…Co se stalo, poručíku? Promiňte, strážmistře, já jenom… Co se stalo? Volali z dolu. Zával… Žádali doktora Mateje… ale já nemám ani ponětí… Počkejte venku, vyzval ho strážmistr. Přijdu hned.

Livius vyšel beze slova ven. Stál na tmavém hradním nádvoří a měl vztek na kapitána. Neměl pražádnou radost z toho, že bude nucen přijmout pomoc strážmistra Divjaka. Počínající poryvy větru se zmocňovaly zmrzlého sněhu před sebou a se sykotem jím zasypávaly Liviovu bundu. Pokusil se tomu ledovému útoku nastavit záda, ale v ten moment měl sníh za krkem. Trvalo to celé dvě minuty, než se vedle něho objevil strážmistr. Vtiskl mu do ruky klíček od zapalování a ukázal do temné noci. Umíte řídit? Někde tamhle, za jídelnou, stojí džíp. Ten, jímž jste sem přijel. Zahřejte motor a přijeďte k hlavní bráně! Já zatím seženu doktora. Livius klopýtavě přešel přes nádvoří a za učiněné štěstí považoval, že v té tmě terénní vozidlo našel. Stálo v jakési neosvětlené, otevřené garáži, spíš kůlně, přímo u úpatí hradní zdi. Z šířících se pachů se dalo usuzovat, že někde nablízku tady vysypali kuchyňské odpadky. Vlezl do ledově studené kabiny, ale protože vnitřní osvětlení nefungovalo, byl nucen nahmatat zapalování, aby mohl zasunout startovací klíček. Zmáčkl sytič, pak otočil klíčkem. Startér sice zabral, ale motor nenaskočil. Takže ještě jednou sytič a znovu nastartoval. Motor sice brumlal a zadrhával se, ale přece jen chytil. Chvilku počkal, aby se ztuhlý dieslový motor probral, potom pořádně sešlápl plynový pedál a túroval. Zapnul reflektory, zařadil jedničku a opatrně se vykulil z kůlny.

Než dokodrcal k hlavní bráně, ostatní už tam na něho čekali. Řídit už budu já, řekl mu strážmistr, a když Livius vystoupil, aby mu uvolnil místo, řekl, Vy s námi pojedete taky, poručíku. Pomoc nám určitě přijde vhod. Plukovníkův rozkaz zněl, abych se nehnul od rádia… Už jste se hnul, ne? Toto teď je výjimečná situace. Přizpůsobujeme se okolnostem. Nastupte si už! Livius se nasoukal dozadu vedle takového vyzáblého skrčka. Jestli tohle je doktor Matej, pomyslel si Livius, tak na tom si teda příroda našpórovala. Mezi kožešinovým límcem širokého zimního kabátu a kožešinovou beranicí byla jen stěží vidět drobná ptačí hlavička. Lékařskou brašnu si tiskl do klína. Zdál se tak maličký a bezvýznamný, že ho s klidným srdcem bylo možno považovat i za dítě. Ani on na něho nepromluvil, takže se pak ani Livius neunavoval tím, že by se mu představil. Tiše dřepěli jeden vedle druhého, zatímco strážmistr Divjak vymanévroval terénní vůz hradní bránou, jistou rukou udržoval směr, o němž Livius mohl jen předpokládat, že existuje někde tam pod tou tlustou vrstvou sněhu. Na jednom místě odbočili vlevo, potom se cesta začala svažovat. Džíp klouzal v nebezpečně strmých sněhových hrbolech, Livius se zachytil držadla nad svou hlavou a byl rád, že je tmavý večer, protože tak se nemusel dívat na srázy okolo sebe. Ten malý človíček seděl vedle něho zcela rezignovaně, jako by tuto cestu už nesčetněkrát podnikl. Občas v nějaké ostřejší zatáčce do sebe naráželi, to se potom doktor vždycky štrachal zpátky na své místo a rozklepal se jak vrabčák v hnízdě.

