásl se strachy, že ho stihla tak příšerná rána.
„Okamžitě zařízněte tři černé berany, ne starší jednoho roku! Tři černé kozy, ale jedna musí mít bílou skvrnu na hrudi, a jednu půlroční strakatou jalovičku jako obětiny za duši zemřelé uloupenou zlým duchem.
Zařízli zvířata, jejich hlavy otočili k Mekce. Jejich krev nechal sluha vytéci do mísy, derviš krev poplival a zahrabal ji do smetiště.
„Azozil! Králi Zla! Začarovávám tě!... Vezmi si tu potravu a nažer se k prasknutí! Alláh je se mnou, nic zlého mi nemůžeš způsobit! Vyháním tě svou mocí! Sedmi panenskými anděly!“
Pak se derviš náhle obrátil na Pána, jemuž ze samého strachu málem srdce vynechávalo:
„Pravil Alláh, Nejmocnější... Celý rok každého poutníka, co přijde z Mekky budeš považovat za svého hosta, necháš ho u sebe přespávat a nakrmíš ho. Každému vymítači duchů dáš denně pečeného berana. Tak ustanovil Nejmocnější a Jediný Bůh. Teď ti odpustí hříchy a sejme zlo z tvého domu...“
Vytrhl bezradným sluhům z rukou ostrý hák přivázaný mnoha uzly na provaze a hodil jej do hlubiny.
„Pojďte a vytáhněte zlého ducha!“ zařval na ně. Ale sluhové se i nyní zdráhali pohlédnout zlu do očí, třebaže ho mnohokrát přivolávali, aby uškodil jejich Pánovi.
Dvakrát pustili mrtvolu zpět, až ji konečně vytáhli přes masivní roubení studně. Překvapením vykřikli, Bilkis, otrokyně na ně s vyceněnými zuby výsměšně poulila oči.
A přitom, pokud žila, byla tak mírná a trpělivá. Nikdy si nestěžovala, všechno mírumilovně snášela, protože věděla, že Alláh ji určil takový osud pro její pozemský život, a věřila, že se jí za její poslušnost dostane odměny v ráji.
Narodila se tady, ve zdejším karavanseráji. Také její matka byla kurtizánou, a sama ani netušila, s kým své dítě počala, neboť bylo tolik těch, kteří ji objímali, že už ani jejich počet neznala. Pár dní po porodu pro ni Alláh poslal své anděly, aby ji odnesli do Ráje za věčnou hurisku. Bilkis až do jejích 14 let vychovávala jedna právě kojící otrokyně. Potom ji draze prodali jako nevěstu jednomu obchodníkovi, který s ní žil celý měsíc, pak se s ní rozvedl. Pak ji ročně alespoň osmkrát provdali a muži se s ní opět rozváděli, ale přesto byla pyšná, že za ni vždy zaplatili nejvyšší věno, ona dostávala od svých manželů ty nejkrásnější šátky, šňůry korálů jako talisman, vonné masti, vonné tyčinky.
Osm roků byla kurtizánou a ještě nikdy k žádnému svému muži nepocítila obzvláštní náklonnost. Jenom její poslední muž, Said si svýma zářivýma očima zcela podmanil její srdce.
„Bilkis, Bilkis, byl jsem v Ráji. Alláh ti dej tisíc let štěstí tady na zemi...“ sténal Said.
„Saide, Saide, lepší polovino mé duše...“ šeptala zamilovaně a cítila se tak šťastná, jako ještě nikdy.
Jak plynuly dny, srdce se jí svíralo úzkostí. Jednou, po jedné láskyplné noci začala žadonit:
„Saide, poklade můj, štěstí mé nebeské... Prosím, vezmi mě sebou... Budu tvou věrnou otrokyní, pokud budu žít...“
„U Alláha, co to říkáš!“ zlostně vybuchl muž a hrubě ji od sebe odstrčil. „Mám doma v harému už čtyři manželky a šest nevěstek...“
Dva dny na ni nepromluvil. A ona sama vůbec nevěděla, jak odčinit svůj bezbožný hřích. Snažila se ve všem svému muži vyhovět, ten se nakonec slitoval a odpustil jí. Oj, oj, jen kdyby se neblížil den rozloučení! Do srdce Bilkis se vloudila „hříšná“, vychytralá ženská myšlenka. Kdyby otěhotněla a porodila syna, tak by ji muž už více nemohl odvrhnout, protože to Alláh, ten jedinečný, považuje za hřích.
A tak před svítáním na dvoře sesbírala po jedné hrsti trusu koně, velblouda a mezka, protože zlí duchové jsou nečistí, potom to všechno smíchala s hlínou, protože i Alláh stvořil člověka z hlíny, z půdy ušlechtilého pole, a tak musí i duše dobrých duchů být z hlíny. To všechno prohnětla s vodou, protože Albasty pocházejí z vody, ta je jedním z jejich živlů. Zatímco míchala, hnětla sedmasedmdesátkrát odříkala „Jménem Alláha“, potom zformovala tělo Albasti. Sedm nohou, sedm strašných hlav a sedmnáct ňader. Potom odnesla sošku do svého pokojíku a zapálila vonnou tyčinku, každou z hlav napojila sedmi kapkami mléka a sedmi kapkami krve z čerstvě zaříznutého černého kohouta a k tomu pronášela:
