Vydávání českých překladů děl rakouského dramatika a prozaika Thomase Bernharda (1931-1989) svým setrvalým proudem připomíná samotné autorovy prózy, které jsou často jediným „nekonečným“ odstavcem. Útlá próza Konzumenti levných jídel (Die Billigesser) z roku 1980 je rovněž repetitivním monologem, jímž je vyprávěn nepříliš bohatý, ale podstatný příběh vypravěčova známého Kollera, jehož pokousal v parku na Tureckých šancích pes sklářského průmyslníka Wellera, a v důsledku toho přišel o levou nohu, kterou nyní nahrazuje protéza: „Před touto událostí, říkával častokrát a předpokládal, že vím, o jakou událost jde, by prý býval v tom či onom rozpoložení, po této události v tom nebo onom, jak především častokrát opakoval, jeho myšlení prý před onou událostí bylo úplně jiné, než je po této události, která údajně byla tou nejdůležitější událostí v jeho životě vůbec, jak mi bylo stále zřejmější a nakonec úplně zřejmé.“

Koller se zabývá fyziognomikou (vztahem fyziognomie a vlastností člověka) a snaží se napsat spis o konzumentech levných jídel - čtyřech společnících, s nimiž se každodenně schází ve Vídeňské veřejné jídelně. Vypravěč zas chodí na obědy do jiného pohostinského zařízení, do Božského oka, které Koller silně nemá rád, nakonec do něj ale přesto s vypravěčem vstoupí, neboť má potřebu někomu o konzumentech levných jídel vyprávět.

Hlavní dvojice je tedy opět z rodu podivínů, kteří z pohledu zaměstnaných lidí mají spoustu volného času. To však jen zdánlivě, neboť jsou plně zaměstnáni každou drobností, následně o ní dlouze přemýšlejí a zapracovávají ji do toku příčin a důsledků: „Stejně jako v předchozích dnech hodlal prý samozřejmě dojít ke starému jasanu, nikoli ke starému dubu, jenže najednou nezamířil ke starému jasanu, nýbrž ke starému dubu, a kdyby, jak pravil Koller, v onen inkriminovaný den býval zamířil ke starému jasanu, možná by vůbec na konzumenty levných jídel nepřipadl...“

Vypravěč přitom má ke Kollerovi ambivalentní vztah - moc dobře si totiž uvědomuje, že přítomnost tohoto bývalého spolužáka z gymnázia jej vždy odsouvala do pozice toho druhého. Nicméně nejde o žádnou zášť, dá se říci, že vypravěč uznává Kollerovu rozhodnost, do níž zapadá i ona skutečnost s pokousáním psa, která „ho v jeho rozhodnutí uzavřít se do izolace ve prospěch myšlení jenom posílila“.

Koller totiž na rozdíl od vypravěče bojuje proti davu: „Takzvaní rodiče prý na něho nikdy neměli právo, dokonce se celý život bránili výčitkám svědomí, že ho vůbec zplodili, čímž se dopustili dvojnásobného rodičovského zločinu, jednak že ho zplodili a jednak že tento, jak tomu říkal, přirozený zločin vytěsnili. Experiment, jehož výsledkem byl on, se jim podařil, pravil Koller, teď se jim ovšem mstí za to, že ho učinili prostředkem nejohavnějšího, přestože nejpřirozenějšího experimentu tím, že je celým svým vývojem kompromituje a celý život je nepřetržitě odpuzuje.“

Konzumenti levných jídel tak opět potvrzují, že Bernhardovy prózy nejsou žádnými literátskými cvičeními na apartní téma, naopak jejich naléhavost spočívá nejen ve valícím se způsobu podání, ale především ve skutečnosti, že autor „kutal“ z důvodu dokonalejšího odhalení komplikované primitivnosti lidského života a výsledky tohoto průběžného průzkumu navíc dokázal velmi přesně pojmenovávat.

Ondřej Horák
Recenze vyšla v Lidových novinách 7. listopadu 2006. Na stránkách iliteratura.cz zveřejněna se souhlasem autora.