Takhle se na svahu kodrcali snad patnáct minut, když pak konečně zůstali stát a strážmistr zatáhl ruční brzdu. Tam venku už zuřila opravdová sněžná bouře. Liviova čepice, rukavice zůstaly v kanceláři velitelství, takže teď s rukama v kapsách, s hlavou zataženou vykročil ve stopách strážmistra a doktora. Spouštěli se ještě níž ve vířící, hvízdající vichřici, postupovali krok za krokem, někde se až po kolena bořili do sněžných zátarasů navátých větrem. Když dorazili na jakousi vodorovnou plošinu, viděl Livius v temnotě před sebou rozplývavé světelné body. Byly to svítilny umístěné v půlkruhovém vchodu do podzemní chodby. Uvnitř podzemní chodby probleskovalo bledé světlo, a když vstoupili dovnitř, uviděli, jak jim naproti spěchá jakási postava v pracovním oděvu, s ochrannou přílbou. V podzemní chodbě se vznášel prořídlý prach a ve sporém osvětlení stropních lamp se převaloval v chuchvalcích jako kouř. Kde jste, proboha, byli takovou dobu, zeptal se dělník. Venku je sněžná vánice, odpověděl strážmistr. Museli jsme kus cesty urazit pěšky. Co se stalo? Muž v pracovním oděvu začal nervózně vysvětlovat, Zával v posledním úseku. Jen já jediný jsem zůstal na venkovní straně. Zrovna jsem vyvážel ven vozíky, když jsem za sebou uslyšel ten rachot. Utíkal jsem zpátky, ale chodba byla zcela uzavřená. Dva lidi s Krtkem uvázli na druhé straně. Jak daleko může být Krtek od závalu, zeptal se strážmistr. Snad na padesát kroků, odpověděl. Teď si Livius všiml kolejnic na levé straně podzemní chodby. Kde jsou vozíky? Nedaleko za zatáčkou. Tahač funguje? Směrem ven ještě fungoval.

Divjak přešel do poklusu, ostatní ho následovali. Poklus nebyl náročný, protože podzemní chodba se lehce svažovala, a občasné těžkosti představovala pouze nerovnost povrchu. Liviovi se občas podvrtlo baganče, a bylo jen štěstí, že sebou neplácl na břicho. Jak se dostávali víc dovnitř, vlastně níž, prach okolo nich tak zhoustl, škrábal je v krku, nutil je ke kašli. Slabý průvan hnal vířící prach právě směrem k nim. Když dorazili k důlním vozíkům, byl už vzduch v těch místech čistší. Strážmistr je vyzval, aby vylezli na naložené vozíky, zatímco on naskočil na malý tahač připomínající lokomotivu a nastartoval. Začal couvat, a půl tuctu vozíků naložených kamennou drtí a zeminou se se skřípáním a vrzáním rozjelo dozadu po svahu. Byl tam jeden úsek, jímž projížděli v naprosté tmě. Bylo chladno a vlhko, občas na ně průvan táhnoucí proti nim, vychrstl prořídlou vodní spršku. Po nějaké chvíli se na stropě opět vynořilo pár žlutých žárovek, v takové chvíli Livius žasl nad rozměry podzemní chodby. Brala-li se v úvahu šířka, výška klenutého stropu, bylo to opravdu jako chodba metra. Ale stěny byly hrubé, nerovné. Potom ze stěn znovu zmizely lampy, a když se za následující mírnou zatáčkou opět vynořily, uviděl Livius v bledém žlutavém světle zával.

