Ve Velkém sále Knihovny zahraniční literatury v Moskvě v pondělí 2. října proběhla prezentace ruského překladu Krvavého románu (1924) Josefa Váchala (1884-1969).
Návštěvníky v předsálí čekalo milé pohoštění v podobě vychlazeného piva Bernard, které se stalo již téměř tradičním sponzorem kvalitní české kultury v Rusku. Kvalitu piva bohužel poněkud zhoršila nezkušenost výčepních, jimiž byli zaměstnanci českého centra, pro niž zájemce dostal devadesát procent kelímku pěny a teprve onen nepatrný zbytek zlatavé tekutiny. Času, aby pěna opadla, nezbývalo, večer byl zahájen a všichni odveleni do sálu – „Bez kelímků!“ výhružně zavelela zaměstnankyně knihovny.

Večer uváděli rusista a toho času ředitel českého centra v Moskvě Tomáš Glanc, profesorka české literatury na Moskevské státní univerzitě Jelena Koftun a ředitel Národní knihovny České republiky v Praze Vlastimil Ježek. Dříve než se výše jmenovaní dostali ke slovu, chopil se mikrofonu vědecký tajemník knihovny, který přivítal hosty na pódiu rozvleklým historickým výkladem o rusko-českých vztazích za komunistického režimu: „Všichni víme, jaký byl poměr mezi Sovětským svazem a Československem... pro nás to byla také velká tragédie... ale bez ohledu na chyby – sovětské, ale i české! vlády... jsem rád, že naše spolupráce přetrvala...!“ Nebylo zcela jasné, co „všichni víme“ a kam tím vědecký tajemník míří. Prezentace naštěstí pokračovala a tento úvod šlo chápat zkrátka jen jako nezbytný kolorit současných rusko-český vztahů.

Poté Tomáš Glanc obšírně představil dílo a osobu Josefa Váchala, z kterého se tak pro českých poměrů neznalé Rusy vyklubal nejen básník, prozaik, výtvarník, typograf a knižní grafik, ale také šílenec, esoterik, heretik, snílek, exhibicionista a misantrop, který měl rád pouze svého psa Tarzana. Následovalo vysvětlení, proč vůbec Krvavý román vychází v Rusku. Jistý Dmitrij Volček z časopisu Mítin žurnál (v jehož knižní edici ve spolupráci s nakladatelstvím Kolonna publications je kniha vydána) přesídlil kdysi z Ruska do Čech, kde pracuje v Rádiu Svoboda, jež vysílá zpět do Ruska. Jen co se prokousal běžně dostupnou a v čítankách propagovanou literaturou, začal se zajímat také o literaturu čítankami a mnohdy i čtenáři opomíjenou. Padl při tom na Váchalův Krvavý román, rozhodl se ho vydat a našel pro svůj úmysl i překladatele. Konečně se tedy vyjasnilo, proč na prezentaci ruského překladu chybí sám překladatel, který snad jen nedopatřením nebyl uveden ani na reklamních letáčcích Českého centra. Autor prvního ruského překladu Krvavého románu Alexandr Bobrakov-Timoškin totiž dlí v Praze, kde píše svou již druhou disertaci.
Slovo si vzala Jelena Koftun, která se poněkud rozpačitě omluvila, že rozhodně není „váchaloložkou“ a že její řeč (která trvala bezmála čtvrt hodiny) je poskládána jen ze čtenářských dojmů. Poté si povzdechla, že za jejích studentských let se vyučovali a překládali jen Galki (rozuměj Hálkové) a Máchy (tj. Máchové) a že teprve od devadesátých let se otevírají nové obzory, takže: „Nyní máme svého Weinera, Váchala a snad v brzké době budeme mít i Ladislava Klímu.“

Vlastimil Ježek, patrně unavený nejen z moskevských vzdáleností ale i z besedy na téma projekty Národní knihovny ČR v Praze, která probíhala od čtyř hodin v Oválném sále Knihovny zahraniční literatury, jen konstatoval (v ruštině), že při prvním čtení Krvavý román nepochopil.

Vrcholem večera, na který se patrně nechalo nalákat nejvíce návštěvníků, měla být projekce filmového zpracování Krvavého románu z roku 1992 v režii Jaroslava Brabce. Na hodnocení kvalit filmu se však již naštěstí nedostalo, neboť sama kopie byla natolik špatná, že pro rozmlžený a skákající obraz bylo promítání přerušeno. Návštěvníci se postupně rozprchli do ulic večerní Moskvy přeplněné automobily. Někteří z nich si snad pod rukou nesli Váchala, který jim tak přibude k „jejich Weinerovi“ a příjemně jim zkrátí čekání na „jejich Klímu.“