Opilci, jo opilci si přece svoje historky nezapisují, oni je žijí. Jejich těla se musí postavit do zvláštního nadpozemského (či spíše nezemského) světla, aby se ukázalo písmo, aby byly vidět všechny události, místa a lidi, co kolotají tam uvnitř v příliš husté krvi mezi játry s cirhózou, tepnami a alkoholem.

Opilci umřou spolu se svými němými příběhy. Jako by je život přemohl, jako by se všechno, co mají vyprávět, rozrostlo tak doširoka, až z toho oněměli. Je to jako v barech na divokém Západě. Člověk si odloží u dveří, než vejde dovnitř. Odstrojí koně, schová revolver a všechno, co tam nepatří, odhodí na zem.

Opilci o své situaci nikdy nemluví. Jsou jako většina lidí. Mluví se o všem možném, jen ne o tom, co je opravdu důležité. Člověk možná vrhne pohled k východu, k lítačkám, k bolestně silnému světlu venku, a zaslechne ržát koně. Ale vlastně mu nic nechybí, ani revolver, protože by ho stejně nedokázal použít. Vypadá dobře, když s ním jen tak zamává před nosem, to stačí.

Nacházejí se ve svobodné zóně, kde žádné zákony neplatí. Je to jako žít na nástupišti a čekat na vlak, který má zpoždění, ale nakonec přijede a člověk do něj nastoupí, i když ani neví, kam míří. Ví jen jedno: že tam, kam jede, to bude vždycky lepší než tam, kde je.

Je to jako nekonečná přestávka, oddech od všeho, a když člověka ten oddechový čas přitahuje dostatečně silně, nikdy ho nechce přerušit. Přestěhuje se tam, vezme si s sebou všechno, co potřebuje, aby si to tam útulně zařídil, a než se naděje, protáhne se mu ta přestávka na celý život. Člověk může jen doufat, že bude mít štěstí a nic z toho všeho mu nedojde, zachová si tu iluzi, dokud neumře.

To, na co čeká, nikdy nepřijde, a nakonec už po tom ani netouží. Stane se z něj obecní blázen, který se prochází každý den stejnou ulicí a něco si sám pro sebe mumlá. Nebo stařena v otrhaných hadrech, co posedává na stoličce u nádraží a kouká se na člověka pokradmu, kouká na něj, jako by jí něco dlužil.

V životě nikdy nechybí milost. Jsou tu světci, kteří bdí nad opilci, narkomany a blázny. Jsou i opilci, co v noci přehodí kabát na bezdomovce, co spí na ulici. Cítí na límci dotek prstů, někdo ho opatrně popostrčí do tepla, narychlo a nemotorně zapojený teplomet, eskalátor, co se náhle rozjede, výtah konečně zastaví.

Bůh bdí nad opilci, narkomany a blázny. V pokoji, který vy ostatní přes den opouštíte, žijí lidé. Tam spí a sní o všem možném. Jsou jako vy. K nikomu se nemodlí, než zhasnou, protože se léta snažili právě tohle světlo zhasnout, a celý ten jejich ambiciózní pokus konečně vyhasnout je jako jediná dlouhá modlitba.

Dá se říci, že celý jejich život je jediný pokus najít pro tu modlitbu ten správný tón, sloupnout to nepodstatné a proniknout k jádru, k tomu, co opravdu něco znamená. Stát se hlasem ve sboru miliónů hlasů, které také hledají spásu, které chtějí dojít odpuštění za to, že se v tomhle mizerném světě vážně nedá žít.

V životě se vždy najde plno milosti, pro všechny.