Ještě štěstí, že sutiny, které se zřítily dolů, nepoškodily vedení. Alespoň na zdejší straně závalu, protože ti, co uvázli na té druhé se vší určitostí zůstali v černočerné tmě. Když zůstal vláček stát, slezli z vozíků. Chvíli beze slova, nemohoucně stáli před tou hromadou kamení, která uzavírala podzemní chodbu od země až po strop. Otázka je, řekl tiše strážmistr, jak velký je ten zával na druhé straně. Říkáš, že Krtek může být takových padesát metrů před námi? Muž v pracovním si sundal ochrannou přílbu a neochotně se podrbal na hlavě, Asi tak. Tak dlouhý úsek se snad nemohl zřítit, mínil Divjak, Doktore, předpokládejme, že na druhé straně je volný úsek aspoň zpoloviny tak dlouhý, v tom případě na jak dlouho tam zůstane dost vzduchu pro dva lidi? Doktor Matej si odkašlal, Mohl by stačit i na několik dní, řekl tenkým, ochraptělým hlasem. Jen jestli ten prach, co tam uvázl spolu se vzduchem, je nezadusil… Otázka je, jestli mají vodu, protože kdyby, řekněme, byli zranění a bez vody… Mají vodu, odsekl podrážděně muž v pracovním. A jídlo taky. Vodu a jídlo vždycky schováváme v kabině Krtka. Tady budou potřeba lidi, zkusil to tiše Livius, Je třeba přivézt spoustu lidí a prorazit ten zával… Strážmistr potřásl hlavou, Tolik času nemáme. A možné je i to, že zával není širší než pár metrů… Pak se náhle obrátil na dělníka, Když jsme sjížděli dolů, byl v chodbě průvan. Všichni jste ten průvan cítili, ne? Odkud se tu bere průvan? Mohli jsme s Krtkem odříznout nějaký povrchový vyschlý pramen, odpověděl dělník nejistě, nějaký kanálek a tím dovnitř proniká vzduch… Máte někdo zapalovač, rozhlédl se Divjak, Livius vytáhl vlastní zapalovač. Strážmistr si ho vzal a začal lézt nahoru po sutinách. Neměl to jednoduché, protože zpod bagančat mu vyklouzávaly hroudy, kusy kamenů. Když byl konečně nahoře, strčil zapalovač do štěrbiny mezi stropem a hromadou sutin a několikrát po sobě škrtl. Zespodu moc vidět nemohli s jakým výsledkem, slyšeli jenom škrtání křemínku ve strážmistrově ruce. Náhle vykřikl a potom, aniž příliš dbal na bezpečnost, sjel zpátky k nim na zem. Jak dorazil k nim, zvířil kolem sebe úplný oblak prachu. Ten průvan táhne z druhé strany, řekl, Ten zával se nemůže táhnout tak daleko, když se vzduch skrz něj dokáže prodrat s takovou silou. Vyprázdni ty vozíky, řekl dělníkovi, my zatím budeme rozebírat ty sutiny. Každá hodina může být důležitá.

Livius si nedůvěřivě měřil tu obrovskou hromadu kamení. To všechno že by měli odnosit ve čtyřech? Vlastně spíš ve třech, protože když se podíval na doktora, od toho žádná velká pomoc nekoukala. Dělník nastartoval tahač, a po nějaké chvíli vozíky zmizely ve tmě. Pak se do toho pustili. A tak, jak předpokládal, doktor se v tichosti stáhl stranou, ke stěně a odtud sledoval jejich činnost. Strážmistr Divjak nastínil strategii: on zase vyleze na vrchol hromady, rozebírat začne odtamtud a Livius bude dole nakládat vozíky. Vypadalo to na šílenou práci. Nablízku nebyl žádný nástroj, jak se co nevidět ukázalo, lopaty, krumpáče, všechno zůstalo na druhé straně, vrhli se na kamení holýma rukama. Když vozíky přijely zpátky, nakládali dva. Strážmistr Divjak, jako by spustil i jakousi skrytou, náhradní energii, neúnavně vrtal a ryl v hromadě, občas na ně křikl, to když se na cestu vydal nějaký větší kámen. Livia brzy začaly bolet prsty, dlaně měl poraněné a měl vztek, že u sebe nemá rukavice. Přitom mu vrtalo hlavou, na co kčertu se tu pustili do stavby té podzemní chodby? S džípem sem dorazili v naprosté tmě, takže kromě toho, že jsou zřejmě v nitru hory, se ani tušit nedalo, odkud kam vede ta chodba? A kdo ji potřebuje? Za jakým účelem se tady vrtají v té hoře? Jeho druh pracoval vedle něho mlčky, vytrvale a systematicky. Když bylo šest vozíků opět naplněno, vyrazil s nimi. Pak si Livius mohl vydechnout. Ustoupil dozadu, aby ho nezasáhl nějaký padající balvan, zůstal stát vedle doktora a potichu čekal na návrat prázdných vozíků. Vířili kolem sebe tolika prachu, že mu strážmistrova postava úplně zmizela z očí, jenom neustálý hluk sutin valících se dolů dával tušit, že bez přestávky pracuje. Později, když Livius ztratil pojem o čase, zcela otupěle nakládal kamení. Jednotvárnou práci přerušovaly pouze odjíždějící a přijíždějící vozíky. Mohly uplynout hodiny, a Livius byl stále vyčerpanější. V krátkých přestávkách se zhroutil ke stěně a se supěním nasával prašný vzduch. Zdálo se mu, že ať se snaží jakkoli, hromada sutin před nimi neubývá. V plicích ho pálilo, v pažích mu vystřelovaly bolestivé křeče. Nevšiml si hned ani toho, že strážmistr nechal práce. Hezkou chvíli trvalo, než mu to ticho dolehlo ke sluchu. Ani kameny svrchu už nepadaly. Čekal, potom křikl na strážmistra, ale nedostal odpověď. Zvedl se a vydal se za ním na sutiny. Snad neztratil vědomí, proběhlo mu hlavou. Kdo ví, jaké plyny se tu mohly promísit se vzduchem. V geologii se Livius nevyznal, ale natolik věděl i jako laik, že v dolech se něco takového občas stává.

