K českému čtenáři se s touto útlou publikací poprvé dostává tvorba kubánského autora Virgilia Piñery, „karibského Kafky“, blízkého přítele Josého Lezamy Limy a velkého idolu středoevropanovi známější kubánské legendy Reinalda Arenase.

Hned druhý odstavec úvodní povídky, Maso, ujistí čtenáře v tom, že Piñerovy povídky jsou i přes zdánlivý plášť každodennosti daleko od povídek přísně realistických a že budou permanentě oscilovat mezi světem objektivně vnímaným jako „reálný“ a světem fantazií, snů a podvědomí. Rovněž se zde poprvé setkáváme s rysem, který Piñera ovládá s překvapivou lehkostí a který se v dalších povídkách často opakuje: jedinou větou dokáže čtenáře přesvědčit, aby absurdní svět, v němž většina jeho protagonistů žije, vnímal jako naprosto samozřejmý a přirozený. Bez mrknutí oka přijmeme skutečnost, že člověk si v období hladomoru „s bohorovným klidem odkrojí z levé hýždě krásný řízek“ (Maso), že „krásná tvář je nevyléčitelná nemoc a nenapravitelné znetvoření“ (Tvář), případně že „naučit se plavat na suchu“ (Plavání) dokáže každý z nás, a její grotesknost si uvědomíme až poté, kdy je náležitě rozvinuta (a přesně v momentě, kdy si to přeje sám autor).

Zvláštní místo zaujímá v souboru povídka Konflikt, a to hned z několika důvodů – i proto, že inspiraci Franzem Kafkou odhalí i čtenář, který zná jeho dílo pouze ze středoškolských lavic. Piñerův Teodoro je tragickým hrdinou, jenž v přísně antiliberální realitě, která ho obklopuje, postupně ztratil víru v efektivitu jakékoli formy vzdoru a ve vězeňské cele rezignovaně čeká na popravu. O jeho provinění vypravěč mlčí – snad proto, že žádné neexistuje. V momentě, kdy má dojít k „bodu vrcholného naplnění“, jak popravu s obsedantní vytrvalostí nazývá, se přece jen vzmůže na odpor. Jeho „verbální“ odpor, přetavený v nekonečné debaty o smyslu lidské existence s předákem popravčí čety, však nemůže najít trvalejší porozumění u vojenské mašinérie a tím ani u jakéhokoli politického systému upírajícího práva jedince a systematicky drtícího lidskou důstojnost, jehož je kapitán metaforickým představitelem, a Teodoro je nakonec skutečně „vrcholně naplněn“. Autor v této povídce prokazuje – vzhledem ke skutečnosti, že byla napsána už ve 40. letech – téměř čapkovský talent odhalit ideologickou apokalypsu s mnohaletým předstihem.

Piñera je skutečným virtuosem na poli metafor a skryté symboliky, často ukryté velmi hluboko mezi řádky. Většinou nás zve na exkurze do nejtajnějších – a často i nejtemnějších – zákoutí lidské psychiky a lidského podvědomí. Jsme tak svědky svérázného pokusu o únik před tristní okolní realitou (Části), absurdního utrpení člověka s krásnou tváří (Tvář), starcových úvah o pomíjivosti duševní síly pod údery kladiva strachu (Nepřítel) či utopické touhy rodičovského páru zastavit tok času a navrátit se do zdánlivě bezstarostného dětství (Proměna). Výjimečně autor překročí hranici únosnosti a intenzita symbolů a obrácené logiky činí jeho poselství nepřehledným (Na sluneční pláži se to stalo), ale ve většině případů se pohybuje před ní – jako spolehlivé pojítko s reálným světem poslouží např. některé nezvykle naturalisticky líčené scény (Maso, Několik dětí, Ten, kdo mě přišel zachránit…).

Próza Virgilia Piñery je – alespoň v tomto souboru – ovlivněna mnoha latinskoamerickými a v širším měřítku i světovými autory, nebo jejich tvorbu alespoň připomíná. V povídce Části vykukuje ze svého bytu soused – voyeur, známý z knížek Juana Carlose Onettiho, Ars Longa, Vita Brevis připomíná hororové příběhy E. A.Poea, absurdní a nečekaná vyústění jsou typická i pro Roalda Dahla a Mrzácké záležitosti či Slepota dláždí přímou cestu k existencialismu Ernesta Sábata; zásadní význam Kafkův je pak zmíněn i v informačně bohatém závěrečném doslovu. Studené povídky neoplývají vytříbenou originalitou Cortázarových fantazií, jsou daleké Borgesově posedlosti formální dokonalostí a nelze je zařadit do šedivě reálných vzorců Maria Benedettiho. Mají od každého trochu a ještě něco navíc – vyžadují stoprocentní čtenářovu pozornost a jeho ochotu přemýšlet, pátrat a následně objevovat. Kdo se této nutnosti nezalekne, bude – i přes místy poněkud těžkopádný překlad – bohatě odměněn.