„Ve jménu mocného a slitovného Alláha! Volám tě já, Bilkis, Alláhova pravověrná, oddaná otrokyně, konkubína potulných mužů... Zjev se mi! Pomoz mi! Zahrň mě svou dobrotivou milostí! Snažně tě prosím, nenech ze svých sedmnácti prsů skanout otrávené mléko na práh, abych se, až se prahu nohou dotknu, nestala neplodnou!... Nepronásleduj mě ve snu v podobě vzteklého psa, zdivočelého koně, zuřivého velblouda! Ani ve vracející se duši mrtvých! Odevzdám ti svou duši, jestli otěhotním od Saida, mé lásky. Dej, ať od něho dostanu syna, který by ho ke mě připoutal... Óh, Albasti, teď nebuď zlá, proměň se v dobrotivou, dej mi o co tě prosím, sešli mi nebeské znamení, že uděláš požehnaným můj klín..“ žadonila Bilkis a ještě sedmkrát s důvěrou políbila Albasti sedm jejích nohou, sedm hlav, padla před ní na zem, nakonec odcházela a šeptala svatá slova:
„Pochválen buď Alláh, Pán Světa, Milosrdný, Pán Slitování a Soudného dne! Tobě budu sloužit a Tebe úpěnlivě prosím. Veď mě správnými stezkami, těmi stezkami, jímž jsi milostiv, a ne těmi, na něž padá Tvůj hněv a ne cestami bludnými! Amen...“ s tím za sebou zavřela dveře a zastavila se s pažemi napřaženými k nebesům, když tu zaslechla hlasité cvrlikání. O tvář se jí křídly otřela vlaštovka. A pak ještě jednou a ještě. Nakonec jí na okamžik usedla na nataženou pravou ruku, potom odletěla.
Bilkis se z radosti až hlava zatočila – Hle, nebeské znamení. Albasti ji zahrnuje svou přízní a její klín bude úrodný! Pospíchala zpět do svého pokojíku, zavřela za sebou dveře, aby v klidu mohla přichystat figurku svého budoucího synka. Vzala pohár mouky, pohár prachu ze země, hrst popela z ohniště a kus látky, který utrhla ze svého závoje. Mouku, prach a popel prohnětla s mlékem a krví a z toho zformovala maličkého chlapečka. Na hlavičce nakreslila oči, ústa, nos, po stranách uši, potom uhnětla mužský úd mohutných rozměrů, falus dosahoval chlapečkovi až po bradu, varlata, jako dvě polokoule sahala až k jeho nožkám.
Celý příští den se připravovala na noc. Sedmkrát se vykoupala, tělo si natřela vonným olejem, do jedné nádoby nachystala tyčinky vonící jasmínem, nad nádobou pak dřepěla celé hodiny, aby vůně prostoupila celé její nitro. Vlasy si spletla do sedmnácti vrkočů a mezi ty uschovala semínka vonných trav a kousky skořice. Od odpoledne začala žvýkat jen hřebíček, oblékla si nové šaty a toužebně vyčkávala příchod večera a své lásky. A oné požehnané noci Bilkis počala. Když své tajemství vyjevila Saidovi, muž ji uhodil do tváře.
„To nemůže být moje! Vždyť Alláh je svědek, kolik mužů už jsi měla! Já tě nepotřebuji!“ odstrčil ji nakonec od sebe. Ráno nechal ve spěchu naložit velbloudy, opustil Bilkis, ta se zhroutila.
Když se schoulila na svém lůžku, přiletěl netopýr s krvavými zuby a usadil se jí ve vlasech. Z toho poznala, že ji čeká Albasti, jíž kvůli své lásce zaprodala duši. Vydala se za netopýrem. Posel duchů se usadil na roubení studny. Pohlédla do hlubiny, uviděla Albasti, obyvatelku vod, démona žen. Čekala na ni a ona se za ní odebrala...
Ano, tak dopadla Bilkis, konkubína pocestných, která darovala i svou duši, a přitom žádali jen její tělo.
A proto si zapamatujte, že šedivý vrabec se nemůže měřit s letícím sokolem! Taková je vůle Alláha, jediného Boha!

Z maďarského originálu A sánta dervis přeložila Ana Okrouhlá.
Překladatelce pro zveřejnění na iliteratura.cz poskytla autorka.

Zsuzsa Szemes, nar.1950 v Túrkeve. Prošla nejrůznějšími profesemi, pracovala jako pomocná síla ve stavebnictví, jeřábnice, knihovnice, poté jako ošetřovatelka, nyní spisovatelka na volné noze.

Z díla:
Út a csillagokig (1976) - Cesta ke hvězdám
Kanca hotel (1987) - Hotel Kobyla
Boldogsziget (1988) – Ostrov štěstí
Sánta dervis - filmový scénář, podle něhož byl natočen stejnojmenný film v maďarsko-tádžické koprodukci. Materiál pro tento scénář autorka nasbírala při svém půlročním pobytu v Tádžikistánu, kde bydlela ve stanu a žila s domorodci.