Nahoře, na vrcholku odbourávaných sutin překvapeně zjistil, že po strážmistrovi ani stopa. Ale bylo mu taky okamžitě jasné, proč přes několik tuctů naplněných vozíků se při pohledu zezdola zdá, že se hromada sutin nezmenšila. Strážmistr Divjak totiž nerozebíral hromadu směrem dolů, ale dovnitř. A bylo to i logické. Provrtal si v té hromadě úzkou chodbu, přímo kupředu, směrem k horníkům uvízlým na druhé straně. Livius se také vmáčkl do té chodby a začal lézt. Po několika metrech uviděl před sebou bledou zář a potom se najednou vynořil na druhé straně.

…Ti dva, kvůli jejichž záchraně Livius po několik hodin trpěl na druhé straně závalu, špinaví, vyčerpaní, ale viditelně bez jakéhokoli zranění, netrpělivě přešlapovali u Krtka. Jejich tváře i oděvy pokrývala tlustá vrstva prachu. Strážmistr Divjak ukázal na stěnu před nimi, tam, kde podzemní chodba končila, na stěně byly jasně vidět stopy rycích lopatek důlního stroje. V záři reflektorů se na stěně třpytily praménky vody v prasklinách tenounkých jako vlásek. Na zemi, u úpatí stěny už se tvořily celé kaluže. Voda, vyslovil Livius nahlas to, co viděl. To je ono, přikývl strážmistr, Vypadá to, že jsme právě překřížili koryto nějakého ponorného potoka. Pokud bychom kopali dál, mohla by voda zaplavit celou podzemní chodbu. Sem tam některá žilka ve stěně jako by nabrala na síle a úplně se nad nimi rozstříkla. Roste tlak, promluvil se stěží skrývaným podrážděním jeden z dělníků, pod jehož overalem Livius zahlédl maskáče. To koryto může být velice blízko, kdykoli může tu stěnu roztrhnout. Strážmistře, padáme, dokud je čas! Přesně tak, naléhal druhý, Nemám vůbec chuť skončit tady jak nějaký potkan. Jdeme! Bude ticho, Divjak v bezmocném hněvu zíral na vlhce plačící stěnu, Tolika let práce nemůžeme nechat plavat jen tak. Na tom už nic nezměníme, odpověděl jeden z dělníků. Strážmistr přistoupil ke stěně a docela zblízka pozoroval crčící vodu, Možné je i to, vysvětloval, že se jedná o docela slabou žílu… je třeba vypustit vodu a pak můžeme pokračovat. Blbost, vykřikl dělník. Ta stěna prosakuje v celé své výšce. To není nějaká žilka, ale opravdová podzemní řeka! No, jdem odsud, dokud není pozdě! Já řeknu, kdy půjdeme, otočil se k nim strážmistr. Jeden z dělníků přistoupil k Liviovi, Vy jste tady vyšší šarže, poručíku, řekl tichým, ale tvrdým tónem, Jestli nechcete, abychom se tu udusili, vydejte tady tomu bláznovi rozkaz, abychom odtud zmizeli! Livius váhal. Já… nevím… Co kurvafix nevíte? Neumíte vydat rozkaz? Snad jste se z toho opičáka nepodělal, zasyčel dělník. Poslyšte, poručíku, sedíme tu hodiny, jak odsouzenci k smrti, čekáme, že nás každou chvíli může zaplavit voda. Dál už čekat nebudem.

…Divjak přešel k Liviovi, docela blízko a řekl mu, Poručíku, vám chybí veškeré zkušenosti. Při vší úctě k vaší hodnosti, v tomhle dole je mnoho let práce. I to patří k mé zodpovědnosti. Liviovi se zdálo, jako by se na stěně za strážmistrovými zády znásobilo množství vodních praménků. A vzrostl i tlak. Voda v tenkých paprscích stříkala ze stále většího počtu štěrbin. My jdeme, řekl Livius, a sám byl překvapen rozhodností svého hlasu, Jestli vy chcete zůstat, strážmistře, já vám to nezakazuji. Ještě mi nikdo neprozradil, proč vůbec k čertu kopete tuhle podzemní chodbu, ale ať už je to s jakýmkoli cílem, předpokládám, že natolik důležitý není, abychom tu všichni zůstali nečinně stát a čekali, až se utopíme! Jdem, chlapi!

…Na zpáteční cestě řídil džíp Livius. Bylo už po jedenácté, když prokodrcali hradní bránou. Livius doufal, že se s nikým nesetká, prošel celou chodbou a nezastavil se až v umývárně. Stál dlouho pod proudem vody, pak se otíral a zrovna se chystal, že se obleče, když se otevřely dveře umývárny, No konečně! Už jsem myslel, že jste tam usnul. Ve dveřích stál plukovník Mavrov a s rukama překříženýma ho sledoval. Slyšel jsem, co se stalo v dole. Zrovna přicházím z marodky, strážmistr Divjak utrpěl lehký otřes mozku, ale podle doktora bude brzy v pořádku. To slyším s radostí. Je to skutečně tak zlé, jak mi říkali, zeptal se. Nevím, k čemu to přirovnáváte, odpověděl Livius, jelikož nemám ani ponětí, k jakému účelu by měla ta podzemní chodba sloužit, tak nemohu konstatovat, jak moc je to zlé.

…Na chodbě se plukovník zastavil. Na něco bych vás rád upozornil, poručíku. Je mi zcela jasné, jaké povídačky kolují mezi posádkou. Nevím, s kým jste prozatím mluvil, a od koho jste co slyšel, ale jsem přesvědčen, že dokážete poznat rozdíl mezi pověrami, které jsou výplodem fantazie a skutečností. Livius svraštil obočí, Například? Například pokud jde o nepřítele. Že snad ani neexistuje? Zkrátka o tom už jste slyšel, přikývl plukovník, jako by na něco takového byl připraven, Ano, jisté živly mezi námi, jimž vůbec neprospívá nedobrovolné uvolnění kázně, a které se zřejmě nakazily defétismem, šíří takovéto škodlivé a pomýlené názory. … A přitom vysvětlení je tak jednoduché, plukovník se k němu naklonil blíž a ztišil hlas, To nám dělají Oni. Oni, pohlédl na něho Livius nechápavě. Kdo jiný? V tom má prsty nepřítel. Pracují s jistým druhem nervového plynu, který nám nějakým skrytým způsobem přidávají do vzduchu. Vyloučené není ani to, že mají mezi námi nasazeného svého člověka… špiona. Agenta. V pozadí se činí zákeřný, rafinovaný lidský mozek, který je vždy o krok před námi, vidí nám do karet. Úmyslem nepřítele bylo i to, abychom to všechno, co se s námi děje, považovali za přirozené jevy, abychom se jednoduše smířili s tím, že se nedá nic dělat!

…Ale to nevadí, pozvedl náhle hlavu plukovník, My neustoupíme. Zvolíme nejstarší strategii vojevůdců: budeme se bránit útokem! Dáme do pořádku tu podzemní chodbu, nenecháme přece vniveč tolika let práce, když nám do cíle chybí už jen tak málo! Dokončíme to! Ale k čemu, vyklouzlo Liviovi proti jeho vůli, Na co bude ta zatracená podzemní chodba? Plukovník se usmíval, Protože s tím nepočítají. S tím teda ne. Nebo jestli ano, jestli skutečně mají u nás nasazeného svého člověka, tak o tom vědí. No a co? Co mohou dělat? Nemám pravdu? Vpadneme jim do zad. Livius, jako by vždycky počítal s touto odpovědí. Vpadneme jim do zad? Provrtáme se horou? Plukovník zaťal ruce v pěst, Jaký to pekelný plán, že? Kdysi dávno kdosi začal budovat tu podzemní chodbu, kdo ví, za jakým účelem, ale pak toho nechali. Protože u nás se vždycky všeho nechá. Změnily se jim plány, na tohle zapomněli. Ale nechali tady všechno, stroje, nářadí. Pak mě napadlo, co takhle, kdybychom s tou podzemní chodbou pokračovali? Chce to jen trochu pozměnit směr, a můžeme se dostat skrze horu, přímo směrem dolů, pěkně do zálivu. Geniální nápad, nemyslíte? Podzemní chodba, do týlu nepřítele! Plukovník se napřímil, byl tak už skoro stejně vysoký jako Livius, Nuže dobrá, poručíku, odpočiňte si. Zítra ráno se sejdeme v mé kanceláři.